Vzít do ruky oštěp nebo luk se na první pohled nezdá být nejlepší způsob, jak si zajistit dostatek potomstva. Ale zdání může klamat. V některých společnostech je cizí krev na rukách vstupenkou mezi privilegované, kteří mívají více žen i dětí.
Mezi slavné ilustrace tohoto příkladu patří studie z 80. let minulého století provedená u venezuelského kmene Yanomamö. Antropolog Napoleon Chagnon z kolegy tehdy zjistil, že skupina mužů, kteří ve válce zabili své protivníky, je reprodukčně úspěšnější.
Agresivita byla podle Chagnonovy studie pro příslušníky kmene téměř nezbytná. „Zbabělci“ (například ti, kteří se nepomstili za smrt příbuzných) například často přicházeli o své ženy. To se samozřejmě projevilo na statistikách úmrtnosti. Násilnou smrtí umíralo přibližně 30 procent dospělých.
A protože stejně nebezpečný je i život v jiných kmenových společnostech (například na Papui-Nové Guineji), odborníci se už dlouho snaží určit i tam, jaký panuje vztah mezi násilím a reprodukcí. Opravdu se vyplácí zaútočit?
Stephen Beckerman z Pennsylvania State University se rozhodl ověřit tuto tezi u jiného jihoamerického etnika, ekvádorského kmene Huaorani.
Ten má také velmi bouřlivou minulost plnou krevní msty a nevybíravého násilí. Současnost je už jiná, ale změna nastala až s příchodem misionářů na konci 50. let. Teď už asi 40 let kmen žije v relativním míru. Ale podle genealogických studií umíralo před změnou životního stylu cizí rukou přes 50 procent mužů a 40 procent žen.
Stejně jako u řady jiných kmenových společností ani u Huaoraniů nebyla téměř žádná smrt náhodná. I pád stromu nebo uštknutí způsobil nejspíše zákrok nepřátelského kouzelníka. Příbuzní oběti se pak často cítili povinni pomstít smrt na domnělém pachateli a jeho příbuzných. Msty se táhly několik generací, a společnost v podstatě neznala žádné mechanismy, jak je definitivně ukončit.
Beckerman se pokusil zjistit, jak si v takto vypjatě násilnickém prostředí vedli muži s různou mírou agresivity. Vědci zrekonstruovali rodinné vztahy 95 válečníků z dob intenzivních střetů.
Skupinu válečníků pak antropologové rozdělili podle počtu útoků na cizí vesnice. Za „zapálené“ bojovníky považovali muže, kteří se zúčastnili nejméně čtyř nájezdů. Vůbec nejaktivnější veterán za sebou měl 16 válečných výprav na cizí území.
V počtu žen a dětí nebyl mezi oběma skupinami žádný výrazný rozdíl. Minulost „zapálených“ válečníků však těžce doléhala na jejich děti: patnácti let se jich dožilo méně než potomků mužů, kteří se nechovali tak agresivně. Výsledky nové studie publikované v časopise PNAS tedy nepotvrzují starší závěry. A neměli bychom tedy představy o roli agresivity rozšiřovat na všechny primitivní společnosti.
Autor původní studie Napoleon Chagnon se ale brání přímému srovnávání obou studií. „Myslím si, že jsme každý měřili něco jiného,“ řekl časopisu Science. Podle něj je totiž rozdělování Huaoraniů na více či méně „zapálené“ bojovníky zcela umělé a nahodilé.
Naopak v případě jím studovaného kmene je to jinak. Postavení unokai („toho, kdo zabil“) představuje všeobecně uznávanou a váženou společenskou instituci. Násilí tak vede prokazatelně ke společenskému „vzestupu“.
V případě Huaoraniů jsou výhody násilí méně patrné. Pověst kmene například také neodrazovala od útoků jeho sousedy.
A po příchodu kněží kmen své zvyky poměrně rychle opustil. „Když jim misionáři řekli, že Bůh si už nepřeje další zabíjení, měli pocit, jako by si celý kmen oddechl úlevou,“ řekl Beckerman časopisu Science.
