Po deváté hodině ráno se na lukách okolo Kladrub válí hustá mlha. Bílí starokladrubáci se v ní úplně ztrácejí. Na pastvinách jich je zatím jen hrstka, klisny s hříbaty budou zaměstnanci vyhánět až okolo desáté. Na kladrubském zámku si dávám sraz s Janem Höckem, zakladatelem Státního zemědělského intervenčního fondu a od loňského prosince ředitelem Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Přijíždím sice o trochu později, než jsme se domluvili, ale nakonec musím ještě chvíli počkat. Ředitel je na obhlídce lesoparku, který i s přilehlými loukami patří pod hřebčín a dohromady zabírá neuvěřitelných 1200 hektarů.
„Jsem na nohou od pěti,“ omlouvá se Jan Höck, jakmile dorazí do kanceláře. Prý to tak má každý den. Po páté sedne do auta a jede přes Slatiňany, kde má kladrubský hřebčín pobočku s chovem černých starokladrubských koní, aHeřmanův Městec, kde je výcvikové středisko pro vraníky, do Kladrub. „Naši lidé chodí do práce okolo šesté, takže zjišťuji, jaké mají koně i zaměstnanci problémy,“ vysvětluje. „Mám to tak zažité, i kdybych šel spát v jednu nebo ve dvě ráno, vstal bych prostě v pět.“
Potřebná miliarda
O hřebčíně v Kladrubech se poslední dobou píše jako o národní kulturní památce před zánikem. Ve všech článcích se skloňuje částka 1,2 miliardy korun, která je prý potřeba na jeho záchranu a stát ji odmítá vydat, protože musí šetřit. Jan Höck připouští, že na takovou sumu hřebčín vyčíslil potřebnou investici na nejdůležitější opravy a rekonstrukce, samotná existence hřebčína ale podle něj není ohrožena: „Přijde mi, že je to vždycky popíchnuté od někoho, kdo by si představoval, aby se hřebčín zprivatizoval.“
Právě údajná privatizace hřebčína, který je od roku 2002 národní kulturní památkou, nedá spát mnoha příznivcům starokladrubských koní, včetně bývalých ředitelů této instituce. Lenka Gotthardová, která hřebčín vedla do října 2008 a byla odvolána tehdejším ministrem zemědělství Petrem Gandalovičem (ODS) pro údajné nedostatky v hospodaření, dokonce zorganizovala proti možnému prodeji petici, kterou podepsalo pět a půl tisíce lidí. „Skutečně jsme měli obavy, aby nebyl hřebčín v Kladrubech privatizovaný, protože tomu leccos nasvědčovalo. Impulsem byla nabídka podnikatele z Anglie, kterou se ministerstvo vážně zabývalo,“ řekla mi Gotthardová v zámeckých zahradách ve Slatiňanech, kde se stará o hipologické muzeum, jediné v zemi.
Soukromníka nechceme
Ministerstvo zemědělství za Petra Gandaloviče skutečně uvažovalo o tom, že do rekonstrukce kladrubského hřebčína zapojí soukromé firmy. Přímo oslovilo britskou poradenskou firmu ISA Ltd., kterou zastupoval Čech Jiří Šmíd. „Na podzim 2007 nás požádalo o předložení návrhu PPP řešení neutěšené situace v Kladrubech,“ vzpomíná Šmíd. Takzvaný PPP projekt znamená, že investuje soukromá společnost a poté jí stát dá na určitou dobu koncesi na provozování dotyčného objektu. Poradenská společnost ISA měla zpracovat pouze projekt, na soukromého investora by ministerstvo zemědělství následně vypsalo veřejné výběrové řízení.
Jiří Šmíd nechce původní PPP projekt pro rozvoj kladrubského hřebčína komentovat, je vázán mlčenlivostí. Navíc příliš nedůvěřuje médiím. Jakmile totiž pronikl na veřejnost plán ministerstva na PPP projekt záchrany kladrubského hřebčína, začalo se o něm psát jako o Čechoangličanovi, co chce zprivatizovat „národní stříbro“. Z projektu nakonec sešlo a s dnešním vedením ministerstva nemá společnost ISA ani Šmíd žádné kontakty. „Původní návrh považujeme za uzavřený, i když náš zájem o zpracování PPP projektu stále trvá. Abych pravdu řekl, ani nevíme, odkud se nynější zvýšený zájem o hřebčín vzal.“
Otom přemýšlí i dnešní ředitel hřebčína Jan Höck či jeho předchůdkyně Lenka Gotthardová (po jejím odvolání se ve vedení Kladrub během posledních dvou let vystřídali už tři ředitelé). Höck přisuzuje zvýšený zájem nedávné změně právní subjektivity hřebčína. Ten se změnil ze státního podniku na státní příspěvkovou organizaci. Proč? O tom později.
Koně pro krále
Čím je kladrubský hřebčín tak výjimečný? Na celém světě žije jen 1200 starokladrubských koní, ať už bílých nebo černých. Celou polovinu chová právě Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem. Zatímco bílí starokladrubští koně jsou národní kulturní památkou, ti černí jsou „pouze“ kulturní památkou.
„Ze zákona a z titulu národní kulturní památky musíme udržovat základní stádo běloušů, které má 65 klisen a čtyři hřebce. Z tohoto stáda nesmíme žádné koně prodávat,“ vysvětluje Jan Höck.
Bělouši sídlí přímo v Kladrubech, kde je také jejich výcvikové středisko. Učí se tu jízdu v zápřahu a pod sedlem. „Typický kladrubský kůň je mírné, klidné povahy. Je poměrně učenlivý, i když mu to někdy trvá déle. Ale v momentě, kdy se něco naučí, pamatuje si to celý život,“ popisuje ředitel kladrubského hřebčína charakter chovaných koní.
Blíží se desátá dopoledne a zaměstnanci hřebčína vyvádějí ze stájí klisny s hříbaty. „Někdy připouštíme na bílé klisny černé koně a naopak. Některé krevní linie jako třeba Sacramoso nebo Generallisimus se totiž mohou vyskytovat jak v černé, tak v bílé variantě,“ popisuje Jan Höck. Hříbata se každopádně rodí vždy černá a ta, která mají být v dospělosti bílá, se postupně přebarvují. „Někdy jim to může trvat až deset let,“ udivuje mě ředitel hřebčína. V Kladrubech a Slatiňanech zůstávají jen ti nejkvalitnější koně vhodní pro plemenný chov, ostatní v hřebčíně vycvičí a prodají. „Prodejem koní si vyděláme asi desetinu ročního rozpočtu, který činí nějakých 70 milionů korun. Zbytek peněz dostáváme jako příspěvková organizace od ministerstva zemědělství,“ líčí Jan Höck. Kolik koní hřebčín ročně prodá? „Bývá jich tak šedesát až sedmdesát.“ A cena? „Někdy to může být i půl milionu, ale třeba taky padesát tisíc korun za jednoho,“ odpovídá ředitel. Záleží na vlastnostech koně, jeho genetické výbavě a výcviku. V celé České republice je několik soukromých chovů starokladrubáků, těch větších – čítajících více než třicet kusů – je okolo deseti. Kladrubský hřebčín vede jejich plemennou knihu.
Starokladrubáka si nemůže koupit kdokoli. Hřebčín si o zájemci zjišťuje podrobné informace – včetně toho, na co chce koně užívat. Mezi vzácné a pravidelné odběratele koní patří staré královské rody z Dánska a Švédska. „Ty si nevedou vlastní chovy, nové koně vždy odebírají přímo od nás,“ říká Höck. Když si během našeho rozhovoru náhodou spletu hřebčín s hřebčincem, okamžitě mě opraví. „Hřebčinec si nevede vlastní chov, má jen hřebce pro připouštění, kdežto hřebčín odchovává hříbata,“ vysvětluje. Kladrubský hřebčín svoje hřebce nepřipouští k cizím klisnám, dělá to výhradně ve vlastním chovu.
Jak přitáhnout turisty?
Ačkoli je kladrubský hřebčín výjimečný nejen z tuzemského, ale i globálního pohledu – jde o vůbec nejstarší hřebčín svého druhu na světě, který v roce 1579 založil císař Rudolf II. – ročně se na něj přijede podívat jen kolem patnácti až třiceti tisíc návštěvníků. Mohou zajít do stájí, na pastvu, projít zámek a v případě velkého zájmu si dopředu objednat vyjížďku v kočáře nebo v sedle. To je asi tak všechno. Jan Höck by to chtěl změnit. Neobejde se ale bez stamilionových investic. Jenže ty se zatím příliš nerýsují.
„Spočítali jsme si, na kolik by nás vyšly nejnutnější opravy, a sami pro sebe jsme si to nazvali havárie. Jde o povrchovou kanalizaci, stáj plemenných hřebců, porodnu a na ni navazující objekty,“ vypočítá ředitel hřebčína. To všechno by byla pouze první etapa oprav a dohromady by se taková investice vyšplhala až na 1,2 miliardy korun.
Z potřebné částky zatím hřebčín dostal od ministerstva zemědělství 22,3 milionu na opravu kanalizace. „Tyhle peníze jdou nad rámec pravidelné roční dotace ministerstva na provoz,“ dodává Höck.
Další prostředky chce hřebčín získat prostřednictvím ministerstva kultury od Evropské unie. Už v minulosti žádal o evropskou dotaci v řádu stamilionů korun, ale kvůli formálnímu pochybení byla jeho žádost vyřazena.
Brusel teď sice nebude vypisovat žádné nové soutěže, ale ministerstvo kultury se chystá provést velkou revizi všech dosud přidělených evropských dotací a proškrtat projekty, u kterých je jasné, že se všechny peníze nevyužijí a musely by se vracet do Bruselu. „Skutečně to vypadá na vypsání druhého kola, jež by rozhodlo o prostředcích, které ušetříme z předražených nebo zcela nereálných programů, které již byly schváleny. Ale o konkrétní částce se ještě hovořit nedá,“ říká mluvčí ministerstva kultury Stanislav Brunclík.
V médiích se nicméně objevily spekulace o částce mezi 150 a 300 miliony korun, jež by mohla být takto „ušetřena“ a použita na záchranu kladrubského hřebčína. Právě kvůli této dotaci ostatně hřebčín letos na jaře změnil právní subjektivitu ze státního podniku na státní příspěvkovou organizaci, což oživilo již zmíněné aktivity autorů petice proti jeho privatizaci.
„To je holý nesmysl, proboha. My jsme naopak utužili státní strukturu a státní dohled,“ říká ředitel hřebčína. „Pokud bychom teď chtěli prodat nějaký majetek, museli bychom ho nejprve nabídnout všem ostatním příspěvkovým organizacím, a pokud by o něj žádná neprojevila zájem, museli bychom žádat ministerstvo financí, zda ho můžeme prodat nestátní firmě. To by musela schválit i naše dozorčí rada a teprve potom by to bylo možné. Jako státní podnik bychom to měli jednodušší.“
Upravená reklama
Na čem se současný ředitel kladrubského hřebčína Jan Höck a bývalá ředitelka Lenka Gotthardová shodnou, je fakt, že Kladruby sice rekonstrukci potřebují, ale bezprostřední zánik jim nehrozí. Odmítají myšlenku, že by stát vystupoval v roli onoho řezníka z televizní reklamy, který si odváží starokladrubáky na jatka.
„Ta reklama měla jednu chybu. Tak dramatický zánik nehrozil v minulosti bílé variantě starokladrubáků, ale černé. U té skutečně zachraňovali posledního hřebce téměř řezníkovi z vozu. Pak se různě po soukromých chovech sháněly kobyly, aby se mohla celá plemenná linie regenerovat,“ uzavírá Jan Höck.
O autorovi| Jan Potůček, spolupracovník Pátku, šéfredaktor DigiZone.cz jan.potucek@iinfo.cz
