„Jde o největší dar v celé historii Západočeské galerie,“ konstatuje její ředitel Roman Musil. Sochy, objekty a objektové konstrukce, Sekalovy schránky chránící původní jádro, reliéfy, obrazy složené ze dřeva, z kovů a náhodně nalezených předmětů vznikaly od 50. do 90. let. Jsou průřezem existenciálně laděnou tvorbou, jejíž introvertní vidění světa s tématy jako samota, smrt a hluboká reflexe lidské existence čerpá i z traumatických životních zkušeností. V roce 1941 byl zatčen gestapem kvůli protiněmeckým letákům, čekala ho pankrácká věznice, Terezín a tři roky v pekle Mauthausenu.
Jeho tvorbu silně prostoupil vztah k filozofii, náročné texty významných filozofů překládal z němčiny. Literatura mu byla blízká, patřil i k tzv. libeňskému okruhu Bohumila Hrabala.
Po osvobození Sekal studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Františka Tichého, pak u Františka Muziky či Emila Filly. V roce 1950 však kvůli zpolitizovaným státním zkouškám školu opustil. Přes poznání surrealismu dospěl k imaginaci, dotkl se i českého informelu a především zkoumal prostorové vztahy, hledal řád. Jeho tvorbu silně prostoupil vztah k filozofii, náročné texty významných filozofů překládal z němčiny. Literatura mu byla blízká, patřil i k tzv. libeňskému okruhu Bohumila Hrabala a roku 1951 se podílel na opozičním manifestu Doslov aneb Abdikace.
Byl solitérem poválečné umělecké scény, jedním z klíčových autorů 50. a 60. let. Letmo se potkal také s filmem; jeho soška ukřižovaného Krista dotvrdila dobovou autenticitu slavné Vláčilovy Markety Lazarové. Sekalovu stopu lze číst i v brutalistním slohu pražského hotelu Intercontinental. Rok po okupaci v srpnu 1968 zvolil exil. Po krátkém působení v Německu se Sekal uchýlil do Vídně, kde prožil zbytek života.
Autentická výpověď o koncentračních táborech. Díla sochaře Zbyňka Sekala představuje Museum Kampa |
„Zbyňka Sekala jsme představili poprvé roku 2014 přehlídkou prací vytvořených pod vlivem jeho měsíčního pobytu v Japonsku v roce 1989; tamní kulturní veřejnost doslova nadchl,“ pokračuje Roman Musil. „Od této plzeňské výstavy jsme byli s paní Christine v těsném kontaktu. A bylo pro nás ctí, když se před zhruba pěti lety rozhodla významnou část umělecké pozůstalosti po svém manželovi naší galerii věnovat,“ dodává ředitel galerie s tím, že část děl ze Sekalovy pozůstalosti, skulptury, plastiky a trojrozměrné objekty míří i do Muzea umění v Olomouci a Musea Kampa a jeho malby a kresby do pražské Národní galerie.
„Měla jsem štěstí být v blízkosti Zbyňka Sekala od 90. let; ve Vídni jsme spolu chystali jeho retrospektivu, později jsem studovala deníkové záznamy,“ říká znalkyně Sekalova díla Marie Klimešová. „V jeho práci mě fascinuje specifické napětí vnitřní prudkosti a mimořádného intelektu. Působí krásou střídmé formy, v níž, podobně jako v tradiční zenové estetice, získává novou kvalitu a význam hodnota stáří. Dílo obsahuje i četné odkazy zejména k filozofii a literatuře,“ říká historička umění, jež pro plzeňskou galerii připraví výstavu ze získaných Sekalových děl. Otevře se v říjnu příštího roku.
