* Už víte, jak oslavíte narozeniny?
- Za chvíli mi bude osmdesát, to je hrozný. Ale doufám, že to oslavím v Národním divadle nebo na nějaké jiné velké scéně se svými hosty. S Petrem Maláskem přemýšlíme o tom, co z nového CD zařadit do programu. Jenže víte, v čem je problém? Když něco nového do svého stálého programu zařadím, tak musím také něco vyhodit – a já nevím co. A když jenom něco přidám a nic nevyhodím, tak se koncert protáhne a já budu na té bolavé scéně ještě déle.
* Chystáte nějakou soukromou oslavu?
- Kdepak. Jen tenhle oslavný koncert. To bude ona opravdu velká oslava, veliký dar, ode mne k posluchačům a od posluchačů ke mně. Žádnou jinou oslavu, ani v soukromí, nechystám. A dary také žádné nečekám. Víte, budu na jevišti déle než tři hodiny, neopustím ho za celý večer ani jednou, bude to prostě nádherný a komplexní vzájemný dar. Těším se.
* Když se ohlédnete za minulým rokem, byl pro vás něčím výjimečný?
- Jsem ráda, že jsme konečně udělali nové CD, které má překvapivě velký úspěch. Když mluvím o práci, je to promě určitě to nejdůležitější.
* A výjimečný koncert?
- Pro mě je každý koncert, který absolvuji víceméně ve zdraví, výjimečný. Ono mě totiž moje tělíčko obtěžuje a já dělám všechno pro to, aby to na scéně nebylo vidět. Koncertování už je pro mě fyzicky velmi náročné. Ale na druhou stranu, tímhle živým zpíváním neztrácím své publikum. A hlavně – je to můj doping, to, co mne drží…
* Máte teď, na začátku roku, nějakou ucelenou představu, co vás během následujících měsíců čeká? Myslím, co prožijete pracovně nebo soukromě, prostě nějakou vizi nebo plán?
- Plán? To se musím smát, protože moje plány se týkají hlavně zdraví. Bohužel to musím takhle říct. V jakých lázních budu, jak dlouho. To jsou moje plány. Ale samozřejmě doufám, že budu zároveň schopná pracovat.
* Mimochodem, které lázně plánujete?
- Já jezdím pravidelně do světových Kúpelů Piešťany, protože je tam poctivé bahno, které se musí chladit, jinak by vás opařilo. Termální voda je tam taky báječná, dokonce je tam i solná jeskyně, ve které jsem ale ještě nebyla. Mohla bych si tam dát dohromady svoje průdušky.
* Řekněte mi upřímně, když během koncertů mezi písničkami vypravujete, vypadá to jako bezprostřední reakce na atmosféru v sále. Je to opravdu tak, nebo máte svoje slova připravená dopředu?
- Tak trošku rafinády v tom je, ale samozřejmě když někdo kýchne, začne příliš nahlas kašlat nebo se něčím na pódiu odbouráme, tak to nějak komentuji. Je to velmi uvolněné a živé. Aspoň doufám. Ale hlavně je to pravdivé.
* Takže žádný naučený text…
- No, částečně. Protože se vždycky něco nečekaného stane, třeba upadnu... Teď hlásím divákům, že mám padavé období, tak aby se nelekli, když žuchnu. Sice to žuchnutí není moc ke koukání, vlastně ani to vstávání… Ale už to máme secvičené, že pánové přiběhnou a zase mě postaví na nožky.
* Ale koncertů máte pořád hodně, cestujete po celé republice, dokonce i na Slovensko. Kde na to berete energii?
- Musím vás trošku opravit, protože já už moc nejezdím. Už je to pro mě příliš náročné. Na Slovensku dělám jenom Bratislavu, ale tu si ráda nadjíždím. To znamená, že jsem v Bratislavě o den dřív a dávám si brynzové halušky. To si vážně neodpustím a taky mě tam jako rodačku vždycky moc hezky přivítají. Ale jinak žádné Košice, žádná Bystrica. A v Čechách mám podmínku, že vystupuji nejdále hodinu jízdy autem od domova. Jedině Brno je výjimkou.
* A po koncertě? Ještě pořád máte svoje pyžamové dny?
- Po koncertě bývám dost unavená, takže dávám takzvaný pyžamák. To znamená, že jsem celý den v pyžamu, a když tělo řekne lehnout, lehnu si. Po každém koncertu mám vždycky dva dny volno. Ten první je absolutně pyžamový a ten druhý je takový polopyžamový. A to jsem ráda, když mi přinesou mého pejska, kterého nemám jen pro sebe, protože bych to nezvládla. Dělím se o něj s bývalou přítelkyní mého vnuka.
* Chodíte ještě na koncerty svých kolegů?
- Já jsem už tolik let nebyla v divadle ani na koncertě! Vlastně jsem hodně odkázaná na televizi a rádio a skrz ně se snažím trošku sledovat kulturní dění, někoho objevit. A když mě někdo zaujme, tak si hned zapíšu jeho jméno, protože už zapomínám, a snažím se ho uvést právě na svém jubilejním koncertě. Takhle jsem kdysi dávno objevila třeba Radůzu, když ještě nebyla tak známá jako dnes. Byla jsem z ní nadšená a chtěla jsem to potěšení věnovat svému publiku.
* Vy teď bydlíte na Staroměstském náměstí, ale v minulosti jste žila v Praze na více místech a někdy to mělo docela atraktivní souvislosti…
- Vy asi myslíte to bydlení ve Zborovské ulici. Miloš Forman tam bydlel s Janou Brejchovou v jednom pokoji, já s Jankem Roháčem ve druhém. Ty pokoje patřily pražským cirkusům. My s Jankem Roháčem neměli kde bydlet, harcovali jsme se po hotelech a Forman s Brejchovou na tom byli, myslím, podobně. A tak nějak se stalo, že jsme se v tom cirkusovém domě sešli. Nebyl tam vodovod, dělili jsme se o jedno umyvadlo, ale nijak nám to nevadilo, protože tam bylo veselo.
* Vy jste byla tmavá, Jana Brejchová světlá, to musel být hezký pohled.
- To byste se museli zeptat těch druhých. (směje se)Tenkrát byl na mě snad ještě hezký pohled, to je pravda.
* Ve kterém to vlastně bylo roce?
- Byl to nádherný počátek roku šedesát.
* A tady, na Staroměstském náměstí, bydlíte odkdy?
- Myslím, že na Staroměstské náměstí jsem se nastěhovala v roce 1980. Ze dvou malých pokojů jsem udělala jeden velký. Z kuchyně mám ložničku. Je tu hodně světla, slunce, to já moc potřebuju, takové to jarní. A na vaření mám remosku, ještě tu původní. Je sice nezdravá, ale já jsem sentimentální člověk, nevyměnila bych ji. Vůbec, pražské Staré Město je úžasné, zvlášť když znáte i jiné cesty a nechodíte jen po Královské cestě.
* To bylo ještě v době nízkých nájmů.
- To máte pravdu. Nájmy rostou, rostou a budou růst. A já musím říct, že to začíná být velmi drahý byt. Doufám, že si ho budu moct dovolit, než se odstěhuji do těch míst, kde už mám hodně kamarádů.
* Nahoře, nebo dole?
- Nahoře. I když maminka vždycky říkala, že by radši do pekla, protože tam si užije skřípání zubů, kdežto ti starci nahoře jsou již bezzubí.
* K peklu nějak patří vaše oblíbené čabajky…
- Tam já vidím jen kotle a čerty a žádné čabajky. Tam vás jen vaří jak ty klobásy.
* Ale máte je pořád ráda...
- Tak to je zas jiná věc, další kategorie. Do Komárna, kde žije můj bráška, přesídlili Maďaři z Čaby, kde se dělá slavná čabajská klobása. A bráška ovládá ten jejich recept. Je to obrovská lahoda. A v Komárně žije ještě jeden řezník, který tuhle lahodu dokáže nacpat do velkého střeva, a když to pak krájíte jako salám… Je to nádhera.
* Vy si jídlo užíváte…
- Hrozně ráda jím. Protože jsem vyrostla na Slovensku, tak mám ráda halušky a strapačky a perkelt. A velice dobré jsou držťky na paprice. Hrozně ráda mám i kližku se špenátem a bramborovým knedlíkem a k tomu pivo – plzeň dvanáctku. I když slovenský Zlatý bažant taky není špatný.
* A víno?
- To mám samozřejmě taky hrozně ráda. A musím říct, že v Čechách a na Moravě máme velmi dobrá vína. Jak bílá, tak červená, o kterých se často říká, že u nás nejdou. Jenže to není pravda, jen musíte vědět, kde je hledat.
* Řekněte mi, jaké víno před námi stojí?
... teď tady máme víno, které se jmenuje Chateau Chasse Spleen. Ale co je důležité, je to ročník 2005, a co je ještě důležitější, ta lahev je tam skutečně plněná. Je to takové uctivé víno, které velmi potěší – já se mu klaním.
* Jak se vyrovnáváte s nástrahami přece jen vyššího věku?
- Co mám dělat? Já ty nástrahy přijímám, a protože mám, myslím, smysl pro humor, tak se strašně ráda směju.
* Takže nijak zvlášť proti nástrahám věku nebojujete?
- Ale ano, aspoň proto, abych měla čisté svědomí. Cvičím, chodím do lázní a je důležité prokládat to červeným vínem. Snažím se bojovat, někdy to moc nejde, ale snažím se.
* Má boj výsledky?
- Mám obavy, že nijak zvláštní. Když je koncert, tak papám prášky, abych ho mohla nějak přestát. Stáří je tady a to je normální, přirozené. Já se z toho nezblázním. A hlavně jsem pořád na scéně… Vlastně teď budu mít tři neděle bez koncertu. Jsem zvědavá, co to se mnou psychicky udělá. Nebudu se muset trápit, protože na jevišti je to pro mě opravdu velmi bolestivé, ale možná mi to trápení bude chybět. Nevím.
***
HANA HegeroVá o politice: Když jsem na jevišti, sloužím publiku, je to moje povinnost, sloužit mu. A vskutku nechápu, jak to, že mnozí politici tento vztah ke své práci nemají. Pořád jen peníze a korupce. Nerozumím tomu, nevím, skutečně nevím, co si o tom mám myslet. Chodím volit, jsem pořád volič, ale jsem z toho všeho otrávená a zneklidněná. Samozřejmě že lékaři by měli být dobře placeni, vždyť pracují s tím nejdůležitějším, se životem. Ale nevím, jestli by neměli s výpovědí půl roku počkat. Já totiž panu ministru Hegerovi věřím. A pak je tu také přísaha, kterou skládají. Není to jen tak obyčejné zaměstnání.
