Rodové jméno pavučinec, latinsky Cortinarius, odkazuje na jemnou pavučinovitou membránu nebo síť vláken (kortinu), která v mládí houby spojují okraj klobouku se třeněm. Jak plodnice roste, síť vláken se trhá a zůstává patrná na třeni, kde může vytvořit i prstenitou zónu. Na té se poté usazuje rezavě hnědý výtrusný prach. To je důležitý určovací znak pro houbaře, kteří sbírají čirůvku fialovou nebo zelánku, protože ty některé pavučince barevně imitují – nemají však na třeni zbytky kortiny a jejich výtrusný prach je bílý.
Pavučinec plyšový je smrtelně jedovatý a spolu s pavučincem výjimečným představuje snad nejzákeřnější jedovatou houbu vůbec.
Přestože je rod pavučinec s tisíci známými druhy považován za druhově nejbohatší ze všech velkých hub, v běžných mykologických atlasech je pavučinců pomálu. Je to proto, že jejich rozlišování je obtížné i pro profesionály, naše znalosti o taxonomii těchto hub jsou nedostatečné a ještě méně víme o jejich obsahových látkách.
V kultovním kapesním atlase hub autorské dvojice Pilát–Ušák je zahrnut jediný, a to jedlý pavučinec různý, soudobé publikace pak jako jedlý uvádějí i třeba pavučinec fialový. Sám jsem se ale nesetkal s tím, že by je někdo k jídlu sbíral – a je to asi dobře.
V úvodu zmíněný pavučinec plyšový je totiž smrtelně jedovatý a spolu s pavučincem výjimečným, který je velmi hojný kupříkladu v rašelinných smrčinách na Šumavě, představuje snad nejzákeřnější jedovatou houbu vůbec. Otrava, která závažně poškozuje ledviny, se projevuje až po třech až sedmnácti dnech po požití. Jedovatost tohoto druhu odhalil polský hygienik Stanisłav Grzymala, který v 50. letech minulého století vyšetřoval záhadné hromadné otravy: tehdy se v Polsku touto houbou otrávilo více než 100 lidí! Stejné jedovaté látky byly později odhaleny i v dalších pavučincích.
Navzdory špatné pověsti jsou ale některé pavučince považovány za jakousi houbovou aristokracii. Mám na mysli zejména skupinu tvarově i barevně velmi nápadných druhů, kterým se občas říká pahřiby: jsou mezi houbami tím, čím jsou např. rajky mezi ptáky. Nicméně noční můrou jsou pro mykology zejména šedé myši, v případě pavučinců tzv. telamonky. To jsou drobné až středně velké houby často fádních hnědavých, rezavých nebo šedých barev, které se velice těžko určují. Aktuálně je na ně soustředěn zájem taxonomů a díky sekvenaci DNA počet nově popsaných druhů v této skupině utěšeně roste – stejně jako zoufalství terénních mykologů, kteří je mají určovat.
Pokud by tento sloupek nedejbože vnukl čtenářům zájem o tyto houby, je třeba připomenout varovná slova z korespondence prof. Velenovského z října 1936: Teď je všude plno pavučinců. Nechcete-li se však zbláznit, nechte je stát a domů nenoste.
Autor je mykolog.
