Otokar Březina o Nobelovu cenu nestál. A to měl osm nominací

Na gymnáziu nám řekli, že Otokar Březina je básník „velký“ a „exkluzivní“. Jinými slovy: ctěte ho, ale nečtěte ho, tomu byste nerozuměli. Co se dá proti takové odstrašující pověsti postavit?

Nebudeme si nic namlouvat, ani idealizovat. Březina se skutečně nikdy „básníkem lidovým“ nestal. O často zdůrazňovaném stupni obtížnosti jeho jazyka, metaforiky, obraznosti či o jeho básních jako údajných „šifrách“ ase diskutuje dodnes. Ale stále platí tvrzení zvěčnělého Miroslava Červenky: „Nevidím zvláštní obtížnosti Březinova textu pro lidi, kteří čtou Holana, Dylana Thomase nebo Eliota.“

Nelze odpovídat „globálně“ a za všechny a ani se pokoušet podávat jakýkoli všeobecně platný návod. Jiný vztah k básníkovi bude mít čtenář „kulturně“ – alespoň trochu – „vyspělý“, jiný „člověk přírodní“, kulturu či současnou komerční pakulturu odmítající a vnímající verše – bez často bahnitých nánosů a naplavenin literární a jiné vědy, nebo v nejlepším případě alespoň jejich hudebnost – „jen“ citem a srdcem. Jiný vztah bude asi mít ten v technohadrech a technobotách, s technokovem v nose, v boltcích, ve tváři, v jazyku, bradavkách i jinde, nebo ten v dokonale padnoucím drahém obleku, v teniskách a s laptopem přes rameno (případně kombinace obou) s dráty v uších a drze obtěžující své okolí stupidně monotónním chrastěním, a to i při koncertě filharmonie v Rudolfinu! I když kdo ví, Březinovy verše dnes už „zhudebňují“ nejenom solitérní písničkáři anebo folkaři, ale i těžcí rockeři…

Přečtěte si také: Napsali o Otokaru Březinovi

V žádném případě ale nečekejme, že právě Otokara Březinu by někdo měl mít rád na povel – ve školách se už o něm i někteří osvícenci sem a tam zmiňují podrobněji, snad až na některé ty zvláštní komunistické relikty v podobě smutně proslulých profláklých typů učitelek, které by nejen historii, ale zajisté i literaturu „učily jinak“. Cestu k tomuto mnohotvářně nejednoduchému básníkovi si každý musí hledat výhradně sám, tvrdě, krvavě, dlouhé roky, a o to sladší pak bude odměna...

Březina byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu za literaturu, ale údaje o počtu nominací se v různých zdrojích liší. Vy ve svých studiích Březiniana a podrobněji v edici Korespondence poprvé uvádíte, že jich bylo osm. Je to konečné číslo?

Podle posledních ověření a údajů poskytnutých Švédskou Akademií ve Stockholmu v roce 2002 a 2003 byl Březina skutečně oficiálně nominován osmkrát, a to v letech 1916, 1917, 1918, 1920, 1921, 1925, 1928 a 1929. S konečnou platností tedy můžeme korigovat údaje, které uvádějí čísla odlišná.

Jak na tyto návrhy básník reagoval?

Vůbec první Březinova zmínka o Nobelově ceně se objevuje v dopise Anně Pammrové 21. 4. 1914: „... myšlenka o ceně, o níž se zmiňujete, byť sebeupřímněji míněná, je vyložené šílenství. Ani slova o tom; každé působí mi bolest. Nechci, aby mé jméno bylo vůbec uváděno ve spojení s takovými věcmi. Tam není mé místo.“ Své nekompromisní stanovisko Březina s jasným vědomím, co všechno – včetně dlouhodobých důsledků – s sebou takováto věc přináší, opakoval ještě několikrát. A každá nová kandidatura vždy vzbudila pro básníka jen málo přijatelný zájem českého i jiného tisku.

Z různých pamětí a z Korespondence je zřejmé, že Březina jako historická osobnost byl jakýmsi živým kulturním centrem. Do Jaroměřic za ním putovali myslitelé i spisovatelé. Takže ve své plachosti také mimořádně přitahoval.

Otokar Březina byl opravdu velmi přitažlivý – protože pro dav nesrozumitelný? – už ve své době. Zmocnit se ho – naštěstí pro něj i pro nás bez větších úspěchů – chtěli třeba katolíci, socialisti i vždy křiví komunisti. Z básníka se také pokoušeli a pokoušejí udělat antisemitu. Přitahuje, a skutečně kdekoho, i dnes, a zvlášť po posledním převratu.

Nedávno mi několikrát napsal bývalý fízl, ověšený mnoha akademickými tituly – všechny z doby před rokem 1989 –, takto ovšem už počestný „člověk duchovní“. Neodbytně mě žádal, abych mu ihned – neměl čas! – „dal“ všechny „materiály“ o Březinovi a místopřísežně napsal, jestli Březina s Lakomou „skutečně“ „spal“. Ta zkušenost mě znovu přesvědčila, jak magickou přitažlivostí tento básník stále oplývá…

Kromě slídilů ale přitahoval také básníky. Jako by všechny cesty české poezie 20. století vedly k němu – Nezval či Holan, Deml nebo Ladislav Klíma – všichni se s ním vyrovnávali. Jaké kouzlo přitáhlo je?

Březina je obecně považován za básníka kosmu a země – jak tu nevzpomenout kritika Bedřicha Fučíka a jeho studii Píseň o Zemi –, ale i podzemí, všeho, co se nachází v neustávajících procesech a stálých dynamických proměnách pod povrchem, ztajeně, skrytě. Zcela konkrétně i v přeneseném smyslu se stal básníkem univerzality. Ta, jak víme, obsahuje také nekonečné množství protikladů – a snad právě těm odpovídá i mnoho oxymór v Březinově díle. Básník se tyto, mnohdy jen umělé, protiklady snaží rušit, ponechává je svobodně žít vedle sebe, jsou pro něj zcela přirozenou součástí hmotné i duchovní existence, přirozenou součástí svobody. Nerozděluje. Spojuje. Míra jeho tolerance je nekonečná. Daleko – blízko, vysoko – hluboko, dlouhý – krátký, světlo – tma, ticho – hřmot světa, mlčení vnitřní i vnější reality – řev samoty, řád – chaos atd., vše, a ještě mnohem víc, říká se, je v Březinových textech permanentně obsaženo.

A tak není divu, že se najdou nejen následovníci, ale i nekritičtí nadšenci – jednotlivci všech věkových kategorií a společenských vrstev, kteří básníka s úctou nebes se dotýkající a málem s náboženským zápalem čtou, uctívají, zbožňují a zbožšťují (březinovská církev!), jako nad biblí, koránem, Bhagavadgítou či Tirukkuralem rozjímají a meditují a takto idealizovaného a interpretovaného – po svém ovšem, jak jinak – pak kladou na pomyslnou nejvyšší příčku v podivných závodech o první místo v české i jiné literatuře.

Jak a kdy jste se poprvé setkal s Březinovým jménem vy?

Do tehdy ještě malebného Železného Brodu jsme se z naší samoty v Křížkách odstěhovali brzy potom, když po únoru 1948 babičce sebrali její kousek pole a táta konečně pochopil, že se nestane sklářským magnátem. V Brodě už tehdy byla báječná hudební škola, kam jsem chodil do houslí. Jako jednoho z učitelů jsem měl jogína Jaroslava Cimbála, mimochodem dávného Ševčíkova žáka, a později znamenitého pedagoga, skladatele a pro změnu Kociánova žáka Karla Vlka, v jisté době také korespondenta Mahátmy Gándhího – od něho dostal i vlastnoručně podepsanou podobiznu; po jeho smrti se ale ztratila stejně jako všechna další korespondence, všechny rukopisy, všechny partitury…

V našich tehdy ještě převážně literárních a hudebních rozhovorech se vedle Bibera, Zelenky, Janáčka, Mahlera, Holsta, Thákura, Rámakrišny, Vivékánándy a dalších začalo stále častěji objevovat i Březinovo jméno. Právě tohle jméno mi v Brodě připomínal i Rudolf Janíček, žák Vincence Lesného a pozdější překladatel staroindických véd, upanišad, Bhagavadgíty a prací Dhana Gópála Mukerdžího.

Maturoval jsem v Jablonci nad Nisou, rok po tragické sovětské invazi. Naše tehdejší češtinářka-třídní Eva Loudová právě absolvovala, navíc byla hezká, milá, příjemná, přátelská a velmi osvícená; pábila směle, zadávala referáty z Voskovce a Wericha, Hrabala a Kundery a pomalu nás začala vábit a přitahovat i k Březinovi a Staré Říši, k Demlovi, Zahradníčkovi a k Holanovi. Měli jsme prostě štěstí a dodnes zůstáváme jejími dlužníky.

Čím vás nejvíc oslovil či zasáhl sám Březina?

Když byl zájem probuzen, všechno pokračovalo nelehkým, však o to frenetičtějším sháněním Březinových děl, fotografií, novinových výstřižků, sekundární literatury všeho druhu, a také intenzivním korespondováním a vyhledáváním pamětníků a vůbec lidí, kteří s básníkem měli cokoli společného. Postupem doby se vše prohlubovalo, nabývalo na intenzitě, dveře se otvíraly, věci se začaly zjevovat a přicházet za mnou samy. To, co jsem pak náhle dál začal objevovat v Březinových textech, způsobilo, že vedle obdivu k myšlence a formální vytříbenosti jejího zpracování došlo i k jakémusi harmonickému souznění čteného s čtoucím. Na detaily nemáme prostor… To ale bylo to oslovení, na které se tu ptáte, tohle byl onen zásah.

Když jsem pak někdy kolem roku 1972 mohl začít pravidelně navštěvovat literární archiv Památníku národního písemnictví a opisovat – zatím jen sám pro sebe – Březinovy dopisy, mlhavě mě přece jenom napadalo, že dosud nejsou vydány, a nějak jsem si znova připomněl jedno ze svých dávno oblíbených přísloví: „Vše je nemožné, dokud to někdo neudělá.“ O práci na dopisech jsem pak vydával průběžné zprávy. Šestnáctého listopadu 1989 (!) jsem na Strahově otvíral velkou výstavu Mlčení Otokara Březiny – v té době už bylo o „dalším postupu“ dávno rozhodnuto… A jedním z dalších velkých štěstí mého života jistě je, že vzájemné spojení a souhra trvají.

Kdybyste byl dnes učitel vy a měl studenty na střední škole seznámit s Otokarem Březinou, co byste jim přečetl jako první?

Vzpomínám si, jak mi nedávno jistá češtinářka vyprávěla o klasicky čítankové básni Moje matka z Březinovy první sbírky Tajemné dálky. Ona v souvislosti s touto básní zcela spontánně použila slovo „sterilní“ – i když se to nezdá, jsme skutečně, ale skutečně na střední škole! Byla velice překvapena skutečností, že ani jeden z jejích žáků nedokázal odpovědět na otázku, kdo je to „kajícnice“, co znamenají slova „samum“, „azyl“, „agónie“ nebo „voskovice“… Tristní.

Kdybych už tedy musel vystoupit na katedru, asi bych se v takové situaci rozhodoval mezi fragmenty básní s přírodními motivy, nevhodné by nemusely být ani drobné, přístupnější úryvky některých esejů, ale zkraje bych nejspíš použil části Březinových školních úloh nebo některých vybraných dopisů z jeho studentského období. No řekněte sama: Jako gymnazistka byste snad odolala třeba takovéto ukázce?

Ten slaneček mi připomíná, že v Březinových raných dopisech je poloha, kterou z jeho básnických knih ani esejů nevyčteme a která staví vážný básníkův kult na hlavu: Březina humorista. Není poněkud opomíjený?

O Březinově humoru či humorech toho mnoho napsáno nebylo. Vlastně vůbec nic zásadního – tematické rejstříky ve druhém ani třetím svazku březinovských bibliografií z let 1971 a 1988 heslo „humor“ neobsahují –, a přitom je tu látky na pěkných pár článků, především v počáteční etapě tvorby Vácslava Ignáce Jebavého! Tyto nečtené, a proto dosud stále nedoceněné prvotiny – veršem i prózou – to báječně dokládají. A pak tu jsou i básníkovy školní úlohy – tj. oněch deset, které znal Miloslav Hýsek a které zařadil do svého kritického vydání díla z roku 1933 a nejnověji se staly součástí druhého vydání esejů v roce 1996 – a konečně další, objevené a uveřejněné teprve nedávno. Když k tomu přičteme ještě jinou, velmi osobní rovinu, totiž všechno, co se objevuje v raných dopisech, mozaika je náhle úplnější, čitelnější, pochopitelnější.

Jak byste Březinův humor charakterizoval?

Vynalézavá a chytrá hra se slovy, slovní hříčky ukazující na pozoruhodnou sečtělost (tehdy zatím čeština, němčina, latina, polština, ruština) premianta reálky v Telči, už tehdy obdivuhodně vyzrálá shovívavá laskavost pohledu a omluvná chápavost nepravostí a hloupostí světa a jeho obyvatel, často velmi kritické, však nikdy zle zamýšlené poznámky na adresu těch kterých spolužáků počáteckých, bodrých Jenešovanů, Novoříšských i Jaroměřických, ironie nezlá, nekousavě nebezzubá, ale později i ostřeji zubatá, vždy však důsledná a už od počátku působící jakoby neprůstřelná obrana vlastních postojů a náhledů – viz letité polemiky s Annou Pammrovou! –, úsměvně působící, však vždy trefně přiléhavé a věkem až k jasnozřivému aforismu dozrávající pozdější poznámky politické, společenské, ekonomické, náboženské a jiné, hodnotící úsudky a v literatuře zdůrazňované oslňující postřehy literární, historické, estetické, filozofické atd. Slovem jistý a spolehlivě jiskřící nadhled v současném vývoji věd společenských i přírodních. Na jednu stranu škoda, že Březina svou tvář humoristy záhy opustil, i tady by jistě měl dobrou perspektivu.

Vy jste v roce 1989 v Odeonu uspořádal vůbec první soubornou edici jeho básnicko-filozofických esejů. Čteme v nich například myšlenku: „Nalézáme krutou rozkoš ve vyhledávání všeho, co nás rozděluje.“ Jak tehdy na eseje čtenáři reagovali?

Mnohaletý předchozí suchopár, hlad po kvalitní, chcete-li „vysoké“ literatuře i po jistém duchovním prožitku vyvolaném čteným a meditovaným textem tohoto typu spolu s jakousi nechtěnou propagací, kdy tyto eseje byly například čteny i na shromážděních Občanského fóra, způsobily, že náklad 6500 výtisků byl velmi brzy rozebrán. Až do roku 1996, kdy olomoucká Votobia uspořádala vydání druhé, v poznámkách rozšířené a doplněné o některé nově nalezené a dosud nepublikované texty, se mě lidé soustavně ptali, jestli „nějaký Březina“ ještě vyjde – pro pořádek jen připomínám, že Březinovo básnické dílo bylo naposledy vydáno roku 1975.

O zájmu čtenářů svědčí i to, že v posledních letech u nás i v cizině vyšla celá dlouhá řada článků, srovnávacích i jiných studií, monografií, edic, překladů do cizích jazyků, různobarevných vzpomínek, různorodých záznamů z návštěv u Březiny etc. etc. Mohli bychom pokračovat, ale zájemci si jistě vše rádi vyhledají sami, například v databázích Ústavu pro českou literaturu AV ČR, ve výběrových bibliografiích otištěných ve sbornících z posledních jaroměřických sympozií z let 1995 a 2003 – sborník z mezinárodní březinovské konference 2008 se právě připravuje – či v bulletinech Březinovy Společnosti nebo Společnosti Anny Pammrové.

Hovoříme tedy o „velkém“ básníkovi, kterým se pyšníme, že byl osmkrát navržen na Nobelovu cenu, ale jeho poměrně útlé básnické spisy vyšly česky naposledy v roce 1975. Chystá se v dohledné době jejich vydání?

Další sen… A zoufale potřebný… Nezbývá než doufat, že se někdy v budoucnu takové vydání přece jen uskuteční. Zájemci o Březinu nechť zatím trpělivě prozkoumávají kamenné a internetové antikvariáty; v některých z nich se čas od času jeho básnické dílo, ale i eseje nebo některá předchozí vydání dopisů najdou.

A k tomu ještě poznámka. Jisté Březinovy texty znovu ožívají i po mnoha letech. V roce 1990 jsem vydal jako novoroční tisk následující báseň z památníku Kateřiny Neuwirthové, datovanou „V Telči dne 22. září 1885“ a podepsanou „Vácslav Jebavý, studující“:

„Nad přírodou podzim křídla vzkládá,
po květech a růžích ani zmínka,
krásní dnové jarní zmizeli;
stromům pláčem rudé listí padá –
přírody rty ztuhlé: „Upomínka“
dechem smutným, tichým ševelí.

A co znamená to, víte-li?

Ve života sadě různých květů řada:
k trnu v něm se tiskne něžná konvalinka
i lilije půvab nesmělý.
Přijde podzim žití; krutá jeho vláda
smete květy štěstí, a jen upomínka
zpráhlou duši lidskou zveselí.
A co znamená to, víte-li?

A zde parafráze, rytmicky přesná rukopisná odpověď-novoročenka básníka a literárního vědce Miroslava Červenky z 20. prosince 1990:

„Soumrak nám už v 16.15 padá,
ale mladý Bůh jak slunce spinká
v jesličkách, tak buďte veselí,
než nás pan Klaus šlehne v holá záda
metlou šetření, než černá linka
od radosti z knih nás oddělí…

A co to znamená, víte-li?

(Že jsme s edicemi v - - - - - -)