Třeba ho neprodáte, třeba vám ho vezmou… To je ten problém, že když se chce člověk o něčem bavit v českém prostředí, většinou mu naskočí příhodný citát z Járy Cimrmana. Nicméně můžeme to rychle překrýt názvem básně Josefa Hory: „Co bylo mé, už není moje.“ Jde totiž o jedno z ústředních témat, kolem nichž krouží román Yael van der Wouden (1987), jež je dcerou izraelské matky a nizozemského otce, z čehož můžeme snadno odvodit, o čem pojednává její debut. Zátiší (2024) se vrací k holocaustu na holandském území a taky k tehdejšímu „přerozdělení“ majetku.
Protože v tomto románu sledujeme především tichou přetlačovanou o dům a o jeho vybavení. Patří těm, kteří jsou uvnitř? Anebo té, jež raději neříká, že kdysi patřil její rodině, z níž zbyla pouze ona? Víme, že každá válka či revoluce je vlastně novým rozdáním karet, novým přerozdělením majetku. Za druhé světové války šlo především o ten židovský – dodnes se například spekuluje, kolik židovského zlata zůstalo ve švýcarských bankách, kde už si ho nemá kdo vyzvednout. Přičemž nacisté byli zdatní a pečliví zloději cenností na všech okupovaných územích.
Po válce zas byly nejen „u nás“ v Sudetech obsazovány domy po Němcích. Mnozí tam bydlí dodnes či si z nich vytvořili víkendové chalupy. Následně kradli komunisté, říkali tomu znárodnění. A nejnovější přerozdělení majetku přišlo po sametové revoluci. Řada lidí těžko majetek své rodiny vydobývala u soudů od bezpáteřných komunistů, zatímco jiní komunisté a estébáci se jenom převlékli za novopodnikatele – většinou jde o ten typ lidí, kteří (by) uspěli za každého režimu.
Co byste po nás chtěli?
KNIHA TÝDNEZátiší Yael van der Wouden V překladu Anežky Dudkové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2025. 296 stran.  |
V Zátiší též čteme o tom, že někdo musel po návratu z lágru dům prodat, neboť neměl na to, aby zaplatil daně, které mu stát zpětně napočítal. Nebo historku o tom, jak po návratu z koncentračního tábora lidi slyšeli od těch, kteří zůstali celou válku doma, postesknutí, že jim se tam jistě žilo líp než všem těm, kteří museli trpět v okupovaném Nizozemsku, kde byl, jak známo, na konci války extrémní hlad – všichni jsme o něm slyšeli minimálně v souvislosti s mládím Audrey Hepburnové. A ústřední zápletkou románu Yael van der Wouden je pak koupě či obsazení domu po Židech, kteří se ale jako na potvoru vrátili a snad by ho bývali byli i chtěli zpátky. Hrůza! Snad přece musí panovat nějaký pořádek…
Příběhy o tom, jak si mladí Židé, jimž se podařilo přežít, po návratu z koncentračního tábora šli do bytu k lidem, kam maminka či tatínek předtím schovali rodinný majetek, pro své cennosti a se zlou se potázali, přičemž viděli, jak jejich věci byly v té druhé rodině bezostyšně užívány, jsou refrénem – každý z nás o tom četl či slyšel nesčetněkrát. Příbory, skleničky, talíře, koberce… Veškeré to zapírání, že to nebylo do úschovy, nýbrž darováno či prodáno. Případně že bylo neuvěřitelně riskantní to celou válku skrývat, že šlo o holý život, tak co by kdo teď chtěl.
Na tuto skutečnost taky odkazuje originální název The Safekeep, protože Yael van der Wouden román sepsala anglicky, jelikož se jedná údajně o jazyk, který ovládá nejlépe. To je jistě vhodné i z hlediska širšího přijetí. Třeba proto, že se tak její román mohl ucházet například o Bookerovu cenu, kde se skutečně loni ocitl mezi nominovanými.
Ostatně, před pěti lety se dokonce laureátem mezinárodní odnože Bookerovy ceny stal Marieke Lucas Rijneveld (1991), nizozemský literát, jenž se cítí být jím i jí najednou. Jestli to bylo díky této okolnosti, či proto, že je jeho debutový román S večerem přichází tíseň výjimečný, ať každý posoudí sám.
Jak se vám otčím dostane do hlavy? Literární zpověď oběti sexuálního zneužívání |
To o Yael van der Wouden se zas dočteme, že o sobě zjistila, že je intersexuální. Každopádně můžeme konstatovat, že dávno po tom, co jsme si všichni začali jako mantru opakovat, že autorův životopis není podstatný a že je odporné být sexistický, se vracíme v důsledku prudké modernity hluboko do minulosti a je najednou hrozně podstatné, co má který literát v rozkroku a kdo ho vzrušuje. Nesmíme se na to ptát, to by bylo necitlivé, ovšem musíme zcela respektovat, když nám to někdo chce o sobě svěřit hned jako tu první charakteristiku. Poněkud komické se v tomto kontextu může zdát, že spisovatelka byla za Zátiší oceněna Women’s Prize for Fiction.
Hra „Kdo mě schová?“
Český název románu Yael van der Wouden, který vydal Odeon, jako by zdůrazňoval usedlost, tedy že je tu vyprávěno to, co již bylo vyprávěno mnohokrát. Zátiší, to nezní nijak progresivně, odvážně, novátorsky. A skutečně, stačí vzpomenout Temnou komoru Damoklovu (1958) Willema Frederika Hermanse, úchvatný příběh z válečného Nizozemska, či si odskočit k sousedům pro opulentní Smutek Belgie (1983) Huga Clause, abychom skrze toto porovnání nahlédli, že Zátiší se milníkem nestane.
Samozřejmě je třeba zde zmínit rovněž případ Anne Frankové, v němž Nizozemci mají často tendenci ze špatného svědomí zdůrazňovat, že byla především Nizozemka a až potom Židovka a že ti zlí byli Němci, nikoli udávající Nizozemci. Překladatelka Anežka Dudková v doslovu zmiňuje romány odkazující k Anne Frankové – Eléva (1979) Philipa Rotha a Naději: Tragédii (2012) Shaloma Auslandera.
Avšak chybí zmínka o povídkové knize Nathana Englandera O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové (2012), v jejíž titulní próze čteme: „,Je to hra na Anne Frankovou, že jo?’ ptá se Šošana. Když vidím, jak to moji ženu vykolejilo, snažím se ji bránit, jak umím: ,Není to žádná hra. Prostě o tom jenom mluvíme, když mluvíme o Anne Frankový.’
,A jak se ta žádná hra teda hraje?’ zajímá se Mark. ,Co se při ní dělá?’
,Je to hra na spravedlivého mezi národy,’ vysvětluje Šošana.
,Jmenuje se to Kdo mě schová,’ dodávám.
,Kdyby došlo k druhýmu holocaustu,’ podvoluje se Deb a váhavě pokračuje… ,Prostě někdy si povídáme o tom, kdo z našich křesťanskejch přátel by nás v případě americkýho holocaustu schoval.’“
„Babička mi tuze ráda měřila prsa.“ Být mladou dívkou v Itálii podle italské spisovatelky není snadné |
Schovat tedy můžeme někoho. Někomu něco. A taky něco před někým, třeba před tím, komu jsme to předtím u sebe schovali. Buďme rádi, že takovou zkouškou nemusíme procházet sami ani nejsme nuceni sledovat, jak se s ní vypořádávají naši přátelé a sousedé. A hlavně buďme rádi, že nemusíme být svědky toho, jak by obstáli všichni ti dnešní spisovatelé, kteří tak rádi a zištně píšou o holocaustu.
Nešetřit homosexualitou
Zátiší se ovšem nevrací k holocaustu jen proto, aby mělo atraktivní příběh a aby mohlo Nizozemcům připomenout jejich dávné poklesky. V doslovu se dozvíme, že zdrženlivější přijetí nizozemským publikem může vyvěrat právě odtud, načež je narýsována paralela s debatou o odsunu sudetských Němců po vydání Vyhnání Gerty Schnirch (2009) Kateřiny Tučkové. Což je zábavné zkreslení – přebrání diskurzu, který si vytvořily samy současné české literátky: Radka Denemarková tak dlouho opakovala, že ona o německé otázce v Penězích od Hitlera (2006) psala již před Vyhnáním Gerty Schnirch, až někteří nevzdělaní začali tuto sebeprezentaci papouškovat. Jenže dávno předtím tu byly například prózy Vladimíra Körnera.
Válečný čas je v Zátiší ovšem pouze připomínán, jinak se nacházíme na začátku šedesátých let. Má to dobrý důvod, jelikož na obou stranách majetkového sporu tak lze za války vidět dětskou nevinnost: dětmi byli jak sourozenci Louis, Isabel a Hendrik, kteří opustili Amsterdam kvůli bombardování a hladu a začali s maminkou žít v domě pořízeném strýčkem. A dítětem byla tehdy i Eva, dcera židovské rodiny, jež dům byla nucena opustit a přišla o něj.
Tady na sebe naráží starý svět a progresivní sexuální „rozpustilost“. Takové instalování současných postojů, termínů a náhledů do minulosti – dnes poměrně frekventované – působí neústrojně až legračně a román Yael van der Wouden v tom bohužel není výjimkou. Neboť nejenže je homosexuál Hendrik, nýbrž po náhlém prozření se stává vášnivá lesbička i z přísné a uzavřené Isabel, jež se zamiluje do Evy, přítelkyně jejího bratra Louise.
Ten je ovšem představen jako chlapík, který často střídá sukně, za nimiž se otáčí. V této rodině je tak heterosexualita orientací menšinovou, a navíc je Louis ne zrovna jejím skvělým reprezentantem, je to de facto povrchní děvkař, zatímco Hendrik je věrný svému Sebastianovi a Isabel je zcela zamilovaná do Evy. A co Eva? Je to zištná heterosexuální Židovka, jíž jde o majetek, nebo čistá duše, oběť a lesbička, které bude daleko lépe s Isabel než s Louisem? Dodejme, že Yael van der Wouden nejraději dlouze setrvává u popisů lesbického milování.
Manžel má milence a já ho miluju. Homosexualitu v Japonsku někdy následuje rituální seppuku |
Autorka Zátiší rovněž oběma stranám zpočátku neviditelného sporu o dům amputovala rodiče, patrně proto, že by v tomto sexuálním gambitu překáželi, navíc sirotci jsou dojemnější. V rozsáhlém spisovatelčině poděkování na konci románu potom vidíme, jak se Yael van der Wouden vypořádala s nejistotou ohledně toho, zda homosexuality v jedné rodině není přece jen příliš: „Mikaelle Clements: Ále, ty víš proč. Díky tobě tahle kniha ožila; děkuju za Hendrika a Sebastiana, děkuju, že sis tím byla tak jistá, když jsem já pochybovala.“
Romeo a Romeo, Julie a Julie
Ještě jeden kardinální důvod, proč se Yael van der Wouden vydala do minulosti, musíme zmínit. Jejím cílem totiž bylo, aby se dostala proti proudu času tam, kde ještě to, že jsou kluci na kluky nebo holky na holky, nebylo normální. Protože my přece máme rádi románové hrdiny, kteří překonávají velké překážky, když jdou s odhodlaným výrazem ve tváři proti celé společnosti. Jak říká s tragickým podtextem Isabel Louisovi, přičemž on nechápe, co tím myslí: „Hendrik se nikdy neožení a já se nikdy nevdám.“
Jistě by se našli mnozí, kteří by dokázali, že k rovnoprávnosti máme stále daleko, ale již rozhodně není důvod se se svou sexuální orientací jakkoli skrývat – a už vůbec není důvod se ženit a vdávat jen pro forma, aby se tak právě jiná sexuální orientace zakryla, aby nikdo neměl zbytečně řeči.
Někdy se zdůrazňuje, že současný výzkum a stejně tak předkládání podobných příběhů, jaký nabízí Zátiší, doplňují dosavadní náhled na dějiny – mužský a zastaralý. Do historických obrazů jsou dokreslovány silné ženy a jedinci odlišné sexuální orientace. Je však otázka, co bylo důležitější či prvotní? Zda nejde skutečně především o to, že v kulisách starých časů tato „nenormálnost“ daleko víc vynikne a má daleko víc dramatických překážek, přičemž si občas někdo v zápalu boje zapřehání. Či zda se nejedná vlastně jen o „genderovou“ variantu klasických dojáků, kde si někdo má či musí vzít někoho, koho nemiluje, ale rodiče mu ho určili.
Ti, kteří nahlížejí literaturu jakožto prostor pro osvětu, budou Zátiší oceňovat za to, že přivádí tolik postav jiné než většinové sexuální orientace. Ostatní budou tento aspekt vnímat jako vnějškově přišroubovaný na příběh, jenž je dalším rozředěním osudů z druhé světové války.
