Jindřich nebo jak se všeobecně uvádí Jindra Hojer byl jedináček, protože jeho dva dříve narození sourozenci zemřeli krátce po porodu. Byl velmi opečovávaný starostlivými rodiči, kteří se až přehnaně báli o jeho zdraví. Maminka byla v domácnosti a otec byl ředitelem Čs. obchodní dovozní společnosti, která dovážela sůl z Podkarpatské Rusi do Prahy.
Jako malý začal navštěvovat Sokol, kde se za docela dramatických okolností seznámil s Václavem Černým, svým celoživotním kamarádem, který ho později, na gymnáziu, přivedl ke skautingu.
„Chodili jsme cvičit jako malí kluci do Sokola. A protože se tam střídali cvičenci, v přízemí byla šatna, kde jsme čekali, až se tělocvična uvolní. No a co dělat v šatně... sedět a čekat nejde. Tak jsme tam hráli na babu. Ony tam byly takové vysoké sloupy, které držely podlahu celé tělocvičny nad námi. No a jak jsme se honili, běželi jsme kolem toho sloupu každý z jedné strany a srazili jsme se tak, že nám naskočily obrovské boule a z nosů začala téct krev. A místo abychom si začali nadávat, objali jsme se a těšili jeden druhého, že ta boule nám snad sleze a že ta krev se nám snad zastaví.“
Krásná dobrodružství pod dohledem Jestřába
Kluci společně navštěvovali obecní školu v Holešovicích a poté akademické gymnázium na Příkopech. Tam se právě od kamarádů – Václava Černého, nazývaného Černoch (později profesora ČVUT) a Jarmila Burghausera, zvaného Jumbo (později sbormistra Národního divadla) – dozvěděl o Foglarově skautském oddílu Pražská dvojka. Dostat se do něj mohl, až když se uvolnilo místo. Musel být udržován optimální počet čtyřiceti až pětačtyřiceti členů. Poprvé ho do klubovny k panu Foglarovi (Jestřábovi) přivedli oba kamarádi 10. června 1936. Přijetí bylo podmíněno jejich zárukou, že Hojer není žádné „kvítko“, a pochopitelně souhlasem rodičů, který nebylo snadné získat.
Jindřich Hojer a plakát muzikálu Rychlé šípy
V té době se klubovna oddílu nacházela na bývalé nákladní lodi Orlice, přejmenované na Skaut, která kotvila na Vltavě u Rudolfina. Do lodi však začalo z neznámých důvodů zatékat, a tak se oddíl v dubnu následujícího roku přesunul do Říční ulice. Nakonec našla klubovna své sídlo ve smíchovské vodárenské věži, a to až do listopadu 1940, kdy byla po rozpuštění skautingu zapečetěna gestapem.
Pět let, která Jindřich Hojer strávil v oddíle, patří k jeho nejmilejším vzpomínkám. V týdnu byla jedna družinová schůzka a v neděli výprava. V létě se jezdilo na tábor. Ten stavěli na Sluneční zátoce, mezi Čerčany a Ledčí nad Sázavou. Nákladním vlakem přivezli všechno potřebné, pak ještě převezli přes řeku a tábor vybudovali. A zachránili spoustu krav...
„Když řežete prkýnka na podsady, vznikne všelijaký odpad, hřebíky se tam válely... a ona to byla louka, kam potom ten majitel chodil pást krávy. A Jestřáb říkal: ‚Ona taková kráva, když sežere hřebík, dostane se jí to do zažívacího ústrojí, přestane žrát a musí se porazit. Musíte ty hřebíky všechny pečlivě vysbírat.‘ Tak jsme sbírali hřebíky, a protože se žádná činnost neobešla bez legrace, vzniklo brzy úsloví: ‚Jestřábe, zachránil jsem krávu.‘ A Jestřáb měl dvojí radost. Jednak z toho, že ten jeho manšaft plní jeho pokyn sbírat hřebíky, a jednak z toho, že kráva byla zachráněna. Postupem času jsme hřebíky vysbírali a ty nálezy byly méně časté a Jestřáb měl té radosti už málo. A tak jednou, když jsme byli nakupovat v Ledči, mě napadlo, že jsme koupili v železářství půl kila hřebíků, předem jsme je nechali uměle zrezavět a pak jsme je občas dali na nějaké místo, kde by je jiný bdělý táborník našel a mohl vykřiknout: ‚Jestřábe, zachránil jsem krávu‘ a dát ten hřebík do bedýnky. Takže jsme pak na konci tábora vezli do Prahy o půl kila hřebíků víc...“
Skautský průkaz
Jak vznikly Rychlé šípy
V květnu nebo červnu 1937 přišel Jestřáb za Jindřichem Hojerem s prosbou, že by potřeboval jeho jméno do kresleného chlapeckého seriálu, který bude vycházet v proslulém časopise pro mládež Mladý hlasatel, kde byl spolupracovníkem a později redaktorem. Pamětník se jako „hodný“ chlapec šel nejdříve zeptat maminky. Ta rozhodla: „Tak se pana Foglara zeptej, a když to nebude postava nějakého vyvrhela, tak může.“ Jestřáb je ujistil, že ta postava pamětníkovi hanbu dělat nebude.
Někteří členové oddílu se domnívali, že pro postavu Mirka Dušína byl Jestřábovi vzorem jeden z nejstarších členů Dvojky Láďa Velebil. Pan Hojer se domnívá, že to byl Mirek, jeden z jeho nejlepších kamarádů. V postavě Červenáčka vidí právě Černocha, tedy Václava Černého. Ten se také proslavil na fotce známého fotografa Hájka, která se dostala na titulku Mladého hlasatele. Rošťák Václav Černý na ní sjíždí skluzavku do vody tak divoce, že fotograf pak musel svoji Leicu sušit...
Druhá světová válka
Válka ukončila skautskou činnost, navíc pamětníkovi zemřel v roce 1941 tatínek, takže všechny válečné události rodina nesla ještě hůře. Na válku a na všechno zlé však s dětmi, které vedly rozhovor, moc vzpomínat nechtěl. Jen pár slovy popsal ta léta... Zatemnění. Potravinové lístky, se kterými nešlo vyjít. Stanné právo. Zatýkání, popravy. Nálety. O život přišlo i pár jeho kamarádů.
„My jsme tehdy chodili na hřiště, to se tehdy jmenovalo ‚Radost ze života‘, takový spolek, kde jsme hráli volejbal, basketbal a tenis. A v roce 1942 přiběhla paní správcová a říkala: ‚Děti, běžte radši domů, stalo se něco strašného. Byl spáchán atentát na Heydricha, Němci prohledávají celou Libeň, kdyby vás tady nachytali, budete mít malér.‘“
Jindřich Hojer maturoval v roce 1943 a v té době už dostal předvolání – měl být totálně nasazený na odklízení trosek v Hamburku. Shodou okolností se tomu ale vyhnul, protože byl přijat jako zaměstnanec do Spolku pro chemickou a hutní výrobu a odešel pracovat do Výzkumného ústavu organických syntéz v Rybitví u Pardubic.
Junácká stezka
„To se pamatuji, když byl ten nálet na Drážďany, myslím v únoru 1945, to bylo tak strašné bombardování, že ještě tady v Pardubicích jsme cítili, jak se chvěje zem, a viděli jsme červenou zář na obloze. Tam tehdy přišlo strašně lidí o život a ty Drážďany to odnesly těžce. Já jsem pak často jezdil služebně do Německa, přes Drážďany, tak jsem to vždycky využil – shodou okolností zůstala ta drážďanská galerie nepoškozená, tak jsem se tam vždycky šel podívat na tu Rafaelovu Madonu a zase jsem pokračoval vlakem dál.“
Přišel rok 1945, otevřely se vysoké školy a Jindřich Hojer začal studovat při zaměstnání chemii v Praze.
Pamětník je nezlomný optimista, má „v kapse“ bezpočet zábavných historek, na smutné věci vzpomínat nechce. Stejně jako při vzpomínkách na válku, i u roku 1948 se omezil na pár slov.
„Na to nerad vzpomínám. Od toho roku 1945 to bylo dva a půl krásného roku. A pak to všechno zhaslo... to bylo čtyřicet let ztraceného života. No přežili jsme to.“
V roce 1969 udělal Jindřich Hojer kandidaturu, pak přednášel na vysoké škole v Pardubicích. Třiačtyřicet let byl zaměstnán v Ústavu organických syntéz v Pardubicích, poté odešel do důchodu a odstěhoval se do Kosmonos.
Studentská láska na pokračování
Na gymnáziu měl svou první velkou lásku, říkali jí Tája. Rozešli se, válka jejich životy rozdělila úplně, Jindřich Hojer se po válce oženil a založil rodinu. V roce 1960 se konalo setkání absolventů, a protože byla pamětníkova žena už v té době vážně nemocná, vypsal si pro jistotu na kus papíru adresy sedmi lékařů z řad bývalých maturantů svého ročníku. Doma papír někam založil. Až když jeho paní o mnoho let později zemřela, likvidoval různé dokumenty a narazil i na onen papír. Nejdříve ho zahodil do koše, ale pak ho napadlo, že je na něm napsaná i ta první láska, dokonce dívčím jménem. Papírek vylovil a zkusil uvedené telefonní číslo. Zvedla ho Tájina sestra a prozradila mu, že Tája je rozvedená a pracuje jako primářka v léčebně v Kosmonosích. Jindřich Hojer si dodal odvahy, napsal jí dopis a osobně jí ho dovezl do kanceláře. V roce 1983 se vzali a prožili spolu pětadvacet let nádherného manželství. Bohužel v roce 2013 Tája zemřela. A jak pamětník říká, v devadesáti letech už se ženit nebude...
O Jestřábových 75. narozeninách a prohlášení na jeho obranu
Znovu do oddílu se Jindřich Hojer dostal v roce 1986. Hledal nějakou knížku a napsal Jestřábovi, jestli by mu ji nemohl sehnat. A ten ho pozval, bude-li chtít, že se každý rok 13. ledna v Praze scházejí. Samozřejmě chtěl a od té doby se s Jestřábem stýkal při různých příležitostech – psali si a telefonovali až do jeho smrti v roce 2002.
Když slavil Jestřáb 75. narozeniny, oddíl pronajal parník a sešla se tam asi stovka gratulantů. Vyjeli směrem na Radotín, tam udělali táborák a zpívali a oslavovali.
Po Foglarově pohřbu si Jindřich Hojer s Václavem Černým uvědomili, že vlastně Jestřábovi zapomněli poděkovat, za všechno, co pro ně udělal. A tak dali dohromady knížku Jestřábe, díky. Křtil ji tehdy zpěvák Pavel Bobek v Divadle Jiřího Grosmanna na Václavském náměstí, a to dokonce vodou ze Sázavy, kterou skauti přivezli.
Po Foglarově smrti se objevovaly útoky na jeho osobu v souvislosti s dědictvím, byla zpochybňována věrohodnost jeho závěti. Jindřich Hojer se ho v té době aktivně zastal. Podepsal tehdy jako jeden z prvních prohlášení na Foglarovu obranu. Kvůli prohlášení byl dokonce žalován a musel v Praze k výslechu spolu s dalšími asi třiceti lidmi. Sešla se tam krásná společnost... Prohlášení spolu se jmény a adresami se dostalo až do Uherského Hradiště do divadla, kde zjistili, že existuje jakýsi Jindra Hojer. Napsali mu a pozvali ho na stou reprízu představení Rychlé šípy.
„Po představení mě vytáhli na jeviště a ukazovali jako živého Hojera. Tak si představte – já tam byl pak na 150. repríze, 200. reprízu jsem proležel v posteli v Kosmonosích, poněvadž jsem měl ústřel. Ale o přestávce jsem s nimi telefonoval, měli jsme telefonický most s diváky! Pak byla 250. repríza, 300. repríza, 350. repríza a letos, nedávno, jsem byl na 400. repríze!“
Dobývání tatranských vrcholků, domácí vyučování a devadesátiny v plné síle
Jindřich Hojer celý život sportoval – jezdil na kole, v Pardubicích hrál každý den po příchodu z práce volejbal. Věnoval se i lehké atletice a basketbalu. V Rybitví se seznámil s partou horolezců, kteří ho vzali mezi sebe a díky nimž zlezl téměř všechny tatranské vrcholy. Byl tam celkem třiadvacetkrát, a jak říká, po Tatrách by mohl provázet.
A také učil – nejen na vysoké škole, nezahálel ani v důchodu. Němčinu – nejdříve na jazykové škole, později na zemědělské průmyslovce v Mladé Boleslavi a nakonec dlouhá léta v mladoboleslavské Škodovce. A také doučoval další předměty – fyziku, matematiku, chemii... Neteř připravil na maturitní zkoušku z latiny.
Jindřich Hojer loni oslavil devadesátku. Oslavy byly mohutné a gratulantů přišlo mnoho. Přicházeli od července až do listopadu pozdravit tohoto milého pána, plného životního elánu a optimismu a rozdávajícího kolem sebe dobrou náladu a legraci.
Byl opravdu tak statečný, odhodlaný bojovat proti nespravedlnosti a vždy ochotný pomoci tomu, kdo je v nouzi, stejně jako literární hrdina nesoucí jeho jméno? Jindřich Hojer skromně odpovídá: „To nevím, to musejí posoudit jiní.“
Nejvíce je ve svém životě hrdý na svoji dceru, učitelku, napsal jí to i do dopisu k jejím šedesátinám. A na své dvě vnučky a tři pravnoučata.
