Pořádný chlap se dnes pozná podle toho, že přečte román napsaný ženou a nezlomí ho to. Dokonce ti největší machři přečtou hned několik románů napsaných ženami za sebou. Tomu se říká pokrok, ještě před půlstoletím by si nikdo netroufl tvrdit, že něčeho takového jsou muži schopni. Dnes je to naprosto běžné, ostatně není náhoda, že literatura je rodu ženského.
Stalinův spalovač mrtvol. Kniha Kremulátor popisuje příběh skutečného moskevského Kopfrkingla |
Na českém vydání Zakázaného deníku Alby de Céspedesové se rovněž podílely výhradně ženy. Vydalo jej nakladatelství Meridione, nový podnik italianistek Alice Flemrové, Sáry Rodové a Moniky Štefkové. Román přeložila Pavla Přívozníková. A grafické úpravy se ujala patrně současná tuzemská jednička v tomto oboru Nikola Janíčková.
Zprvu může české vydání Zakázaného deníku působit jako velký pozdní objev autorky, která byla neprávem opomíjena. Přitom ale i díky doslovu překladatelky zjistíme, že Albě de Céspedesové vyšlo v minulosti česky hned pět knih. První, Nikdo se nevrací, již v roce 1942, tedy za protektorátu. Další čtyři, jež uzavírá Výčitka, publikovaná v českém převodu v roce 1984, potom za časů vlády jedné strany. Načež člověku dojde, že se tak de facto o znovuobjevení jedná, neboť zde zeje čtyřicetiletá proluka.
Že se nestydím…
Alba de Céspedesová (1911–1997) byla dcerou kubánského velvyslance v Itálii. Pocházela tedy z dobře situované rodiny, dvakrát se vdala, nicméně taky se dvakrát rozvedla, neb ji manželství zklamala. Literárně uspěla hned s první povídkou Pochybnost (1934), mezinárodní úspěch zaznamenal již zmíněný román Nikdo se nevrací (1938).
 . Zakázaný deník
|
Ten je vějířem osudů vysokoškolaček, které se vyznačují značnou nekonvenčností a svobodomyslností, což se neslučovalo s pokryteckou fašistickou morálkou: „Kvůli té knížce jsem byla sedmnáctkrát vyslýchána cenzurní komisí. Ptali se mě, jestli se nestydím za to, co jsem napsala, a chtěli, abych spoustu pasáží vypustila.“
Když román získal cenu Viareggio, Mussolini rozhodnutí poroty z politických důvodů zrušil.
Po válce Alba de Céspedesová vydávala prestižní časopis Mercurio, kde publikoval i Hemingway či Sartre. Dále se podílela na scénáři vycházejícím z prózy Přítelkyně Cesara Paveseho pro Michelangela Antonioniho. Vedle italštiny tvořila též ve francouzštině. Zakázaný deník nejprve vycházel v letech 1950–1951 na pokračování časopisecky, o rok později byl publikován knižně.
Na první pohled tak Zakázaný deník nepůsobí příliš přitažlivě. Jako něco, co vznikalo na pokračování – s absencí promyšleného celku? – a co tvoří deníkové zápisky, takže žádný velký příběh nemůžeme čekat. A k tomu je zde často tematizováno samotné psaní. Působí to zkrátka nudně, ohraně a intelektuálsky.
České vydání pak vyznívá poněkud konjunkturálně, využívá totiž současné atmosféry, takže na Zakázaném deníku lze zdůrazňovat, jak puťka domácí – tížená dobovým smýšlením, manželem, dětmi a ještě prací v kanceláři – se postupně emancipuje prostřednictvím psaní do sešitu, který si koupí v trafice navzdory zákazu prodávat takový sortiment v neděli. To jest: statečná žena prochází pralesem příkoří, až stane na mýtině, kde konečně může být sama sebou a vidí, co všechno ji omezovalo.
Manžel ji oslovuje asexuálním „maminko“, děti ji vnímají jako cosi stojícího v jedné řadě se sporákem či šicím strojem. A když chce dělat něco svého, všichni do toho strkají nos.
Jenže kdyby šlo pouze o tento aspekt, byl by to pro řadu čtenářek sice velký objev a potvrzení jejich názorů, ale na román by to bylo málo, navíc na to, takový román po sedmdesáti letech překládat. Alba de Céspedesová však v Zakázaném deníku naštěstí ukazuje, jak velkou je autorkou. Ústřední postavu Valerii navléká čtenáři pozvolna a nesměle jako dlouhou rukavici. Tedy nesmělá je především Valerie, která pozvolna vystupuje z rodinného stereotypu tím, že vše promýšlí, respektive tím, že si začne psát deník, je nucena napsanému čelit a zaujmout k tomu stanovisko: „Obvykle zapomínáme, co jsme v minulosti řekli nebo udělali, i proto, abychom neměli tu strašlivou povinnost zůstat tomu věrní.“ Valeria je nejistá a decentní, ale to neznamená, že by se něčemu zbaběle vyhýbala.
Maminka nemá touhy
Italská prozaička to dovede zařídit tak, že její Valerii fandíme, přejeme jí, aby konečně měla pokoj od rodiny – a taky vlastní pokoj, kde by měla klid na psaní. Přitom požadavek vlastního pokoje na psaní, kdysi vznesený Virginií Woolfovou, je dnes asi nejzprofanovanějším souslovím: vážně se o něm nestydí promlouvat ani ty literátky feministky vdané za bohaté muže, kteří jim platí pracovny… Protože stěžovat si na útlak je prostě tak neodolatelně přitažlivé.
Valeria je jakýmsi veřejným statkem v rámci rodiny. Manžel ji oslovuje otravně asexuálním „maminko“, děti ji vnímají jako cosi stojícího v jedné řadě se sporákem či šicím strojem. Valeria zkrátka pořád pracuje, a když si chce dělat něco svého, všichni do toho strkají nos, protože maminka je věc veřejná, takže nemůže mít žádné tajemství. Takovou maminku my nepotřebujeme a nechceme! My chceme maminku, co neustále šuká po kuchyni a je kdykoli k dispozici, když je třeba přišít knoflík nebo vyžehlit kalhoty.
„Když má člověk doma děti, musí se už ve třiceti tvářit, že není dostatečně mladý na nic jiného než na hraní a smích s nimi, předstírat, že není ničím jiným než otcem nebo matkou, a vlivem toho předstírání a čekání, až budou venku, až nás neuslyší a nic si nedomyslí, člověk nakonec doopravdy mladý není. Když jsou za dveřmi slyšet dětské hlasy, je objímání manželů v zamčeném pokoji, do něhož se řeklo, že se jde odpočívat, nepohodlné, upocené, je větším hříchem než to, čeho se dopouštějí svobodní nebo svým manželům a manželkám nevěrní lidé, když se potkávají tajně v pronajatých pokojích, v hotelích nebo v bytech starých mládenců.“
Čistá rasa se změnila v národ krys. Jak to bylo v poválečném Německu s literaturou? |
Samozřejmě, v chování manžela Michela vůči Valerii je rovněž cosi nechutného nebo řekněme necitlivého, nicméně i on je politováníhodnou osobou. Naivně totiž skočí na příliš neuchopitelnou návnadu, že by se mohl vymanit z doživotního otročení v bance tím, když Valeriině přítelkyni, jež se rozvedla, je bezdětná a pracuje u filmu, dodá atraktivní námět. Čeká tak nekonečně dlouho na vyrozumění, až je každému (bohužel vyjma Michela samotného) jasné, že to nevyšlo.
Muži z Valeriiny rodiny obecně rozhodně nejsou vítězi. Její otec od té doby, co odešel do penze, bývá většinou „odpojený“ od okolního světa, manžel tráví dny v bance a syn si sice maluje budoucnost plnou peněz a práce za oceánem, ale nakonec končí ještě před uzavřením vysokoškolských studií jako trouba, který zbouchnul prostou dívku, a tak ukončil svůj rozlet ještě předtím, než mu mohla křídla zakrnět.
Jaká jsem uvnitř
Valeria je především drcena čelistmi tvořenými matkou a dcerou. „S matkou jsme nikdy nemluvily o ničem jiném než o materiálních věcech, na hony vzdálených tomu, co jsme měly skutečně na srdci. Vždy ke mně byla chladná, když jsem byla malá, objímala mě jen zřídka, a navíc takovým způsobem, že jsem z toho byla akorát celá nesvá. Brzy mě poslala na internát.“
Vztah mezi Valerií a vzpurnou dcerou Mirellou je potom vůbec tím nejsilnějším, co Zakázaný deník nabízí: „Já si nevzpomínám, že bych se kdy mohla svobodně rozhodovat, co je pro mě dobré a co je špatné, jako dnes může ona, a to ne tak kvůli zvykům, které se mezitím změnily, ale proto, jaká jsem uvnitř. Ve dvaceti letech už jsem měla Michela a děti, a to dokonce ještě dříve, než jsem ho skutečně potkala a děti se narodily, byli mým osudem ještě předtím, než se stali mým posláním.“
S velkou láskou máte malou šanci. Román Za Amber od Christiny Leunensové nešetří dramatickými zvraty |
Mirella provokuje Valerii k největší sebereflexi a třiačtyřicetiletá nastávající babička se teprve prokutává ke svému životu. Vedle psaní tím, za čím chodí do kanceláře i v sobotu odpoledne. Proto je pro ni právě pracovní prostředí paradoxně tím, co ji jakýmsi způsobem osvobozuje a dodává jí sebevědomí, aby se opět cítila jako žádoucí žena, nikoli jako maminka, která je kuchyňskou a uklízecí nevolnicí.
Právě Valeriina nejistota je rafinovaným prvkem zajišťujícím, že je Zakázaný deník dodnes živým textem. Vůbec se zdá, že jedním z důvodů, proč současná literatura prohrává s tou starší, je fakt, že se nyní může cokoli říct naplno, ale zapomíná se, že umělecky účinnější je náznak. Dnes si dodáváme odvahy tím, že hulákáme, ale nikdo to neposlouchá.
Uhněte umělkyni!
Loni vyšel též český převod románu Mít svý jistý Anke Stellingové (1971). Přineslo jej nakladatelství Větrné mlýny v překladu Terezy Semotamové a Michaely Škultéty. Rozložení je tu stejné jako u Valerie. Resi rovněž touží po svém pokoji, přitom mastí své texty na počítači v kamrlíku, kam si jiní odkládají různé věci. Má čtyři děti a muže, jenž je prototypem současného manžela: naprosto nevýrazný a mlčenlivý. Ale hodný, stojí při Resi a v ničem jí neodporuje. To ostatní muži jsou zbabělí zmetci. Hrdinka Anke Stellingové celý text adresuje své nejstarší dceři jako návod a svědectví v jednom.
Máme miminko, je to cizopasník! Román Jonáše Zbořila akcentuje módní společenská témata |
Resi nechodí do kanceláře. Resi píše – je jedno co a jak –, už to je podle ní hodné toho, aby to společnost ocenila. Sama ostatně říká, že tím, že zachází se slovem, má ohromnou moc. Přitom je její rodina chudá a její osud mají v rukou jiní. Napsala totiž článek a pak taky knihu, v níž se kriticky vyjadřovala o skupině přátel, kteří postavili dům, v němž bydlí i ona – v nájmu, neboť ona na podíl neměla. Teď ji za její mocná slova ti slaboši vyhazují a ona má strach, že se bude muset odstěhovat na okraj Berlína mezi lůzu.
Resi je naštvaná. Resi není nejistá. Je si jistá tím, že má právo na všechno: mít kupu dětí, vlastní pokoj na psaní, bydlení v centru Berlína. A že jí všichni musí uhnout, hlavně ti bohatší. Když neumí lyžovat, je to proto, že pocházela z chudé rodiny, ne že její rodiče nebyli sportovně založeni. Resi nepochybuje, že je vyvolenou umělkyní, a ani ji nenapadne trpět výčitkami, že kvůli jejímu hraní si na spisovatelku její děti nemůžou nikam jet na podzimní prázdniny.
Plácání do větru
Anke Stellingová se patrně domnívá, že stvořila úžasný román, který bude zamrzlého čtenáře iritovat, zatloukat mu pořádně tlusté hřebíky do citlivých míst, kam se nesahá, protože to bolí. Jediná správná současná reakce na takový počin je, že je to skvělý, palčivý román o třídní nespravedlnosti a Resi je přesně tou postavou, jakou jsme potřebovali: žena, navíc umělkyně, správně se domáhající většího prostoru, který jí rozmazlení měšťáci naopak chtějí zúžit.
Jenže ve skutečnosti je v tomto příliš dlouhém pamfletu Resi jen dětinská a bez tajemství. Protože celou dobu Mít svý jistý zůstáváme v konzumní, materiální rovině, nic existenciálního. Tady se nezvažuje žádné „Být, či nebýt?“, jenom „Mít, či nemít?“. Otravně sobecká stížnost.
A vůbec nejotravnější figurou – jež se teď stala nadužívanou – je, že Resi na nás hrne své agresivní moldánky, na něž se dá odpovědět, pokud člověk chce zůstat decentní, leda cosi jako: „Tak to chodí…“ Jenže Resi to ví a tyto odpovědi ji uráží, neb znevažují její žalobu. Proto tyto decentní odpovědi ironicky opakuje, aby nám vnukla, že je nepřípustné je užívat. Některá slova zkrátka mají takovou moc, že se jich Resi, jež je mocná, neb umí zacházet se slovy, bojí… Úctu si lze získat, nikoli ji vymáhat.
