Vpůli devadesátých let minulého století poznal Bárta poprvé zblízka jazzové muzikanty v zákulisí muzikálu Jesus Christ Superstar a ti mladšího rockera počali krmit dávkami „jejich hudby“. Nevšedně muzikální a různým vjemům otevřený vokalista pak objevoval nové hudební břehy při občasném hostování s triem kontrabasisty Roberta Balzara, od čehož bylo kousek ke vzniku jazzem poznamenaného projektu Illustratosphere. Jeho páteř tvoří právě Balzarova posádka, s níž zpěvák nadále souběžně vystupoval a rozšiřoval repertoár, až donedávna sestavovaný z rozsáhlého katalogu standardů. Od jazzových zpěváků se interpretace starých songů, napsaných druhdy tak bytelně, že unášejí další a další interpretace a nánosy, očekává. Bárta ale jazzovým specialistou být nemíní, je žánrově rozkročený, nicméně s jazzem už vnitřně propojený a cosi s ním provést muselo být víc než lákavé. Cesta, kterou nakonec zvolil pro své prozatím nejjazzověji znějící album Theyories (jde o hříčkové scuknutí slov „they“ a „stories“, tj. „jejich příběhy“), se ukázala šťastná a nakonec vlastně i logická.
Pop-nepop, jazz-nejazz Songy The Police, AC/DC, The Cult, Led Zeppelin, Me'shell Ndegeocello, Gary Numana nebo Björk nemají s harmoniemi a stavbou standardů nic společného a Balzarova skupina to respektuje. Provádí je ale jazzovým jazykem a zároveň se soustředí na zachování charakteru původních instrumentačně bohatých podob. V drtivé většině případů se to podařilo výborně.
V písních, které mu jsou dlouhodobě blízké, je tudíž Bárta pevný v kramflecích. Co si spoluprací s jazzmany osvojil a ověřil, vkládá do nejazzových písní, k nimž má osobní vztah, velmi uvolněně a kreativně. Že se české desky masterují, tedy vyrovnává a dolaďuje se jejich zvuková úroveň, v zahraničí, je běžné a děje se tak prostřednictvím internetu. Toto album ale bylo už i mixováno v New Yorku (za účasti Bárty i Balzara), a to renomovaným Jamesem Farberem. Čistotou, věrností i ušlechtilostí zvuku je vlastně dokonalé.
Podstatným momentem je to, jak tvořivě a vynalézavě jsou jednotlivé skladby pojaté a že album drží pevně pohromadě. Za dlouhá léta sehrané trio, které tradičně dbá na muzikantský perfekcionismus, se tu oproti vlastním deskám ovšem drží zpátky a především slouží Bártovi. A on si je zase vědomý, že jde o službu s výrazným kolektivním i individuálním vkladem. Desku otevírá Spirits In The Material World skoro symbolicky – Sting song napsal ještě pro The Police, ale vracel se k němu i na sólové dráze, během níž zhusta fúzuje s jazzem. Kapela drží napětí mezi jakoby reggae ve verzích a typicky policeovským tahem v refrénu a zpěvák vystaví pěkné sólo skrze hlasový syntezátor. Jako by nám Bárta a Balzarem říkali – tohle je nám blízké, akorát to s dovolením děláme po svém.
Dotaženě to předvádějí v Slow Car To China z dílny někdejšího syntezátorového hledače Garyho Numana. Z elektronicky-psychedelického originálu se na Theyories stala akustická záležitost, jako by tak byla zrozená, se zdůrazněnými melodickými motivy a bohatou spodní strukturou doprovodu. Cele zaujatý a naléhavý Bárta tu rozvírá vějíř výrazových prostředků a působí z celého kompletu možná vůbec nejsilněji.
Vzácná nepoplatnost Ale vydařených čísel je tu řada a také jde o zásadní posuny oproti původním verzím. Brother Wolf Sister Moon, působivě baladický song z dílny potemnělých rockerů The Cult, hraje trio střídmě, i když na chvíli do volného prostoru zabloudí Balzarův kontrabas a na výraz soustředěný Bárta potvrzuje, jaký je v podstatě romantik. Hybná zůstala Too Young To Die tanečních Jamiroquai. Sebejistě frázující zpěvák mírně scatuje, v závěru přes kapelu technicky sóluje bubeník Jiří Slavíček. Someday In My Life od Simply Red je vzdáleně příbuzná standardům, ale skoro slaďák provádí Bárta uměřeně vkusně a na několika místech ukazuje, jak dobře zní v nižších polohách.
Ještě víc toho využije v zásadní předělávce björkovské Isobel: vzrušivě zakouřená barva hlasu a rozjetý swing i s basovou exhibicí patří k dalším vrcholům alba. S No Quarter podobně aranžérsky zacvičit nešlo, ale song, odrážející někdejší satanistické koketerie Led Zeppelin, vlastně stačilo kupodivu udržet v původní hypnotické atmosféře, kterou dosáhla i akustická skupina empatických muzikantů (hlas tu má Bárta elektronicky zaefektovaný podobně jako Robert Plant v originálu). Zdařilo se posunout do svižné latiny Even After All, původně na reggae stavěnou píseň Finleyeho Quaye s jiskřivým sólem pianisty Stanislava Máchy. Beatin' Around The Bush s figurami Balzarova kontrabasu se sice může zdát jen čajíčkem oproti nářezu autorů AC/DC a zřejmě půjde také o hlavně koncertně vděčné číslo. Ale i tady je výrazná Bártova rytmičnost a hravost. Závěrečný křehký mariánský zpěv ze 13. století O Maria O Felix Puerpera připomíná, že Bárta na pódiu improvizoval s Bobbym McFerrinem při obou jeho českých zastaveních a přímé setkání s „absolutní hudbou“ vytvářenou mnohdy pouze hlasem – a samozřejmě s famózní McFerrinovou osobností – na něho muselo učinit obrovský dojem. Ale stejně jako na celé ploše alba není ani tady ničemu poplatný a středověkou zpívánku, již by Bobby mohl klidně mít v repertoáru, pojímá s pokornou zdrženlivostí.
Bárta si kdysi udělal jméno hlavně díky muzikálům, ale pak měl dost kuráže i představivosti, aby nezůstal ve vyběhaných kolejích. Dnes je v luxusní pozici. Zpívá skutečně mimořádně po technické i výrazové stránce, je tvořivý, obklopují ho excelentní instrumentalisté a aranžéři nejen z Balzarova tria a široké publikum jde za ním, ať sáhne, na co chce. Od Theyories jistě nečeká lámání prodejních rekordů, na to má album přece příliš jazzový štych. Ale nějaké v tomto duchu udělat evidentně potřeboval a vychází z něj výborně.
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, Autor je hudební publicista
