To je vítr, někoho vezme čert, smál se Miloň Kučera ve Valdicích. Druhý den zemřel Stalin

Rodina patřila k meziválečné elitě, byli spřízněni také s rodinou Jurkovičových ze Slovenska, z níž pocházel např. slavný slovenský architekt Dušan Jurkovič nebo ředitel Slovenského národního muzea Miloš Jurkovič. Celá rodina byla evangelická, Jurkovičovi dokonce patřili v 19. století k evangelickým národním buditelům.

Rodina Miloně Kučery byla v mnohém typickou prvorepublikovou středostavovskou rodinou. Byli členy Českobratrské církve evangelické, českými vlastenci. Miloň chodil do skautského oddílu i do Sokola, později hrál ochotnické divadlo v divadelním spolku Klicpera. Členové rodiny sportovali, plavali, jezdili na hory. Maminka byla velmi umělecky zaměřená, hrála na klavír, zpívala, dědeček Sloboda byl dokonce zakladatel plzeňského Hlaholu. U Kučerů se pořádaly koncerty, maminka organizovala malý salón pro plzeňské dámy. „Ke svatbě dostala maminka od dědečka šicí stroj a krásný klavír Petrof.“ Otec se věnoval fotografování a turistice, byl čestným členem Českého turistického klubu.

Skautský oddíl (1933)

Miloň absolvoval obecnou školu a potom byl tři roky na „reálce“ na Mikulášském náměstí, kvůli neshodám s učitelem francouzštiny pak přešel na měšťanskou školu. Po povinné školní docházce skládal zkoušky na strojní průmyslovou školu a Baťovu školu ve Zlíně, ale kvůli velkému zájmu nebyl přijat. Příbuzní mu domlouvali studium v Americe i v Německu. S Amerikou nesouhlasila matka a proti studiu v nacistickém Německu se postavil otec. Strýc Miloňovi proto domluvil praxi a učení ve zbrojovce ve Strakonicích. „Tak jsem v patnácti letech vypadl z domu, ve Strakonicích jsem bydlel na hospodě a domů jsem jezdil vlakem na neděli. (...) Měl jsem se tam dobře, koupil jsem si motorku Indiána. Ve zbrojovce byly dílny, kde se připravovaly motocykly na soutěže. Takže já byl samá motorka, samá pistolka. Krásný život.“ Ani další rok se mu nepodařilo dostat se na průmyslovou školu, takže byl dále na praxi ve zbrojovce a navštěvoval pokračující školu. Nakonec dostal výuční list. Až v roce 1939 byl přijat na Střední průmyslovou školu strojní v Plzni.

Němci – veřejný nepřítel číslo jedna. Zdrhneme...

Osudy 20. století Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa. Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví. Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Miloň se tedy vrátil do Plzně a našel si partu chlapců – motorkářů. S nimi chtěl roku

1940 utéct z protektorátu. „S chlapci jsme plánovali, že bychom zdrhli. Krušina měl spojku na vojenskou cestu, kterou přes Moravu a Slovensko prchali lidé do zahraničí, do Francie. Jenže mně to nevyšlo se školou, když byl termín převodu. Říkám: ‚Chlapci, tak pojedete beze mne.‘ A oni, že ne. Na průmyslovce jsme měli vynikajícího učitele na praktickou výuku v dílnách, byl to starý legionář. Měl jsem k němu důvěru a řekl jsem mu: ‚Já bych měl možnost zdrhnout.‘ A on říká: ‚Nikam nezdrhej.‘ A vysvětlil mi to. Kdyby mi to takto řekl táta, tak bych mu nevěřil. ‚Budou problémy, rodiče ti zavřou. Nedělej to.‘ A my to odložili, ale nezrušili.“

Skautský výlet na Šumavu k řece Vydře (1934 nebo 1935)

Miloň s kamarády tedy chystanou trasu útěku nevyužili, ale použili ji místo nich jiní lidé. Využili také kontaktu na bývalou členku tanečního souboru, kam Miloň chodil. Tato dívka se totiž vdala do Belgie a bylo domluveno, že uprchlíci ji kontaktují a ona dá pomocí domluveného dopisu vědět jejich rodinám, že se dostali v pořádku do zahraničí. To bylo před obsazením Belgie Němci.

Informace o útěcích ale získalo gestapo a kamarád Max Krušina, který vše organizoval, byl zatčen. Po nějaké době byl propuštěn, ale roku 1942 byl zatčen znovu a tentokrát se dostal do koncentračního tábora Osvětim a poté Buchenwald. V Buchenwaldu se zapojil do komunistické strany a po roce 1945 se stal náčelníkem sběrného tábora Němců. Pan Kučera ho tam navštívil a nesouhlasil s tamním režimem. „Jako se za války chovali Němci k nim, tak oni nakládali s Němci – i se starými babkami.“

Po skončení školy pracoval Miloň Kučera ve Škodovce v závodě Vozidla a v roce 1942 se oženil. S budoucí ženou Marií ho seznámila aktivní a společensky činná sestřenice Mimi, která měla také zajímavé osudy a po roce 1948 jí Miloň pomáhal emigrovat. Marie byla vystudovaná učitelka, chodila hospitovat a za války soukromě doučovala děti, zvláště židovské děti, které ještě nebyly povolány do transportu do koncentračního tábora. Seznámili se v ochotnickém spolku Klicpera, kam Mimi Marušku přivedla. V roce 1942 byla zpřísněna pracovní povinnost, proto šla Marie pracovat na nový úřad práce, kde jí sehnal místo Miloňův strýc. Již od roku 1939 byla pracovní povinnost pro obyvatele protektorátu a byly vydávány povinné pracovní knížky, v roce 1942 bylo zavedeno tzv. totální nasazení. „Když jsme se chtěli vzít, musela Maruš žádat o povolení a museli jsme dokazovat árijský původ.“ Marie také na úřadu práce dost riskovala, protože pomáhala známým, aby nemuseli do Německa na nucené nasazení. Utajila jejich pracovní karty, takže se na ně nepřišlo. Naštěstí nebyla odhalena, ale bylo to velmi riskantní. Roku 1944 pak z úřadu práce odešla na správu dráhy, kde pracovala i po válce. Krátký čas byla také na Fondu národní obnovy.

Po válce v roce 1945 nastoupil Miloň Kučera základní vojenskou službu. Nejprve sloužil u protiletadlového pluku jako řidič. Potom si ho kapitán Václav Ženíšek vybral pro službu v UNRRA. Část vojny tedy odsloužil v Paříži u UNRRA (The United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Zajišťovali dodávky materiální pomoci do Československa. Po krátké vojně pracoval ve Francii jako civilista až do října 1946. Mohl tam zůstat i později, ale na žádost manželky se vrátil do Čech, kde nastoupil na práci do plzeňské a později pražské papírny.

Z papírny v Plzni byl v únoru 1948 „vyakčněn“. Ale protože ředitelem podniku se stal jeho přítel Egermayer, byl znovu přijat, a to do pobočky v Praze, kde měl na starosti pražské závody, které podnik získal po znárodnění – papírna ve Vraném, pergamentka v Holešovicích, makulatura (recyklovaný papír) se zpracovávala v Císařském mlýně. V Bubenči u Stromovky byly tenisové kurty, na kterých se shromažďovaly knihy, které byly KSČ označeny za škodlivou literaturu a při tzv. očistě knihoven byly vyřazeny z knihoven i knihkupectví a poté rozdrceny v makulatuře. Pan Kučera vzpomíná na knihy určené do stoupy: „Když začali komunisté čistit knihovny od ,škodlivé‘ literatury, tak byly vždy několikadenní akce, kdy vyřazovali knihy ze škol, nakladatelství, knihoven a vozili je na ty tenisové kurty. Potom se ve fabrice starý papír rozemlel a zpracovala se z něj tzv. makulatura. A do továrny chodili páni profesoři, ředitel mne s nimi vždy poslal, nesli si tašky a vybírali tam cenné knížky. Já jsem si tam také vybral množství knih. Z Vojenského zeměpisného úřadu tam vyvezli i mapy, šílené množství map, bývalých speciálek. Já měl vždy mapy rád, tak jsem si tam utvořil jejich zásobu, kterou jsem si potom odvezl domů. Když mne potom sebrala StB, říkali: ‚Stačí se podívat, co máte doma, a už víme, co jste zač, (špion).‘“

Císařský mlýn byl brzy pro zpracování starého papíru nedostačující, proto bylo rozhodnuto postavit novou papírnu, pan Kučera se také účastnil přípravy nového provozu a hledání vhodného místa, kde by byla blízko voda. Nakonec byl vybrán bývalý cukrovar ve Štětí. Tato nová papírna se stala největší ve střední Evropě.2 Na konci roku 1948 byl ale z papíren definitivně propuštěn. Pracoval potom ve Škodových závodech v Plzni.

Zavřeli mne jako „blbce“, ale ne jako komunistu

V této době začal pan Kučera se svou „protistátní“ protikomunistickou činností. V první řadě dopomohl k útěku na Západ své sestřenici Mimi a ještě jedné dámě, obě měly významné přátele-milence ve Wiesbadenu v západním Německu. Hranice byly již uzavřené, legálně vycestovat nebylo možné. Pan Kučera proto využil svých kontaktů s lidmi z československé i americké rozvědky, které poznal za svého působení v Paříži. Udržoval kontakt s bývalým plukovníkem československé armády, který měl spojení na Západ. Dámy se podařilo úspěšně dostat za hranice, ale přítel plukovník byl zanedlouho zatčen Státní bezpečností a někdo z jeho spojek navedl StB i na Miloně Kučeru.

Pan Kučera je velmi společenský člověk, měl množství známých – z okruhu bývalých elit, československých zpravodajských složek, ale i významných osobností města Plzně i Komunistické strany Československa. Jeho přítel Max Krušina se stal významným komunistou, v luxusním bytě v Plzni proti Mrakodrapu se scházela elita plzeňské KSČ, mimo jiné tam chodil dr. Frýd, kádrový ředitel Škodovky a švagr Rudolfa Slánského; Antonín Racek, který byl jeden čas generálem zpravodajské služby. Všichni prošli za války koncentračními tábory a stali se přesvědčenými komunisty. „Jen já tam vždy nezapadl, dával jsem jim svými názory zabrat. Potom už jsem se k nim moc nehlásil, izoloval jsem se. A bylo to dobře, protože na ně spadla klec se Slánským. Bylo lepší, když mne zavřeli dříve jako blbce, a ne jako komunistu s nimi dohromady.“

Miloň Kučera chodil ve Škodovce k zubaři, dobře si rozuměli a při každém setkání si vyprávěli vtipy. Takto měl od lékaře udělanou dočasnou vložku a šel si nechat zub dokončit. Ale v ordinaci mu řekli, že tam pan doktor není a že má přijít až v pondělí. Jenže mezitím Miloně zatkla Státní bezpečnost a v pondělí už ho k zubaři vezl estébák. „Doktor na mne šibalsky mrkl a říká dozorci: ‚A tenhle vtip znáš...‘ Pak mne ošetřil a víckrát jsem ho neviděl.“

Nejprve byl držen v soudní vazbě u Krajského soudu v Plzni, potom na Pankráci. Měl štěstí. Zatkli ho v pracovních kalhotách, které dostal od kamaráda a byly mu volnější, nosil je na kšandách. A také v kabátě, ve kterém měl uloženou kamarádem opatřenou lékařskou zprávu, že má vážné zdravotní problémy. Chtěl totiž podat ve Škodovce výpověď a list si k tomu připravil. „Teď mne převezli na Pankrác, lékařská prohlídka, stáli jsme tam v půlkruhu a já neměl kšandy, tak jsem si držel kalhoty rukou. Lékař na mne upřeně kouká: ‚Vy jste tak zhubl?‘ Neměl jsem sílu to vysvětlovat, tak jsem kývl. Navíc viděl mou lékařskou zprávu, a tak mne zařadil mezi nemocné.“ To bylo dobré, protože po soudu ho neposlali do Leopoldova, kde byly v té době (1952) strašné podmínky, ale do věznice ve Valdicích-Kartouzech, kde byli nemocní.

Fotografie ze spisu 1952

Soud přeměnil trest absolutní na „trest na svobodě“ – 20 let vězení

Soud se konal 6. června 1952 na Pankráci. Miloň Kučera byl souzen za trestný čin velezrady a špionáže ve prospěch cizí mocnosti, nejvážnějším jeho činem mělo být, že byl členem špionážní organizace. Prokurátorkou byla Ludmila Brožová-Polednová, která mu navrhovala trest smrti. Kvůli polehčujícím okolnostem, manželka čekala syna, tak se už zapojoval do odbojových akcí méně a soud to zhodnotil, že nahlédl škodlivost svého jednání, mu byl trest smrti změněn na „trest na svobodě“ – 20 let vězení. V době vyšetřovací vazby a soudu se mu narodil syn, poprvé ho uviděl u soudu, kdy ho držela manželka v náručí. Když se vrátil z vězení domů, bylo synovi 12 let.

Nejprve byl vězněn ve Valdicích, kde se také poznal s Vítem Tajovským. Do Leopoldova se dostal až roku 1953 po smrti Stalina, kdy režim ve věznici trochu povolil. Vzpomíná, jak se ve věznici ve Valdicích o smrti diktátora dozvěděli. V noci byl velký vítr, který vězně budil ze spaní. A starý četník, se kterým byl pan Kučera na cele, povídal: „Moje babička vždy říkala, že když je takový velký vítr, tak někoho berou čerti.“Druhý den se vězni dozvěděli, že zemřel Stalin. „Asi za týden nebo za čtrnáct dní přesně to samé. Vítr řinčel. Říkám: ‚Pepíku, to berou zase někoho čerti?‘ – ‚To víš.‘ Druhý den se to přesně opakovalo jako u Stalina. Umřel někdo? To bude možná prezident. A Kléma natáhl brka, když se vrátil z Moskvy.“

V Leopoldově byl pamětník nejprve držen v izolaci, potom pracoval na zpracování slídy. Následně byl jako bývalý škodovák zařazen do technického oddělení, kde vězni pracovali pro Škodu Dubnice nad Váhom. Potom měl pracovat v leopoldovském provozu zbrojovky Uherské Hradiště. Provoz se ale pořád nerozjížděl a pan Kučera s dalšími vězni byli obviněni ze sabotáže a v září přeloženi na lágr Bytíz v Příbrami. Na Bytízu musel pamětník fárat a těžit uranovou rudu. Jako první úkol měl s kamarádem – bývalým policistou kopat komín, což je nejnáročnější a nejtěžší odborná hornická práce, kterou dělají jen nejzkušenější horníci. Naštěstí jim pomohl kamarád horník a zvládli to, aniž je skála a hlušina zavalily.

Rub rodinné fotografie s úředním povolením k zaslání do vězení

Již v prosinci 1953 byl přemístěn do věznice v Opavě, kde pracoval v technickém oddělení, které vyrábělo hutní zařízení pro podnik Kovofiniš. Roku 1957 bylo pak celé technické oddělení strojní přeloženo do Prahy na Pankrác. Tam muklové navrhovali některé části letadel pro Aero Vodochody, dále projektovali pro Kovofiniš, zpracovávali různé technické projekty.

V lednu 1960 byli vězni-projektanti, kteří pracovali pro Kovofiniš, přesunuti na technické oddělení ve věznici Plzeň-Bory. Pan Kučera se ocitl nedaleko své rodiny, jenže za mřížemi věznice. Ve vězení se seznámil s řadou kamarádů, se kterými se stýká dodnes. Vzpomíná např. na konstruktéra Ing. Františka Suchého.3

Ač evangelík, udržoval pan Kučera ve vězení velmi vřelé vztahy s katolíky i katolickými kněžími, které přetrvaly dodnes. Také jim přepisoval na papírky texty katolické mše. Jeho dobrým přítelem byl Vít Tajovský. Přežít v kriminále a nepropadnout beznaději pomáhal vězňům hlavně humor. „Humor, ten pomáhá, to byl lék. Já jsem byl také šiřitelem všelijakých (legrácek), a měli mne proto kluci rádi, že jsem vždycky vnesl kapku humoru do perspektivy, kterou jsme měli.“

Při amnestii v květnu 1960 bylo hodně vězňů propuštěno, pan Kučera ale zůstával v borské káznici dále. Byl propuštěn až roku 1964, kdy si na prosbu své manželky podal žádost o milost. Při žádosti o milost mu pomohly dobré vztahy s dozorci i to, že na něj odebíral kamarád Rudé právo, takže byl hodnocen jako uvědomělý, polepšený vězeň. Nakonec byl podmínečně propuštěn.

Pustil jsi Kučeru, ten ti tam zůstane, vždyť tam má známý

Po propuštění pracoval pamětník na dráze a později našel práci jako strojař projektant v Agroprojektu v Plzni. V Agroprojektu se navrhovaly zemědělské stavby – sýpky, kravíny, pamětník pro ně připravoval mechanické strojní vybavení. Pan Kučera vzpomíná, že tam byli dobří lidé. Podnik mu dokonce umožnil jezdit na podnikové zájezdy do zahraničí, a to i do západní ciziny. Miloň byl vždy velmi společenský, vždy měl kolem sebe partu lidí, proto se mu stávalo, že potkával své známé na nejnepravděpodobnějších místech, např. ředitele pasového oddělení SNB nebo kamaráda emigranta v Curychu. Samozřejmě byl pod dohledem Státní bezpečnosti.

Když pracoval v Agroprojektu, jel s kolegy na služební poznávací cestu do Rakouska a Švýcarska. Na nátlak ředitele mu byla cesta povolena, ale byl na něj Státní bezpečností nasazen kolega, který ho měl hlídat a hlásit, s kým se v cizině setkal. Šli v Curychu po ulici. „A najednou k nám přistoupí nějaký obtloustlý pán a povídá: ‚Entschuldigen Sie, Sie sind Tscheche?‘ – ‚Na ja.‘ – ‚Sie sind Herr Kučera?‘ A teď začal česky: ‚Já si říkal, je to Miloň, není to Miloň.‘“ Pán byl spoluvězeň, se kterým pan Kučera pracoval na technickém oddělení. Měl za ženu Vídeňanku, po propuštění ho pustili do Vídně za ženou a už tam zůstal. Hned panu Kučerovi nabízel garsonku i zaměstnání ve firmě, že může ve Švýcarsku zůstat. „Ale já mu povídám: ‚Lojzo, já ti moc děkuju. Ale já mám doma kluka, manželku a maminku, já se musím vrátit.‘“Tak mu alespoň kamarád pro radost nakoupil čokolády a noviny. Všemu byl svědkem kolega, který byl na pamětníka nasazen. „Kdyžjsme se vrátili, tak musel podat referát. Protože chlápek z estébárny za mnou přiběhl a říká: ‚Kučera, vy jste mi udělal radost.‘ Já říkám: ‚Ale já vám nic nepřivezl.‘ – ‚Že jste se vrátil. Mně říkali: Pustil jsi Kučeru, ten ti tam zůstane, vždyť tam má známý.‘ Já mu říkal: ‚Vy tady na tu vaši konspiraci umřete.‘“Později dostal dokonce služební pas, s podnikem byl ještě ve Švédsku. Při zpáteční cestě potkal v Norimberku na ulici zase známého.

V Agroprojektu zůstal až do důchodu, ale i v penzi ještě navrhoval strojní projekty pro různé firmy. V roce 1968 se pamětník zapojil do činnosti K 231 a po roce 1989 do Konfederace politických vězňů, v které působí dodnes.