Letošní Pražské jaro nabídlo pestrou sestavu velmi dobrých i naprosto špičkových koncertů. Vrcholem bylo podle očekávání vystoupení houslistky Anne-Sophie Mutterové s dirigentem Kurtem Masurem.
Sehnat na poslední chvíli dirigenta pro zahajovací koncert Pražského jara je obtížné, ale v osobnosti Antoniho Wita jsme se opět mohli přesvědčit, že o Smetanovi se ve světě ví. Je také sympatické, že určitý okruh umělců se do Prahy opakovaně vrací a má na ni zajímavé vzpomínky. Většina z nich je ovšem ze starší generace.
Katalánský gambista Jordi Savall vzpomínal, jak coby čerstvý emigrant z Frankova Španělska prožíval pražské události roku 1968 a mnoho hostů překvapí znalostmi českého hudebního života. Pak ovšem přijede např. Leonidas Kavakos, skvělý a u nás prakticky neznámý houslista mladší generace, a na jeho nevyprodaném recitálu se tvrdošíjně tleská mezi větami všech tří sonát, které má na programu. Proto se vždycky musíme ptát, jestli nakonec všichni nespoléháme na krásu Prahy příliš a jestli i dnešní duchovní atmosféra metropole je pro nastupující generace umělců opravdu něčím lákavá.
Chceme-li v Praze slyšet ty nejlepší umělce, musí se dramaturgie často přizpůsobit. Musíme být rádi, že alespoň někteří cestují z Vídně do Berlína a Paříže přes Prahu. Hudební svět je propojen a mnoho tváří známe z nahrávek, bohužel méně už z televize a nově třeba z přenosů z Metropolitní opery. Je ale zcela evidentní, že koncert a bezprostřední zážitek nelze ničím nahradit. Výsledek předčil očekávání v případě francouzského písňového recitálu Susan Grahamové, ve kterém se setkal nádherný hlas, osobní šarm i zajímavá dramaturgie v přesné proporci. Dlouholeté úsilí Pražského jara pořádat písňové recitály s klavírem se vyplatilo i v případě Martiny Jankové.
Masurovo loučení Naopak hostování tenorové hvězdy, Peruánce Juana Diega Floréze, bylo domluveno s rekordním předstihem a úspěch byl zaručen. Floréz oslnil svými výškami a kantilénami - ale živý koncert prozradí i to, že barvou hlasu, výrazovými možnostmi ani šíří repertoáru přece jen není plnohodnotným nástupcem ani jednoho ze slavných Tří tenorů.
Osmdesátiletý Christoph von Dohnányi a ještě o dva roky starší Kurt Masur jsou nejspíš těmi osobnostmi, na které se bude dlouho vzpomínat. Dohnányi překvapil noblesou a skvěle znějícím orchestrem Severoněmeckého rozhlasu. Kurt Masur pak přinesl atmosféru ještě silnější. V jeho Novosvětské se propojila celoživotní zkušenost, vazba na Prahu a českou hudbu i zkušenost z působení u Newyorské filharmonie.
„Opravdu jsem tam toto dílo prožil v nové naléhavosti, cítil jsem se v Americe podobně jako Dvořák,“ řekl Masur před tímto památným koncertem. A i když je Drážďanská filharmonie možná desátým z deseti nejlepších německých orchestrů, toto naše kultovní dílo zkrátka provedla lépe, než to běžně slýcháme od našich orchestrů.
Koncerty festivalu také pokaždé připomenou, že Praha je možná posledním významnějším evropským městem, které nemá nový adekvátní koncertní sál. A ještě jedna důležitá věc. Pražské jaro nemá být nablýskanou výkladní skříní, která má zakrýt skutečnost, že během roku jsou obchody mnohem prázdnější a nabídka výrazně chudší. Mezinárodní festival je přísné zrcadlo, do kterého se musíme umět podívat. Každý český hudebník, který něčeho trochu dosáhne, si automaticky nárokuje právo vystoupit na našem nejprestižnějším festivalu. Pro mnoho hostujících hudebníků je Praha jednou z mnoha zastávek, ale jejich koncert bývá výraznější událostí.
HODNOCENÍ LN *** 64. mezinárodní hudební festival Pražské jaro
12. 5. - 3. 6., Praha
