Severský humor je specifickou podmnožinou legrace – a jeho další podmnožinu tvoří severské filmy o outsiderech. Postavy v nich mnohdy nehnou ani brvou a s vážnou tváří procházejí situacemi tu více, tu méně absurdními. Někdy člověk vlastně neví, jestli je to vůbec legrační – a pokud ano, proč.
Mezi režiséry jako Aki Kaurismäki, Baltasar Kormákur či Dagur Kári teď svým celovečerním hraným debutem Na sever vstoupil Nor Rune Denstad Langlo, který zatím sklízel úspěchy s dokumenty Příliš mnoho Norska a Upřímný na 99 %. „Jeho“ outsiderem je depresemi sužovaný vlekař Jomar. Kdysi býval nadějným sportovcem, ale po nervovém zhroucení na všechny ambice a plány rezignoval. Teď ve své vlekařské boudě tráví dny popíjením a sledováním havárií v tunelech na televizní obrazovce. Zásah osudu ho ale přiměje vyrazit na skútru na dalekou cestu na sever za synem, kterého nikdy nepoznal.
Autoři Na sever svůj film označují za „antidepresivní off-road movie“. „Off-road“ část platí téměř beze zbytku, protože Jomar skutečně putuje mimo standardní komunikace. Žánr road movie sedí též, protože tu hrdina prochází vnitřním přerodem skrze epizodky navlečené na cestě jako korálky.
Zato s „antidepresivností“ už to tak jednoznačné není, tedy aspoň pro neskandinávce. Jomar totiž na svém putování potkává samé podobné neveselé outsidery. Asi nejzábavnější z nich je dospívající dívka Lotte, která žije s babičkou na samotě, trpí osamělostí a z depresivního vlekaře si proti jeho vůli udělá kamaráda. Nejvíc lítosti vzbudí mladík Ulrik, jenž žije úplně sám, tápe ve vlastní sexuální orientaci a vyzná se v bizarních alkoholických praktikách. A přemýšlet divák bude hlavně o starci, co bydlí ve stanu na jezeře a má k noze přivázaný skútr.
V Na sever celé minuty nepadne ani slovo a pak se zase jenom mluví a mluví. Dlouho se nic neděje – a najednou jen tak shoří dům (případně ještě jeden). Postavy většinou nedávají emoce příliš najevo, nebo zůstávají stále v jedné poloze. Všechno se to spojuje v jednotící vyprávěcí lakoničnosti, dobře známé právě už od jiných severských filmařů: dva chlapi se tu poperou i usmíří bez jediného slova. Lakonický je nakonec i zmíněný humor: vyplatí se sledovat detaily – jako třeba co má Lotte napsaného na peřině.
Problém není v tom, že by Na sever nebylo zábavné; je, i když jeho vtipy podávané s kamennou tváří rozesmějí spíš zkušenější, festivalové publikum. Jde o to, že až příliš mnoho z Langlova filmu působí povědomě. Těžko říct, zda je to důsledek debutantského hledání inspirace u zkušenějších kolegů, nebo projev jakéhosi společného skandinávského kolektivního nevědomí.
Nebude ale asi náhoda, že většinu severských „outsiderských“ filmů spojuje téma nezvládnutí odpovědnosti v dospělosti. Na sever v sobě nese příslib, že se Langlovi podaří vzepnout se od svého lehce nadprůměrného debutu k suverénnějším kouskům, jako to dokázal třeba zmíněný Kormákur.
HODNOCENÍ LN
*****
Na sever (Nord)
Norsko 2009
Scénář: Erlend Loe
Režie: Rune Denstad Langlo
Kamera: Philip Ögaard
Hudba: Ola Kvernberg
