Osvětlení, nábytek i zábradlí. Podívejte se na 10 nejlepších designových detailů

Osvětlení, nábytek, zábradlí, dveře, okna a další dekorativní nebo funkční prvky. Ty všechny oslavují modernistickou myšlenku celkového uměleckého díla, tzv. Gesamtkunstwerku, a vyprávějí příběhy o všestranných dovednostech moderních architektů 20. století. Zářijová výstava, kterou uspořádal kurátor a publicista Adam Štěch spolu s kolegy Matějem Činčerou a Janem Klossem, nese název Objects of Refinement: Photo Archive of custom-designed Elements in Modernist Interiors and Architecture. Byla k vidění v rámci projektu Brompton Design District během Londýnského designového festivalu. Na více než 300 fotografií tak shrnuje architektonická dobrodružství Adama Štěcha, která posledních deset let podniká po celém světě.

1. Alziro Bergonzo – Svítidlo
Divadlo Manzoni, Milan, 1946–1950

Divadlo Manzoni se během letošního Salone del Mobile v Miláně stalo dějištěm rozsáhlé expozice britského designéra Toma Dixona. Kromě svých svítidel zde vystavil i často diskutovanou spolupráci se značkou IKEA. V konfrontaci s původním interiérem divadla Manzoni však některé Dixonovy výtvory ztrácely na své síle. Divadlo na Via Manzoni, které navrhl architekt Alziro Bergonzo, je totiž jedinečnou ukázkou italské dekorativní moderny. Architekt vytvořil prostory kina a jeho foyer s noblesou jako z filmu Velká nádhera. Jednotlivé prvky odkazují k historii italského divadla i na antickou eleganci. Nábytek, dekorativní povrchy i svítidla vznikly v jednotném duchu.

2. Luis Barragán – Kuchyňský kabinet
Dům Prieto-López, Mexico City, 1948–1951

Mexický modernista Luis Barragán je jedním z nejcitlivějších architektů minulého století. Poučen například tradiční mexickou architekturou, arabským stavitelstvím i evropskou modernou se stal básníkem prostoru a barev. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let ve svých realizacích přeměnil klasickou mexickou haciendu do avantgardní modernistické architektury. Nedávno zrenovovaný dům Prieto-López byl první stavbou ve čtvrti El Pedregal, která vznikla na surovém sopečném základě. Při pohledu do servisní kuchyně, již obsluhovalo služebnictvo, zjistíte, že architekt neponechal nic náhodě. Kuchyňský úložný systém odráží v miniaturní podobě jeho pokorný a prostorově rafinovaný architektonický styl, zvýrazněný použitím červeného laku.

3. Togo Murano – Koberec
New Takanawa Prince Hotel, Tokio, 1982

Během sedmdesátých a osmdesátých let postavil japonský architekt Togo Murano několik poboček hotelové sítě Prince. Hotel a kongresové centrum New Takanawa Prince v Tokiu z roku 1982 je vůbec nejrozsáhlejším z těchto projektů. A dodnes se zachovaly některé původní prvky. Obrovský několikapodlažní blok s čistě bílou fasádou se stovkami malých balkonů je stejně vizuálně přitažlivý jako svůdné krajkové spodní prádlo. V jednom z kruhových objektů se nachází hlavní konferenční centrum. Působivý příchod s obrovskou průhlednou plastovou skulpturou uprostřed dramatizuje vodní fontána i organicky se vinoucí přístupová lávka. Dekorativní pestrobarevný koberec vás zcela pohltí a přiblíží vám uvažování tohoto veskrze originálního japonského architekta, který se inspiroval vším od italské renesance přes tradiční japonský styl až po skandinávský klasicismus.

4. Luís Bevilacqua, Francesco Botelho, Luís Curado – Zábradlí
Solmar Fish Restaurant, Lisabon, 1956

Přestože portugalský modernismus padesátých let není mezinárodně známým, jeho vliv na tamější architekturu byl obrovský. V Portugalsku tehdy působila celá řada velmi schopných architektů, kteří se nebáli mezinárodní styl okořenit vkusnou dekorací. Mementem této kapitoly portugalské architektury a designu stále zůstává rybí restaurace Solmar v Lisabonu. Její interiér navrhli architekti Luís Bevilacqua, Francesco Botelho a Luís Curado. Fantastický koktejl barev a tvarů je korunován rozměrnou keramickou mozaikou s výjevem podmořské krajiny. Architekti také navrhli celou řadu unikátních řešení včetně nábytku, hodin anebo tohoto barevného zábradlí.

5. Willem Marinus Dudok – Hodiny
Radnice, Hilversum, 1928–1931

Architektonická tvorba W. M. Dudoka je spjata výhradně s nizozemským městem Hilversum, které leží dvacet minut jízdy vlakem od Amsterdamu. Ve své tvorbě navázal na tradici holandského a německého expresionismu s cihlou jako materiálem číslo jedna. Dudok pak vytvořil svébytnou variantu cihlového dynamického modernismu. Svoji vizi nejvýrazněji uskutečnil v reprezentativním projektu nové radnice v Hilversumu, stavbě založené na aerodynamických horizontálních i vertikálních liniích. V interiéru pak Dudok vytvořil působivé na míru navržené prvky včetně osvětlení, nábytku, tapet či těchto hodin v kanceláři starosty. Radnice byla citlivě zrekonstruována a o víkendech je otevřena veřejnosti.

6. Konstantin Melnikov – Kamna
Vlastní dům, Moskva, 1928

Ruský architekt Konstantin Melnikov byl nejúspěšnějším představitelem radikálního architektonického konstruktivismu, který vládl na umělecké scéně Sovětského svazu na přelomu dvacátých a třicátých let. Kromě velkých státních zakázek, jako byl Sovětský pavilon pro výstavu dekorativních umění v Paříži v roce 1925 nebo celé řady dělnických klubů, měl Melnikov velké štěstí, že mohl realizovat vlastní rodinný dům. Jde pravděpodobně o jediný zajímavý příklad individuální architektury v Rusku modernistické éry. Svůj válcovitý dům s experimentálními šestiúhelníkovými okny a prostorným ateliérem si Melnikov vybavil i na míru navrženými prvky. K nim patří kamna, která svým tvarováním odkazují na malířský a sochařský suprematismus Kazimira Maleviče. 

7. Greene & Greene – Zahradní lucerna
Gamble House, Pasadena, 1908

Tzv. „ultimátní bungalov“ je pojem, který do architektonické branže vnesli bratři Charles Summer a Henry Mather Greeneovi. Svoji kancelář si založili v kalifornské Pasadeně v roce 1894 a stali se vrcholnými představiteli americké verze hnutí Arts & Crafts. Nejvýznamnějším „ultimátním bungalovem“ je dům Gamble z roku 1908. Na něm ukázali filozofii ideálního kalifornského domu. Převislé střechy, horizontální charakter a především neuvěřitelně zpracované řemeslné detaily se objevují napříč celou stavbou. Všechny prvky byly podřízeny celkové koncepci domu i jeho okolí. To je případ i této venkovní lucerny, která jako by byla součástí krajiny již od nepaměti. Dům Gamble je dnes přístupný veřejnosti jako muzeum.

8. Alberto Prebisch, Adolfo Moret – Pohovka
Gran Rex Teatro, Buenos Aires, 1937

Architekt Alberto Prebisch, který se narodil v roce 1899 v provincii Tucumán v Argentině, byl pionýrem argentinské moderní architektury. Poté, co v roce 1921 dokončil studium architektury v Buenos Aires, začal navrhovat rodinné domy, obchody, banky, byty i divadla. A právě divadla ho proslavila. Racionalisticky koncipované divadlo Gran Rex v centru Buenos Aires s obrovskou prosklenou fasádou vzniklo v roce 1937 ve spolupráci s Adolfem Moretem. Modernistická zkratka se spojuje s jemným dotekem elegance, a to především v interiérech. Mosaz se objevuje na zábradlích, okenních detailech i na této sošně kompaktní pohovce, která se nachází před vstupem do sálu.

9. Holgar & Holgar – Dveře
Kurtz Residence, Melbourne, 1973

Australská rezidenční architektura dvacátého století je pestrým fenoménem mnoha odlišných přístupů a stylů. V Melbourne zastupovalo vznešený neoklasicistní přístup přelomu šedesátých a sedmdesátých let studio Holgar & Holgar, které ve své době stavělo nejnákladnější soukromé rezidence v Austrálii. Modernismus spojený s jistou dávkou luxusu charakterizuje také jednu z jejich nejpovedenějších realizací: rezidenci Kurtz z roku 1973, jež před pár lety prošla zevrubnou rekonstrukcí. Čistě bílá stavba s elegantní fasádou tvořenou sérií subtilních pilířů a oblouků je dekorována zlatavými detaily včetně dveří s reliéfní povrchovou úpravou ve stylu Pollockova expresionismu.

10. Maxime Old – Ovládací modul
Kanceláře Marseillského přístavu, Paříž, 1971

Loni na podzim dražila pařížská aukční síň Artcurial několik kusů mobiliáře z demontované kanceláře Marseillského přístavu v pařížské čtvrti Saint-Germain. Interiér z počátku sedmdesátých let byl jedním z posledních zachovaných komplexních děl francouzského dekoratéra, designéra a architekta Maxima Olda. Pod vlivem dobového architektonického brutalismu, metalické estetiky a hnutí space age se stávají jeho návrhy monumentálnější a vydávají se k novým, elementárnějším formám. Nejpůsobivějším prostorem kanceláře byla pracovna ředitele, obložená koženými obdélníky a zařízená futuristicky metalickými nábytkovými solitéry. Ovládací modul pro komunikaci připomíná některé prvky ze setů Kena Adama pro filmy s Jamesem Bondem. Lakované laminované dveře pokryté malířsky sebejistým dekorem dávají poznat i na konci Oldovy tvorby jeho výtvarnou pokoru k mistrovství francouzských ebenistů.