OSUDY 11. ZÁŘÍ11. září 2001 došlo v USA k prvnímu velkému útoku džihádistů na západní civilizaci. Po útoku čtyř buněk Al-Kájdy zahynulo v New Yorku, Washingtonu a Shanksville 2977 lidí. Server Lidovky.cz při příležitosti 15. výročí největšího úderu radikálních islamistů v dějinách připravil seriál, který bude vycházet mezi 1. - 11. zářím. Přiblížíme v něm 11 osudů – 11 příběhů onoho tragického dne. |
Dowtown Hospital se nachází v samém srdci Manhattanu, stála ve stínu věží World Trade Center (WTC). Od nich byla vzdálena pouhých 500 metrů. Kdyby jedna z věží spadla jejím směrem, byla by nemocnice zbořena.
V roce 1993, když džihádisté odpálili bombu v garážích WTC, musela čelit přílivu pacientů, naštěstí většinou šlo jen o lehká zranění. Od té doby se nemocnice pravidelně při cvičeních připravovala na další možnou katastrofu - tzv. kód žlutá měl znamenat přijetí většího počtu zraněných. Jenže nemocnice byla příliš malá a tak v městských krizových plánech jí byla přisouzena jen zanedbatelná role.
Malá nemocnice zachránila stovky životů
Ráno 11. září 2001 byl hezký slunečný den. Vrchní sestra Mary Lykeová stála před nemocnicí a povídala si s jednou lékařkou. „Zaslechla jsem zvuk letadla, ale jiný než obvykle, hodně hlasitý. Pak se ozvala rána. Ptáci se rozletěli na všechny strany, začaly houkat alarmy aut. Řekly jsme si, že to letadlo muselo spadnout. Utíkaly jsme hned dovnitř,“ řekla v dokumentu Channel 4 9/11: Emergency Room.
Výtah začal padat. Pak ho zasáhla ohnivá koule
Lykeová ihned spustila poplach a vyhlásila kód žlutá. Tony Dajer ten den šéfoval pohotovosti. Okamžitě s kolegy začal připravovat veškeré vybavení. Gerry Ginsberg, šéf plastické chirurgie se právě chystal na kosmetickou operaci prsou, podobné zákroky měl v plánu dělat celý den. Místo toho spěchal na pohotovost, kde měl sloužit jako jeden z chirurgů.
V tu dobu se daňový právník Harry Waizer snažil jen přežít. V době nárazu letadla do WTC byl ve výtahu nad 78. patrem. Právě do těchto míst narazil Boeing 767, let American Airlines 11. Výtah začal okamžitě padat a Waizer viděl škvírou mezi dveřmi jiskry. Pak zafungovala nouzová brzda. Weizer dál sledoval jiskry mezi dveřmi, v tom ho do tváře zasáhla ohnivá koule. Výtahovými šachtami teklo hořící letecké palivo. Kdyby byla škvíra mezi dvířky trochu širší, byl by okamžitě mrtvý.
  |
Když zasáhlo WTC v 8:46 první letadlo, vydalo se na místo více než 100 sanitek ze všech oblastí Manhattanu, všechny v dostupné v oblasti. Když o 17 minut narazilo do druhé věže druhé letadlo, byl dispečink záchranných složek kompletně zahlcen žádostmi o pomoc. Jenže už nebylo koho rychle na místo poslat. Sanitky se musely prodírat ulicemi plnými ranního provozu, byly také ucpané obřími hasičskými vozy a lidmi utíkajícími od věží. A navíc přestávaly fungovat vysílačky, nebyly schopné pojmout tolik rádiového provozu.
„Jela jsem strašně rychle“
Na místo tak dorazily mezi prvními sanitky z Dowtown Hospital. V jedné z nich byla paramedička Juana Lomiová. „Jela jsem strašně rychle, byla jsem na místě během půl minuty. Jenže jsem pořádně nevěděla, co se děje, rádio bylo přetížené.“ Okolo ní byly na ulicích stovky lidí, které zranilo padající sklo a trosky, či je popálilo hořící palivo. Záchranáři zřídili pět míst pro triáž - tam se třídili lidé podle vážnosti zranění.
Lomiová se začala starat o policistu, který měl otevřenou zlomeninu klíční kosti. Muž měl velké bolesti, bylo vidět, že potřebuje hned operaci. V 9.15 se veškeré krizové plány rozpadly. Downtown Hospital byla zaplavena obrovským množstvím zraněných. Malý počet sanitek, ucpané ulice a vážný stav zraněných - to nutilo paramediky vozit pacienty do nejbližšího zdravotnického zařízení. Personál malé nemocnice se během pár minut ocitl uvnitř epicentra válečné zóny. Museli zahodit manuály, naučené postupy a improvizovat.
„Pacienta jsme prohlédli, stabilizovali a poslali nahoru, na další oddělení. Na nic víc nebyl čas ani prostor,“ popsal šéf pohotovosti Dajer. Z jídelny udělali místnost pro zraněné, kteří mohli sami chodit. Tam ošetřovali všechny řezné rány, pohmožděniny, vymknutá zápěstí či kotníky. Televizní štáby mezitím čekaly u vzdálenějších nemocnic po boku desítek zřízenců připravených s vozíky na příjem pacientů. Marně.
Plastický chirurg Gerry Ginsberg.
Plastický chirurg Ginsberg mezitím na pohotovosti zachraňoval lidské životy. Když během pár desítek minut pracoval snad na desátém vážně zraněném, prolétlo mu hlavou: „Jak je tohle možné? Vždyť jsem teď měl někomu na hruď umisťovat silikony. Místo toho dělám rychlá rozhodnutí, která určují, kdo přežije. Ale musím to zvládnout. Tenhle nedýchá? OK, tak ho intubuju, i když jsem to už roky nedělal. Povedlo se? Ano, tak pošlete dalšího. Tohle dělají lékaři v polních nemocnicích, rozhodně ale ne plastičtí chirurgové na Manhattanu.“
Když nešly zavřít dveře, lidi v sanitce víc zatlačila
Podobně se museli chovat i záchranáři v sanitkách. Normálně se v nich smí přepravovat jen jeden pacient. Předpisy ale musely jít stranou. „Mojí podmínkou bylo, aby šly zavřít zadní dveře. Když to nešlo, musela jsem lidi uvnitř sanitky víc stlačit,“ vzpomínala Lomiová.
Weizer s těžce popáleným obličejem šlapal dolů desítky pater téměř hodinu. Z věže vyšel až v 9.40. „Byl jsem na ulici a šel hledat sanitku. Všechny byly ale plné. Šel jsem tedy pěšky.“ Právník byl v šoku, napumpovaný adrenalinem a necítil bolest. Jen si pořád opakoval, že se nesmí zastavit, musí pořád jít a hledat volnou ambulanci.
Harry Waizer na snímku pořízeném pět měsíců po 11. září. Foto bylo použito u soudu.
Popáleniny od hořícího kerosinu patřily k nejvážnějším zraněním onoho dne. Lomiová řídila svou plnou sanitku k nemocnici, když spatřila zraněného muže. „Měl obrovské popáleniny III. stupně na obličeji a zádech, visely na něm cáry kůže. Zatlačila jsem ho do sanitky a když jsem zavřela dveře, všimla jsem si, že mi na rukavicích zůstala jeho kůže.“ Ambulanci nakonec našel i Weizer. Ta ho zavezla samozřejmě do Dowtown Hospital.
V 9.58 se zřítila první věž, místa pro triáž zasypaly trosky, záchranáři a pacienti, kteří na nich byli, zahynuli. Lomiová byla kousek od věží, ale podařilo se jí uniknout. Během necelé minuty narazil do budovy Dowtown Hospital obří mrak dusivého betonového prachu. „Všechno zčernalo. Dal jsem si před obličej ruce, ale neviděl jsem je,“ popsal Dajer.
Oblak betonového prachu na pohotovosti
Aby se potenciálně toxický prach nedostal na operační sály, musela nemocnice na několik minut zavřít dveře - i když před nemocnicí byli další pacienti. „Zevnitř jsme viděli na skle dveří jen jejich ruce, prach byl tak hustý, že byly vidět jen dlaně. Nic víc,“ říkal Dajer. Přesto byla během chvilky pohotovost plná tenkého oblaku prachu. „Hned jsme začali všem rozdávat roušky,“ líčila manažerka sester Lykeová. Pacienti se zalykali, měli podrážděné oči i nos.
Sál pohotovosti prostoupený prachem po pádu první věže.
Po zřícení první věže už většina zraněných šla pěšky, desítky sanitek byly po pádu zničeny. A všichni mířili k nejbližší nemocnici. I mnoha lékařům v jiných nemocnicích na Manhattanu došlo, že je žádný velký přísun pacientů nečeká. Vydali se tedy sami k Dowtown Hospital. Lykeová třídila místo pacientů doktory...
„Byla nejblíž smrti, jak to jen jde“
Chirurgové na pouhých šesti sálech dělali, co mohli. A museli to dělat navíc rychle, další těžce zranění čekali. Na jednom ze sálů se pak odehrál lékařský zázrak. Sanitka přivezla neznámou mladou ženu v kritickém stavu. Na ulici jí zasáhl podvozek druhého letadla a v oblastí hýždí a stehen její tělo rozdělil téměř na dvě části. „Byla napůl v bezvědomí, jen blábolila. Masivně krvácela z velkých zranění na hýždích a stehnech. Nohy měla zlámané na několika místech,“ přiblížil Ginsberg.
Neměla téměř žádný krevní tlak, dýchat za ní musely přístroje. „V podstatě byla nejblíž smrti, jak to jen jde,“ pravil Nelson Botwinick, šéf ortopedie a chirurgie rukou. Nebylo jasné, zda se jí vůbec podaří stabilizovat natolik, aby mohla na operační sál. „Protože neměla žádné doklady, přijali jsme ji pod jménem Jane Doe 1, jak se označují neznámé osoby.“
Na Jane Doe nakonec začal pracovat tým několika operatérů pod vedením plastického chirurga Ginsberga. „K traumachirurgii jsem se vrátil po 20 letech. Musel jsem se rozhodovat, jaké části tkáně jdou zachránit a jaké musíme odstranit. Po zádech a břichu jsme se zaměřili na nohy. Nejpřirozenějším řešením by byla amputace obou dolních končetin. Botwinick však řekl, že má pocit, že by je šlo zachránit. Spravili jsme trochu kosti a nechali je zafixované na externím zařízení, které koukalo z nohou. Pak jsme se věnovali dalším zraněním.“
Operace Jane Doe 1.
Uprostřed delikátní operace se s nimi zatřásla země a stěny budovy. Na moment zhasla i světla. Spadla druhá věž. Až po 12. hodině se začala situace uklidňovat, sanitky, kterých byl ale pořád nedostatek, začaly odvážet některé vážně zraněné do dalších nemocnic. Popálení pacienti putovali do Presbyterian Hospital na opačném konci Manhattanu.
Dva měsíce života si nepamatuje
Tahle nemocnice měla specializované popáleninové oddělení. Během 11. září na něm přijali pacienty, kteří měli popálených i 85 procent těla. Weizer byl jedním z nejvážněji zraněných. Měl těžce spálený obličej, hrudník i ruce. „Ležel jsem na lůžku a nade mnou obličeje v rouškách. Jeden mi říkal, že mě budou muset intubovat. Odpověděl jsem, ať dělají, co musí. Další dva měsíce svého života si vůbec nepamatuji.“ Weizer ale přežil, i když léčba trvala několik let a podstoupil mnoho operací.
Harry Waizer vážné popálení přežil.
Přežila i Jane Doe 1. Její skutečné jméno bylo Deborah Mardenfeldová. Z nemocnice ji pustili až po roce, ale díky úsilí Ginsbergova týmu se mohla naučit znovu chodit. „Jsem na nás hrdý. Tahle malinkatá nemocnice si dokázala poradit s největší pohromou americké historie,“ řekl Dajer z pohotovosti.
Útoky z 11. září si ale vybraly i oběti mezi záchranáři. Zahynulo 8 paramediků, 343 hasičů a 60 policistů.
