tváří umění Západu, Botticelliho
alegorií - jara. Generace
kunsthistoriků si nad tímto
obrazovým rébusem plným
hádanek, citátů a symbolů lámou
hlavu, ba celý jeden vědní obor,
ikonologie, byl na tomto obraze
před více než sto lety založen.
Stovky studií se o tom napsalo,
scéna se rozebírala v celku
i detailech, dokonce existují
botanické studie, které rozeznaly
dvě stě druhů rostlin, z nichž většina
dosud roste na toskánských lukách.
Co se tam děje, je ale jasné
každému, aniž by musel číst Ovidia,
Vergilia, Lucretia, Poliziana nebo
znát novoplatoniky a filozofa
Marsilia Ficina, neboť narážky na
jejich texty prý všude po tom obraze
jsou. Dokonce ani nemusí mít
přehled o poměrech na florentském
dvoře Medicejských a nic nemusí
vědět o tom, který Medici si obraz
objednal (Lorenzo di Pierfrancesco),
kde visel (v ložnici vily v Castellu
u Florencie), jak se pak složitě
dostával do galerie Uffizi, kde je mu
věnován sál a spolu se Zrozením
Venuše je před ním největší nával.
Dokonce nemusí nic vědět ani
o Simonettě Vespucciové (když
obraz vznikal, byla už několik let po
smrti), což je jméno krasavice, jejíž
tvář Botticelli opakovaně maloval,
neboť se líbila nejen jejímu milenci,
Giulianovi di Medici, ale celé
„renesanci“, jejíž ideál krásy
naplňovala: tvář trochu delší
a bledší, rysy výrazné a přitom
ušlechtilé a souměrné, výraz jaksi
melancholický až do jisté unylosti.
Každý tomu obrazu rozumí, neboť
souzní s lidskou touhou po kráse,
která se právě s jarem pojí tak
tajemným i jasným způsobem.
Za chvíli už ta vznešená osoba
s břichem těhotným květy bude
kráčet po rychle rozkvétající zemi
a její něžné prsty se budou dotýkat
i našich zkřehlých údů.
