Ve velkých evropských obrazárnách se „starými mistry“ je slovanský malíř vzácný úkaz. Dáme-li stranou ruské ikony a Andreje Rubleva, pak jako by Slovani ani nestáli za řeč. Je to asi nespravedlivé, ale netřeba si nic namlouvat: umělecká centra se nacházela jinde a kánon umění určovali také jiní. Ale jsou výjimky. Ve Vatikánských muzeích v Římě je celý jeden sál věnován obrovskému obrazu Slovana každým coulem (i když i tady byla po matce kapka německé krve, ale tu má každý Slovan, který se přistěhoval do města), polského národního malíře, jehož tatínek byl ale Čech z Roudnice – Jana Matejky čili po našem Matějky. Matejko (1838–1893) je Polákům tím, čím je nám Mikoláš Aleš a Václav Brožík dohromady. Namaloval desítky rozměrných obrazů, kde se to hemží historickými postavami v důležitých dějinných chvílích. Poláci na nich vítězí, a když nevítězí, tak se aspoň heroicky pnou. Jsou úžasně nastrojení do sobolích kožichů a čapek, mají kníry a velké šavle za mohutným pasem. Nebo jsou v aksamitu, jako na obraze, v jehož centru je polský král Jan III.
Sobieski, který právě porazil Turky, čímž zachránil nikoli jen Vídeň, ale zabránil i tomu, aby dnes místo zvonů hlaholili ve střední Evropě z věží muezzinové. Uvědomělí Poláci tomu aspoň tak věří a rádi to Evropě připomínají, i když ono je to jako vždy složitější a hlavní podíl na tom, že se v září 1683 Vídeň ubránila a mohutná armáda pod vedením velkovezíra Kara Mustafy prchala za Dunaj, má stratég Karel V. Lotrinský. Ale je pravda, že bez Poláků by to šlo mnohem hůř a Vídeň a s ní i my bychom byli v pěkném loji. Allah akbar za Poláky.
