Jedné noci v listopadu 1950 přebýval kim Ir-sen ve skromném farmářském domku v Rimsonggolu, v kosanjinu. Hostitel chtěl pro kim Ir-sena upéct několik slepic, a tak vyrazil ke kurníku. když kim Ir-sen zaslechl pleskání křídel vystrašených zvířat, zeptal se svého pobočníka: „kdo zabíjí ty slepice?“
– „To je ten starý farmář. Říká, že je nutně potřebuje.“
– „ale proč by chtěl, teď v noci, zabíjet slepice? Ty jsi mu řekl, aby to udělal, viď?
Jestli opravdu potřebuje slepice, ať si vezme v kuchyni ty, co jsme koupili, a svoje slepice ať nechá být.“
Jenže starý farmář trval na svém, že chytne několik slepic a dá je pobočníkovi jako dárek pro kim Ir-sena.
a dodal, že když bude třeba, může jich naservírovat ještě víc.
Uplynulo několik dnů a starý muž byl překvapený, když viděl, že slepice, které daroval kim Ir-senovi, se pořád motají kolem kurníku. Napadlo ho, že je to podivné, slepice spočítal a zjistil, že má stále svých osmnáct slepic.
Chvíli poté podal kim Ir-sen svému pobočníkovi teplé vejce, které právě sebral v kurníku, a řekl: „Je lepší nechat slepice snášet vejce než je sníst, co říkáš? dej tohle vajíčko našemu hostiteli dřív, než vychladne.“
o několik dnů později kim Ir-sen opustil kosanjin. pobočník vrátil hostiteli všech osmnáct slepic a k tomu koš plný vajec.
Krátké příběhy z Kim Ir-senova života (vydáno v pchjongjangu, 2007, rok čučche 96.)
