Slovinského architekta Josipa Plečnika, od jehož narození v lednu uplynulo 150 let, známe z fotek jako starce s šedým plnovousem. Podle očitých svědectví to ale byl veselý pán, který kouřil doutníky, popíjel vínko a prováděl skopičiny.
Architekt a teoretik Zdeněk Lukeš se jeho tvorbou zabýval dlouho předtím, než začal pracovat jako expert na Pražském hradě, působí zde od roku 1990. Dokonce se ještě před listopadem 1989 snažil, aby se do Prahy dostala Plečnikova výstava z Centre Pompidou v Paříži, ale politická vůle k tomu pochopitelně nebyla. „Plečnik nebyl funkcionalista, ale dělal něco, čemu říkáme neoklasicismus, a to tvůrčím způsobem. A takové prvky nikdy nedával okázale najevo,“ říká.
Lidovky.cz: Tomáš Garrigue Masaryk si Josipa Plečnika vybral pro úpravy Pražského hradu, čímž ho navždy spojil s demokratickou první republikou. Proč si vybral zrovna jeho?
To, co řeknu teď, je spekulace, ale Masaryk ho určitě znal z doby, kdy pobýval ve Vídni. Plečnik tam už tehdy stavěl významné budovy a vědělo se, že je to člověk, který má moderní názory na architekturu. A byl to Slovan. Nicméně po roce 1918 se Masaryk logicky obrátil nejdřív na Jana Kotěru, našeho nejvýznamnějšího architekta a shodou okolností o rok staršího Plečnikova spolužáka z vídeňských studií. Jenže Kotěra v té době už byl nemocný, udělal pár návrhů vnitřního zařízení a to se asi moc na Hradě nelíbilo. Kotěra také zřejmě neměl odvahu ve svém stavu přijímat post hradního architekta, na to se necítil.
Masaryk proto musel hledat dál. Obrátil se na Spolek výtvarných umělců Mánes a tam mu doporučili Plečnika. Prý se v tom hodně angažoval Stanislav Sucharda a potom taky V. V. Štech, možná také Zdeněk Wirth. Říkali – v Praze teď máme největšího slovanského architekta, tak proč toho nevyužít. Plečnik byl totiž v té době profesorem na Umprum.
