Jestli však někdy doopravdy přispěla ke zvýšení vzdělanosti uživatelů dané koupelny, na to se výzkumy nedělají, a asi to tudíž těžko zjistíme.
Osobně o těchto účincích pochybuju. Člověk by sice mohl upřít zrak na státy a hlavní města na libovolném kontinentu a pokoušet se je memorovat, daleko spíše mu však oči zbloudí k roztodivným názvům obsahujícím neobvyklé kombinace písmen a hlásky, o nichž někdy ani nemá zdání, jak je přečíst – třeba Mbandaka, Mwanza, Ndoia, Lilongwe, Jūbā a Nova Iguaçu. (Už teď, když na tu mapu koukám, vím, že se na sebe budu zlobit, až budu řešit, jak napsat ū, ā a ç.)
Vedle těchto slov, která podněcují zbytečně idealistickou fantazii a touhy vyrazit do míst, kam byste jindy ani nechtěli, strhávají pozornost i názvy pro české ucho a oko až legrační – Dar es-Salaam, Abéché, Tanga…
I mapa mluví mezi řádky. Do mapy se propisuje, co považujeme za důležité. Co má pro nás význam, abychom ho zakreslili. Otiskuje se do ní historie.
Pozornost upoutávají i kontrasty. Kdo rozhodl, které názvy budou v češtině a které v původním jazyce? Grónsko, Queens Elizabeth Islands, Novaja Zemija… Asi v tom je nějaký systém, je ale dotažený? No a kdo rozhodl, který stát bude jakou barvou?
Mapa totiž nemluví jenom skrze písmo. Jejím dalším jazykem jsou barvy. A taky značky. S těmi je to docela jednoduché: jedna značka, jeden bod, jeden význam. Hlásá: tady je to a to. Tady stojí hotel. Nebo tady je hlavní město. Jedna taková značka je jako jedno slovo. Někde u mapy je obvykle legenda, takový slovníček překládající z jedné řeči do druhé. Barvy jsou v tomhle trošku jiné. I když ne úplně. Jen trošku. Jedna barva taky má jeden svůj význam – říká, co je jeden stát nebo že tady je les či moře –, ale dokáže jím pokrýt celou velkou plochu.
Tím však jazyk mapy ještě nekončí, naopak, a jeho další slova jsou ještě subtilnější. Dokáže vyjádřit vzdálenost – pomocí měřítka, nakresleného dole v rohu, pomocí čtverečků, na které je mapa rozkrájena. Dokáže říct, kde je sever, klidně aniž by to doslova řekla (ačkoli i to je možné): tenhle význam se skládá dohromady jen a jen z toho, v jakém směru jsou uspořádané nápisy a značky.
Kdy a kam se dívá a jak dlouho cucá dudlík. Výzkumy na dětech představují nejedno úskalí |
Pokud půjdeme mapě ještě hlouběji pod kůži, řekne nám toho ještě víc. I mapa totiž mluví mezi řádky. Do mapy se propisuje, co považujeme za důležité. Co má pro nás takový význam, abychom to chtěli zakreslit. Jak autor předpokládal, že ji budeme používat. Otiskuje se do ní taky historie.
Taková mapa je zachycení jednoho okamžiku, který se, v závislosti na tématu mapy, dřív nebo později rozpadne – tak jako se rozpadne stát, tak jako se rozpadne přátelství, jež táhlo restauraci, která pak zmizí, tak jako se rozpadne hrad, který je pak na nové mapě jako zřícenina…
A tak zíráme do mapy a žádný nový stát nebo hlavní město se nenaučíme.
Autorka je bohemistka.
