Oldřich Stránský se narodil v roce 1921 v Mostu. Ač byli oba jeho rodiče židovského původu, nevychovávali své dva syny podle židovských tradic. Ovlivněni masarykovským humanismem chtěli, aby si jejich děti, pokud budou chtít, zvolily náboženství v dospělosti. V rodině se slavily pouze hlavní křesťanské a židovské svátky (Vánoce, chanuka, Velikonoce apod.). Matka pocházela z německy mluvící rodiny, otec z české. Doma se hovořilo česky, oba synové chodili do českých škol, ale zároveň se domluvili plynně německy.
„Byli jsme v uvozovkách typicky česká rodina. Otec byl vychován česky, absolvoval české školy. Maminka byla vychována německy, a protože v Mostě jiný školy nebyly, tak chodila do německých. Přitom jsme byli židovského původu, čili jsme splnili tři kritéria českého občana, a sice Češi, Němci a Židé. Otec pocházel z českého prostředí a jeho krédem bylo, že je zapotřebí si zvolit náboženství, až mi bude sedmnáct let, budu starší a budu mít rozum. Po první světové válce byl všeobecný odklon od náboženství, tak otec vystoupil ze židovské víry, a když jsme se narodili, tak nás do židovské víry nenechal zapsat. Takže do dneška čekám, až dostanu rozum a budu se moct někam přihlásit. To ale nevím, jestli se mi ještě podaří, protože dneska mi je těch osmdesát pět let.“
Vzhledem k tomu, že rodina nežila podle židovských tradic, Oldřich Stránský chodil do českých škol a rodiče mu dali české jméno, nesetkal se před válkou s antisemitismem. Na první antisemitský výstup proti své osobě Stránský vzpomíná: „Když začaly narážky od fašismu atd. na Židy, tak si vzpomínám, že jeden spolužák, jehož rodina měla ve městě koloniál, na mě na náměstí při cestě ze školy křičel: ‚Žide, Žide, hovno z tebe zbyde.‘ Až později, když jsem se vrátil z koncentráku, tak můžu teda říct, že ten pokřik byl pravdivej. Nemusím to, doufám, rozvádět...“
Internace v Lípě
V roce 1941 vedení SS v protektorátu rozhodlo, že zřídí speciální zemědělskou výrobu pro vlastní potřebu. Pro tento účel byl vybrán statek v Lípě u Havlíčkova Brodu, který před válkou patřil Židům. Jako pracovní sílu si vyžádali od místních židovských obcí 300 židovských mladíků. Židovské obce, které v té době s okupačními úřady spolupracovaly, vyhledávaly mladíky, kteří by mohli jít na tři měsíce pracovat na statek.
„Když přišel představitel židovské obce a říkal tatínkovi: ‚Máš dva syny, tak jeden by mohl jít na ten statek.‘ Bylo řečeno, že je to na tři měsíce a po třech měsících budeme vyměněni. Když to vezmu zpětně, tak Lípa byla doba, která nás zachránila nebo pomohla zachránit, že jsme přežili ten nacismus. Když jsem se tenkrát v Českém Brodě loučil s rodinou, tak jsem říkal: ‚Nic si z toho nedělejte, za tři měsíce jsem doma.‘Nikdo z nás netušil, že je to na věky. Necelý tři měsíce poté, co jsme nastoupili do Lípy, tak přišly nový nařízení, který zahájily transporty Židů do Terezína a dál na východ, a byly zastaveny výměny v Lípě. Tím pádem jsem již rodiče a bratra nikdy neviděl. 1. června 1942 odjížděl transport z Českého Brodu do Terezína, ale tři dny před tím byl spáchán atentát na Heydricha. To samozřejmě nezůstalo ze strany německých úřadů bez odezvy a Němci nařídili zvláštní zacházení s lidmi, kteří byli v transportech na cestě do Terezína, a místo do Terezína je všechny odvezli do Lublinu, kde byli ženy a starci zaplynovaný a ti, kteří byli práceschopní, tak mohli pracovat na silnici, ale v takových podmínkách, že byli většinou všichni do dvou měsíců mrtví. Takže tak skončila moje rodina.“
Pobyt v Lípě byl podle Stránského jedním z důvodů, proč přežil válku. Díky práci v Lípě nebyl zařazen do českobrodského transportu, který byl určen k likvidaci. Zároveň se pobyt v Lípě nedal srovnat s pobytem v žádném jiném internačním táboře v Evropě. Práce v zemědělství zaručovala přístup k potravinám. Dva příslušníci SS a čeští hasiči, kteří měli na starosti dozor nad internovanými, se k nim v porovnání s jinými tábory chovali velice slušně. Umožňovali internovaným hrát divadlo, vydávat noviny a nešikanovali je. V těchto podmínkách se podařilo Stránskému přečkat až do 19. září 1943, kdy bylo rozhodnuto o odeslání internovaných Židů do Terezína.
Terezín
V Terezíně byl Oldřich Stránský zařazen do pracovního oddílu Kamýk. Tento oddíl, čítající asi třicet mužů, vykonával tu nejtěžší práci v okolí tábora – planýrování střelnice na Kamýku u Litoměřic. Každý den museli vstát v pět hodin ráno a v doprovodu vojáků wehrmachtu vyrazili na šestikilometrový pochod přes celé Litoměřice. Po desetihodinové těžké práci na střelnici se opět vraceli do ghetta. Jedinou výhodou bylo, že na rozdíl od vězňů pracujících v ghettu dostávali přídavek jídla. V pracovním komandu byl Stránský nasazen po celou dobu svého pobytu v Terezíně. Tři měsíce po příjezdu do Terezína byl zařazen do transportu na východ. O tom, co jej a ostatní čeká na východě, se v Terezíně vedli každodenní debaty. Málokdo byl ochoten uvěřit dohadům a informacím, které prosakovaly do Terezína, že transporty na východ znamenají smrt v plynu.
Osvětim- Birkenau
Po dvou dnech jízdy v přeplněném vagónu pro dobytek se Oldřich Stránský v noci z 16. na 17. prosince 1943 ocitnul v Osvětimi. Při pohledu na drátěné ploty, strážní věže, vojáky a vězně mu bylo již od prvních okamžiků zřejmé, že se z tohoto místa nedostane živ. Po úvodním šokujícím a brutálním zážitku vyhnání cestujících z vlaku byl společně s ostatními odveden do tábora č. BIIb - rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Rodinný tábor terezínských Židů měl sloužit jako výkladní skříň pro případnou inspekci Mezinárodního červeného kříže a uklidnit vězně v Terezíně pomocí korespondenčních lístků zaslaných z tohoto tábora příbuzným a blízkým.
V Osvětimi získal díky protekci práci u Leichenkommanda, obraz O. Stránského
Pět cigaret za jednu polévku
V den příjezdu do Osvětimi potkaly Stránského hned dvě šťastné události, které mu, jak sám říká, umožnily přežít. Krátce před odvedením do sprch potkal svého kamaráda Frantu, který jej v rychlosti obeznámil se situací v táboře a přesvědčil jej, aby si k němu schoval co nejvíce šatstva a boty, které mu vrátil po úvodní sprše, holení a tetování vězeňského čísla. Tím pádem nebyl Stránský odkázán na nedostatečné šatstvo, které nafasoval náhradou za zabavené věci. V nenápadné kapse nafasovaného saka pak objevil 120 dolarů. S nálezem seznámil opět kamaráda Frantu, který část peněz vyměnil za množství cigaret. Při kurzu pět cigaret za jednu polévku nebo příděl chleba měli oba dva na dlouhou dobu zajištěnou alespoň stravu.
Osudy 20. stoletíLidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.  Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy. |
„Ty cigarety většinou využíval ten, kdo měl možnost přídělu navíc. To byli většinou lidi ve
vedení baráku. Ten Blockälteste, člověk, kterej byl šéfem bloku, tak pro něj nebyl problém si ty cigarety koupit za polívku, příděl chleba. Nebo měl různý kamarády, který se na tom živili. Samozřejmě jsem si nemohl něco koupit do foroty a schovat si to. To se muselo koupit a hned sníst. Když jsem měl ty cigarety navíc, tak jsem si vzal o pět cigaret víc a měl jsem už jednu polívku navíc a už jsem se mohl s někým podělit tak, že jsem očekával, že až on bude něco mít, že se se mnou taky podělí.“
Schopnost „zorganizovat“ neboli ukrást, různým způsobem získat a vyšmelit cokoliv za jídlo byla jedním z hlavních způsobů, jak se v Osvětimi udržet delší dobu při životě.
„Zásobování tam bylo celkem dobrý. Jak přicházely transporty, tak každej měl to nejlepší, co si mohl na cestu vzít, aby vydržel, a měl nějaké zásoby. Když šli všichni do plynu, tak to tady zůstalo a ti, co to třídili, tak ti to taky všechno nesnědli a ti se zas obrátili na takový, jako byl Franta, kterej jezdil s vozejkem, tomu to dali, ten to odvezl a zase za to přivezl něco jinýho. To byl věčnej kšeft, kterej tam probíhal, a kdo ho dokázal udržovat, tak mohl žít.“
„Ráno se vstávalo hrozně brzo. Ve čtyři pět hodin. Nejdřív se šlo na apel. To znamená, že se nejdřív chtělo jít umejt. Většina lidí na to teda nešla, poněvadž byli tak unavený a zmožený i po tý noci, že prostě nešli. Já jsem zásadně šel. V tom spatřuju to, že mně tomu naučily skautský metody, kdy musíš dodržovat hygienu, musíš se umejt, čistit si zuby, musíš si vyčistit boty, no boty jsem si čistit nemusel, ale to, že jsem aspoň došel k tomu kohoutku a pustil si trochu tý vody, umyl si obličej a vyčistil si zuby, tak to byla taková základní věc, která člověka přinutila k tomu se nepoddávat.“
Rodinné album. Poslední vzpomínka na ty, které už potom neviděl
Další aktivitou, kterou se Oldřich Stránský snažil uniknout osvětimské realitě, bylo psaní. Ve volných chvílích vyhledával místa, kde mohl strávit okamžik bez nepřetržitého hluku a shonu Osvětimi a přemýšlet o ideálním světě bez válek, ve kterém se budou lidé k sobě navzájem chovat slušně. Své myšlenky zapisoval na papíry, které však musel před odchodem z Osvětimi zničit.
Za každou mrtvolu polévka navíc
8. března 1944 došlo k likvidaci vězňů rodinného tábora, kteří přijeli zářijovými transporty z Terezína. Ztráta kamarádů a předzvěst věcí budoucích způsobily, že Stránský onemocněl zápalem plic a dostal horečku. Po dlouhém váhání se v mrákotách rozhodl přihlásit do nemocnice. Odchod do nemocnice však znamenal nutnost vzdát se všech vybudovaných postavení, osobních věcí a šatstva.
Po týdnu v nemocnici potkalo Stránského opět štěstí. Setkal se se svojí tetou Idou, která byla známá svými kontakty.
„Když jsem se dostal z nemocnice, tak jsem musel jít zase na práci někam, ale nevěděl jsem kam, protože všechny vazby už byly pryč. Nakonec jsem dostal víceméně z protekce práci v Leichenkommando – nosič mrtvol. To mělo určitou výhodu – za každou mrtvolu, která na baráku umřela a já ji odnes (byli jsme dva, protože jeden by to neunes), jsem dostal polívku navíc. Tak jsem odnes dvě mrtvoly, tři mrtvoly, dostal jsem dvě tři polívky. Což byl teda přínos. Už jsem neměl dolary, ale měl jsem přímo polívky.“
Do plynu nebo pod sprchy?
Koncem června 1944 byla naplánovaná likvidace prosincových transportů po vzoru březnových událostí.
„Po šesti měsících jsme měli jít do plynu. Byl vyhlášen zákaz vycházení a nástup na selekci, kde bylo řečeno: ‚Potřebujeme tisíc práceschopných mužů a osm set žen. Tady se postavíte do zástupů a tady pan doktor Mengele, vy budete před ním přecházet a on bude ukazovat doleva doprava. U Leichenkommanda nás bylo asi šest. S vedoucím komanda jsme šli pohromadě. Řekli jsme si, že půjdeme spolu, aby nás vybrali. Tak jsme přecházeli kolem Mengeleho. Je uznal, že jsou tauglich, že můžou jít na práci. Mě neuznal. Kamarádi říkali, že je to blbost, že musím jít s nimi, že mě tu nemůžou nechat. Nechtěl jsem nic podnikat, říkal jsem jim: ‚Už takhle rozhodli, bůhví jak to bude, třeba na tom budete vy hůř než já.‘ Oni: ‚Ne, ne. Musíš jít.‘ Nakonec jsem dostal odvahu, a tak jsem to oběhl. Vzadu vždycky byli ti slabší, méně schopní. On mě uznal nebo mu scházeli lidi, já nevím. Tak jsem se dostal já z Osvětimi. Pod dohledem SS jsme šli směrem k plynovým komorám, kde byly zároveň i sprchy a sauny. Tam jsme vyfasovali nové šaty, byli jsme umytí, abychom byli čistí, když jedem do Říše. Po cestě, když jsme se blížili ke krematoriu, si z nás esesáci dělali srandu:‚Tak co? Kam myslíte, že půjdete? Do plynu nebo pod sprchy?‘ Tak jsme šli na sprchy. Tam už nebylo žádným tajemstvím, že tu jsou plynové komory.“ Oldřich Stránský byl tedy zařazen do skupiny vězňů určených pro otrockou práci v továrně na syntetický benzin v táboře Schwarzheide, jenž patřil k dceřiným táborům Sachsenhausenu.
Měli jsme radost, že Němci utíkají
„Během poledne jsme se dostali od Schwarzheide, což byla ohromná továrna na syntetický benzin. Když jsme šli z nádraží do baráků, kde jsme byli ubytovaní, tak nás zaujal vyhlášený poplach. A teď jsme viděli, jak všichni lidi horempádem utíkají pryč z továrny do krytu, aby nebyli bombardovaní. My jsme se v duchu chechtali a měli jsme radost, že Němci utíkají. Takhle jsme se ale smáli jen jedinkrát, poněvadž po tomto náletu, který jsme prožili, jsme utíkali taky. Celkem jsme prožili čtyři nálety, z nichž jeden trval hrozně dlouho. Byl opravdu ohromnej a prakticky zničil celou fabriku. Z náletů jsme měli hrůzu, poněvadž jsme nesměli do krytu. Zůstávali jsme na barácích, kde jsme bydleli. Otevírali jsme okna, aby se nerozbily tlakovou vlnou. Lehli jsme si na zem a jediný, co jsme měli, byly misky na jídlo. Ty jsme si dávali na hlavu ve snaze, kdyby přilítla nějaká střepina, aby byla chráněna hlava. Bylo to dost naivní, ale alespoň nám to pomohlo psychicky.“
Bombardování Drážďan
„To už jsme byli ve Schwarzheide a najednou v noci začal ohromný nálet na Drážďany. Schwarzheide je asi 50–60 kilometrů od Drážďan. Na jižní straně od nás byla ohromná červená záře a země se i tam otřásala, jak to bombardování bylo hrozný. Druhý den už přišly zprávy, jak to bombardování bylo hrozný. To bylo poprvé, co jsme viděli, jak z toho byli esesáci otřeseni. To na ně skutečně zapůsobilo. Dneska se vzpomíná na to, jak to bylo hrozný pro ty lidi, ale ono to asi bylo dobře, neboť Němci, a zvláště ti esesáci, pořád věřili, že vyhrajou, že vítězství je jejich. Teprve po tomto bombardování jsme viděli, že došli k přesvědčení, že tu válku nevyhrajou.“
18. dubna 1945 byl vydán rozkaz k likvidaci tábora. Vězni byli rozděleni do dvou skupin. Menší skupina asi třiceti vězňů neschopných pochodu, ve které se ocitl i Stránský, byla převezena do Sachsenhausenu. Zbylých šest set vězňů se vydalo na pochod smrti do Terezína. Dvě třetiny vězňů však pochod nepřežily. Stránského skupina byla převezena do Sachsenhausenu jen pár dní před evakuací, v jejímž rámci museli všichni vězni schopní chůze tábor opustit. Stránský se rozhodl v Sachsenhausenu zůstat i přes varování kamarádů, kteří byli přesvědčeni, že bude celý tábor vyhozen do vzduchu. Nestalo se tak a 22. dubna byl tábor osvobozen Rudou armádou.
Oldřich Stránský
Několik týdnů po konci války dorazila do Sachsenhausenu kolona aut z Československa, která přijela pro přeživší krajany. O tom, jaká v té době panovala mezi vězni atmosféra, svědčí snaha Stránského se na jeden z těchto vozů dostat. „Když jsem nastupoval na korbu auta, tak lidi, co byli na té korbě, spustili hroznej řev, že nesmim, že mě nevemou. Já se jich ptal: ‚Proč mě nechcete vzít? Vždyť vidíte, že jsem taky vězeň.‘ ‚Ne, ne!‘ začali hrozně šílet a říkali, že jsou spočítaný a že to mají Rusové spočítaný, a kdyby vzali ještě někoho, třeba mě, tak by se mohli obávat, že jsem esesák, a že by je všechny zastřelili. Jak jsem začal lézt na tu korbu, tak mě začali tlouct po rukách a nechtěli mě vzít nahoru. Auto se začalo rozjíždět a já se držel tak šíleně, že jsem se nakonec dostal nahoru a jel s nima. V lidech byl takový strach, že se i tohle stávalo.“
Odsun Němců
Po maturitě v lednu 1946 dostal Stránský povolávací rozkaz. Nastoupil do školy pro důstojníky v záloze v Rokytnici v Orlických horách, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci.
„Jednoho krásnýho dne přišel velitel a říkal, že v Orlickejch horách budou vysídlovat Němce a že nás požádali, abychom tam byli taky, kdyby se něco dělo, tak aby tam bylo víc lidí. Byl jsem přidělen k nějaké skupině. Chodili jsme od baráku k baráku. Přišli jsme taky k jedný chajdě, kde byly samý ženský a děti, ani jeden mužskej. Byla tam jedna stará paní, která uměla jenom německy. Já byl taky jedinej, kterej uměl německy, a ta se mě ptala, proč musejí odejít. Odhrnul jsem si rukáv, ukázal jí tetování a zeptal se jí, jestli ví, co to je. Ona, že neví. Tak jsem se jí zeptal, jestli ví, co je Osvětim. Taky nevěděla. Řekl jsem jí, že jsem musel být jako Žid vystěhovanej, co se stalo s celou rodinou atd. Byla samozřejmě zaražená. Zeptal jsem se jí, kde mají svoje mužský. Teď říkala, že jeden je v zajetí, jeden zemřel, byl zabitej na frontě atd. Od tý doby jsem došel k názoru a říkám, že souhlasím s vysídlením, ale jenom s určitou částí lidí, diferencovaně. Ne vzít každýho od malýho děcka až po starý dědky a báby.“
Únor 1948
„Únor jsem prožíval poměrně dramaticky. Byl jsem zaměstnán v ČKD v Karlíně, což bylo středisko komunistických milicí. Komunisti dělali snad každý týden na hale schůze, ze kterých se nedalo ulejt. Oni si to hlídali, a zvlášť si hlídali bílý límečky, jak říkali nám. Výsledek teda byl, že to komunisti vyhráli. Viděl jsem, jak vyváželi ven na kolečku lidi, co byli proti komunistům. Posadili je na trakař a s velkým halasem je vyvezli ven z brány. Já jsem se nikdy nebál říct svůj názor. Když ke mně poprvé přišli a řekli: ‚Podívejte se, vy - sociální demokrati jste se spojili s náma komunistama, tak podepíšete přihlášku.‘Já jim řekl, že nepodepíšu. Oni nato: ‚Jak to že ne?‘ ‚Protože já jsem proti komunistům.‘ Oni: ‚Jak to? Proč?‘ No, to vám řeknu úplně jednoduše: ‚Víte přece, že rozdíl mezi sociální demokracií a komunismem je, že vy chcete socialismu dosáhnout revolucí a my demokratickou cestou. Já jsem byl v koncentráku a viděl tolik násilí, že jsem proti jakékoliv revoluci. Já jsem pro demokratickou cestu.‘ A bylo ticho. Nikdy jsem z toho neměl problémy. Vždycky jsem to takhle řekl. Tenkrát to bylo všude nutný, na vojně apod., abyste vyjádřili svůj postoj ke komunistické straně. Já jsem vždycky řekl tohle a nikdy jsem neměl problémy.“
Stránský odešel z karlínského ČKD v roce 1953, kdy začal pracovat jako projektant ve Vojenském projektovém ústavu, kde se příštích 21 let věnoval opravám vojenské techniky, automobilů a letadel.
V 90. letech se Stránský aktivně zapojil do činnosti několika sdružení bývalých válečných vězňů a bojovníků proti fašismu. V roce 1998 se stal předsedou Českého svazu bojovníků za svobodu. V této pozici byl přítomen jednání s Německem a později i německým průmyslem o odškodnění obětí druhé světové války. Při jednáních se několikrát setkal i s předsedou Sudetoněmeckého landsmanšaftu (Die Sudetendeutsche Landsmannschaft) Posseltem. Zdvořilostní dopis, který Stránský Posseltovi napsal k příležitosti otevření kanceláře v Praze, se stal záminkou pro odvolání Stránského z pozice předsedy ČSBS.
„Po česko-německé deklaraci vznikl Česko-německý fond budoucnosti a z toho vzniklo taky diskusní fórum. Byla tam spousta lidí, kteří nám šli na ruku. Například Verheugen, který nám zprostředkovával návštěvu Německa a Bundestagu, kde jsme mohli přednést své názory a bavili jsme se se zástupcema různých partají. A oni mi všichni pomáhali. Mezi nima byl i Posselt. Pak se stalo, že si tady Sudetoněmecký landsmanšaft zřídil kancelář. Když se kancelář otevírala, tak Posselt všechny členy fóra, včetně mě, pozval. Mně se tam nechtělo, poněvadž jsem znal ty vztahy tady. Má mě tam někdo okukovat: ‚Á, Stránskej tam byl taky.‘ Tak jsem mu napsal dopis, ve kterém mu gratuluju, že se mu to povedlo, že to bude zase další místo, kde budeme moct vzájemně diskutovat o vzájemných vztazích. Dodnes nevím, jak se to stalo, protože dopis byl adresován Posseltovi, ale dostal se do ruky předsedovi okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu na Kladně, kterej byl komunista jako prase. Začalo se to hrozně mlít, až za mnou přišli, abych se vzdal funkce.“
