To byl ten muž, který vydal knihu „Tato země je naše“. Že má alibi, že nejel v oné době předranní ostravskou tramvají? Tak to byl ten muž, který se dostal se svým hnutím do parlamentu díky štvaní proti všem, kdo nejsou „naši“. Že má také alibi? Tak to byl někdo z těch dalších mužů, kteří štvali podobně, ale do parlamentu se nedostali.
Že mají všichni alibi? Tak to byl šéf té televize, která nařídila svým zaměstnancům líčit všechny „ne-naše“ jako „ne-lidi“. Že i on má alibi? Tak to byl někdo z těch mužů, kteří vlastní nebo řídí internetové podniky šířící nenávist vůči všem „ne-našim“. Těch je ovšem tolik, že ověřit jejich alibi bude trvat až do promlčení případu ostravského bití.
Tedy: fyzicky v ostravské tramvaji křičel a tloukl nějaký „obyčejný“ opilec. V předranní Ostravě, zvláště kolem Stodolní ulice, se jich vyskytuje více než jindy a jinde. I těch křičení a tlučení tam bývá více než jindy a jinde v této zemi. Jenže toto nebylo „obyčejné“ křičení a tlučení. Jím byla překročena další pomyslná hranice: důvodem ke křičení a tlučení se stal anglický hovor v české (moravskoslezské) tramvaji.
Angličtina není jen jazyk mezi jazyky. Angličtina je jazykem „neutrálním“, jazykem spojené Evropy, jazykem svobodného Západu. Agrese vůči angličtině je ještě víc než agresí vůči jakékoli „ne-našineckosti“. Je to agrese vůči naději, že tato země je (stále ještě) součástí Evropy a Západu. Jen si představte tváře mezinárodních studentů, když jsem jim tuto historku vyprávěl na anglickém kurzu o evropské identitě. Do jaké země že to přijeli studovat?
Pročež historku z kultury ruské. Jádrem zápletky Dostojevského „Bratří Karamazových“ je řešení, kdo je viníkem vraždy starého Karamazova. Fyzicky ho zabil jeho nemanželský syn, sluha Smerďakov. Skutečným viníkem je však syn Ivan. To on totiž začal rozvíjet teorie, že žádné morální hranice nejsou, že i vražda je dovolena – tak proč ne i otcovražda.
Ostravský opilec, to byl jen Smerďakov. Viník – i oběť. Skuteční viníci jsou mezi elitami – ano, schválně používám tohoto slova, z něhož oni sami učinili nadávku. Oni: ideologové „našineckosti“. Ti, kdo zneužívají sociální frustrace Smerďakovů. Ti, kdo hněv Smerďakovů, (aspoň do nějaké míry) oprávněný, rozdmychávají – a obracejí vůči novým a novým cílům, novým a novým „ne-našim“. Někteří to dělají proto, že ideologii „našineckosti“ sami věří. Někteří proto, že se jim z tohoto hněvu pohodlně žije; kdosi je nedávno trefně nazval „politickými šmejdy“.
Ve výsledku je to však jedno. To oni křičí a tlučou. Příště ztlučou třeba vás.
