* LN Co jste na Román pro muže říkala jako divák?
Potěšilo mě, že je v něm cítit rukopis režiséra: že se mladý režisér jako Tomáš Bařina dokázal prosadit i přes tak veliké mocniny jako je autor scénáře Michal Viewegh nebo představitel hlavní mužské role Miroslav Donutil. Není to lidmi očekávaná komedie, je to vlastně strašně smutnej film.
* LN Polovina filmu se odehrává v luxusním hotelu v Tatrách. Bylo natáčení tam tak idylické, jak to na plátně vypadá?
Bylo nechutně idylické. Bála jsem se, že z toho nemůže vyjít nic emotivního, protože my jsme v divadle zvyklí, že všechno dobré se musí rodit strašně těžce, a tady se nic takového nedělo.
* LN Vždycky jste tíhla k „intelektuálnímu“ divadlu. Nebála jste se jít do filmu, který napsal Michal Viewegh, jemuž intelektuálové nemůžou přijít na jméno?
Já teď zrovna intelektuální divadlo opouštím, protože odcházím z Divadla Komedie. Začínám pracovat v bulvárnějším stylu divadla. Otočila jsem o 180 stupňů a nelituju toho, protože komediální žánr miluju od dětství a teď jsem od něj měla v Komedii sedm let pauzu. Neodcházím z uměleckých důvodů, jsou v tom mezilidské trable. Měním společenský vítr a Román pro muže do toho patří. Jsem do jisté míry solitér a po určité době potřebuju změnu, nějaké nové podněty a cíle...
* LN Ve filmu hrajete ženu, která ani po čtyřicítce nezvládá vlastní život. V jednu chvíli dostanete na sjezdovce hysterický záchvat... To se nemohlo hrát snadno.
To byla právě komedie, řemeslo. Tuhle dvacetivteřinovou scénu jsme točili asi šestnáctkrát. Lezla jsem z toho po čtyřech, fyzicky jsem nemohla. A to pak nastupuje řemeslo, protože kdyby to člověk nějak emocionálně prožíval, tak umře. Dojímat se musí divák, já po skončení představení musím fungovat jako matka. Moji rodinu nezajímá, že jsem právě jako Klára S. uřízla manželovi hlavu.
* LN Jak vás Tomáš Bařina pro roli Anety oslovil?
Nerada chodím na castingy, protože si tam připadám jako na přijímačkách na DAMU a člověka tam obracejí jako sýr na pultě. Je to do jisté míry ponižující, často pak ani nedají vědět, jestli jsem prošla, nebo ne. V tomhle případě mi tu roli nabídli přímo. Jen jsme s Mirkem Donutilem natočili improvizované scény na dané téma. Myslím, že jsem roli dostala i proto, že jsem při kamerové zkoušce panu Donutilovi řekla, že je prase. (směje se)
* LN Divím se, že adresných nabídek nedostáváte víc. V českých filmech skoro nehrajete.
Teď mám ještě malou, ale krásnou roli ve filmu Piko Tomáše Řehořka, má premiéru na podzim. Jestli Aneta byla zoufalá, tak tahle postava sedí na samotném dně lidství, taková stará vysmažená alkoholička. Tak ta mě taky bavila.
* LN Spolupracovala jste s mladými tvůrci, jako je Martin Duda, Natálie Deáková nebo Ján Šimko. Máte v téhle generaci vyhlídnutého někoho dalšího, s kým byste se chtěla profesně setkat?
Nechávám tomu volný průběh. Teď třeba budu za Simonu Babčákovou v Dejvickém divadle přebírat roli v představení Modrovous, které režírovala mladá režisérka Petra Tejnorová. Posledních osm let jsem krom výjimek nestihla sledovat, co se zajímavého v divadle děje, měla jsem až 25 představení do měsíce. Takže mladou generaci režisérů skoro neznám. Po novém roce budu po dlouhé době dělat vlastní projekt, v Brně u Bolka Polívky, takové holčičí divadlo to bude. Píšeme to s Katkou Krobovou, která profesionálně likviduje moje ulítlé nápady. Čím jsem starší, tím jsem cyničtější vůči svému okolí a chtěla bych se vyrovnat s lidskými nedostatky, které jsem teď v něm musela spolykat.
* LN Začíná divadelní sezona, co vás kromě Modrovouse a tohohle projektu čeká dalšího?
Celý říjen a listopad budu v Divadle Palace na Václaváku zkoušet veselou anglickou konverzačku Prachy. Při čtení scénáře jsem se smála nahlas, což se mi nestává.
* LN Zmiňovala jste se, že jste mívala až 25 představení za měsíc, a to nebyly všechny vaše aktivity. Jak to všechno zvládáte?
Nevím, asi jsem workoholik. Nedokážu nic nedělat. A já se na práci ráda těším. Už si ty věci i s rozumem plánuju, nezkouším tři představení najednou. Život se mi hrozně změnil tím, že jsme s rodinou odešli z Prahy na Vysočinu. I když to vypadá, že je dojíždění do Prahy náročné, mám teď na spoustu věcí čas, protože se nerozptyluju městem, vysedáváním v kavárnách, krafáním o nesmyslnostech. A kdyby mi přestalo vycházet divadlo a filmy, klidně bych jim dala na roveň svoje aktivity venkovské. Práce s koňmi je stejný adrenalin jako podařená práce v divadle.
* LN Na vašem hospodářství se ale staráte o spoustu zvířat, to je přece taky práce na plný úvazek...
Když člověk chce, tak se to dá. Koně jsou na pastvinách, takže od jara do podzimu s nimi práce není a hlavně mě ta práce těší. Nechodím šopovat a na manikúru, místo toho učím svého malého hřebečka chodit po zadních.
* LN Víc než ve filmech hrajete v televizních seriálech. Spousta herců je bere jako nutné zlo. Jak je vnímáte vy?
Nutné zlo? Já bych se tak nepovyšovala. V Komedii jsem měsíčně vydělala sotva na nájem. Takže jsem ráda, že mám práci a nemusím jako některé kolegyně pinglovat v hospodě. Když nějakou práci přijmu, snažím se ji dělat na sto procent a najít si v ní něco, co mě baví. Umím se zabavit i sama. Teď jsem se nakrátko zase vrátila k mojí milé fotografii, vytvořili jsme s přáteli divadelní fotoateliér a v červenci v Telči na zámku lidem poskytovali fotografické služby. Převlékali jsme je do divadelních kostýmů a dopřáli jim stát se aspoň na chvíli někým jiným.
* LN Fotografii jste studovala na střední grafické průmyslovce. Fotíte pořád na klasiku?
No jasně. I když v té Telči jsem se musela popasovat i s digitálem. Musela jsem uznat, že je rychlejší. Je ale bez poezie a bez toho napětí, kdy čekáte, co se podařilo, a co ne. Nemá tajemství.
***
Nezkrácenou verzi rozhovoru najdete na www.lidovky.cz
