Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Paco de Lucía s ohněm v srdci

Česko

Novátor jihošpanělského flamenka, kytarista a kapelník Paco de Lucía, demonstroval v pražském Obecním domě, že lze prastarou lidovou hudbu nenásilně a účinně kombinovat s novodobými vlivy.

Nelze dopustit, aby šňůra, kterou jsme spojeni s neproniknutelným Orientem, byla přivázána ke krku opilecké kytary - napsal před skoro devadesáti lety básník a dramatik Federico García Lorca. Tehdy totiž počali španělští intelektuálové bít na poplach před hrozícím zánikem „hudební duše lidu“. Podle nich se nezaměnitelná hudba andaluských cikánů, vzniklá z celé škály vlivů včetně podstatného maurského, hrubě vulgarizovala v kavárenské produkci, plné podle Lorky „směšných vzlyků a škytání, prostě té takzvané španělskosti“.

Těžko říci, jak by se on nebo skladatel Manuel de Falla dívali na flamenco dnes, kdy se stalo celosvětově obdivovaným, dávno proniklo z výčepů na pódia honosných sálů, dotýká se koncertní hudby a tu a tam fúzuje s popem nebo jazzem. Možná by byli rozpačití, ale kupříkladu umění nejuznávanějšího flamenkového kytaristy Paka de Lucíi by těžko mohli zavrhnout. Ten se po necelých třech letech vrátil toto úterý do Prahy, kde vystoupil ve vyprodané Smetanově síni i se svým obvyklým ansámblem „písní a tanců“.

Virtuos s technikou i ohňostrojem emocí Obligátně v bílé košili a vestě, soustředěný, ale také s evidentně dobrou náladou zahájil večer sólově a ve volnějším tempu, kdy se mu nástroj pod rukama rozezněl jako mnohobarevný orchestr. Když se k němu postupně připojili závratné rytmy vytleskávající zpěváci a disciplinovaní instrumentalisté, koncert nabíral tempo a skupina se dostávala do vysokých obrátek.

De Lucía prováděl průřez svého širokého stylu, ve kterém jsou ušlechtilá a zadumanější čísla připomínající vážnou hudbu, litanické zpěvy vycházející z tradice andaluského cante jonda a především skladby postavené na břeskném a nekompromisním, bohatě akcentovaném flamenkovém rytmu, ve kterých virtuos pálí ohňostroje emocí prostřednictvím obrovské techniky hlavně pravé ruky. Přičemž tep je nejen typicky španělský, ale také latinskoamerický. A do Pakova záběru patří i kusy na pomezí jazzu, se kterým se sblížil v osmdesátých letech při spolupráci se žánrovými mistry jako John McLaughlin, Al DiMeola nebo Chick Corea.

Z dvojice zpěváků vyčníval drásavý a jako pták křiklavý Duquende a expresně dupavé taneční kreace obstarával machovsky pyšný Farucco, oceňovaný výbuchy potlesku. Perkusionista Piranha držel kapelu ve varu peruánským cojonem, dřevěnou bednou s hlubokým zvukem, na níž sedící bubeník hraje dlaněmi. Poprvé jsme s de Lucíou slyšeli výtečného hráče na chromatickou foukací harmoniku Antonia Serrana, míchajícího španělskou melodiku s jazzovým cítěním. Druhý kytarista Antonio Sánchez, dokonalý v doprovodech a s kapelníkem srostlý, ukázal, že by mohl klidně koncertovat sám, a také zkraje služebný baskytarista Alain Perez se dostal k sólové exhibici.

Sálem proudil víc než dvě hodiny mohutný tok muziky s četnými dynamickými poryvy, lyrickými pasážemi a především tanečně neodolatelný a dravý. Paco de Lucía během své kariéry do flamenka dobrodružně vplétal zdánlivě nesourodé prvky a přitom zachoval jeho staletími utvářený charakter, o který se kdysi vedl takřka vlastenecký boj. Vytvořil tak jedinečný osobitý styl, který dnes provádí brilantně, kreativně a mistrovsky. S elegancí, ohněm v srdci a skoro nepostřehnutelným úsměvem.

Autor: