Hm, nahoře to huhňá a dole brumlá, říkával prý Antonín Dvořák o violoncellu. Pak to ale popřel dvěma orchestrálními koncerty. O sto let později takřka jediný cellista na české rockové scéně (vyjma plastikovského Schilly) Jaroslav Olin Nejezchleba zasadil klasický instrument mezi elektrické kytary a bicí soupravy tak přirozeně, jako by tam odjakživa patřil.
Přestože on sám během bezmála třicetileté dráhy v Marsyas, Mišíkových Etc..., v Blues sessionu, s Ivanem Hlasem a dalšími odskakoval podle potřeby a okamžitého nápadu k basovce, houslím, ke kytaře, k perkusím. Nicméně cello mu zůstalo hlavním instrumentem.
Když improvizuje s menšími sestavami, slyšíme, že mohl klidně udivovat efektními sóly, k nimž má technickou základnu z brněnské konzervatoře. Ale vypiplaná virtuozita ho nelákala zdaleka tak jako účast na společném díle písničkářských kapel. Za nimi utekl na zlomu 70. a 80. let před cestou na akademii k „máničkám“ soustředěným kolem klubu Na chmelnici. Mezi ně přinesl rozkošnou rozevlátost a originální humor. Včetně přezdívky Olin, kterou coby konzervatorista častoval spolužáky (šlo o pobrněnštěné jméno lídra vysmívaného Katapultu), a která mu nakonec zůstala. A hlavně se v jeho osobě dostavilo dědictví jihomoravského muzikantství. Ve folklorních ansámblech v okolí rodného Bzence hrál na housle a zpíval už jako kluk. Ale zároveň se zamiloval do „bigbítu“ a na prvý pohled nesourodé linie v něm srostly. V tom je kouzlo Olinovy hudební osobnosti, jejíž stopa je v historii tvořivého českého rocku čitelná. A podle všeho zdaleka neukončená.
Jako bral do rukou různé instrumenty a vždycky z nich uměl cosi dostat, tak ihned chytal hlasy do vokálních harmonií, poznávacího znamení Marsyas, ke kterým se záhy připojil coby jedinečně univerzální hudebník. S Michnovou, Kalandrou a Skálou pobyl skoro dekádu. Následovalo asi patnáct let v Etc..., na jejichž deskách se častěji ukazoval v roli zpěváka, skladatele, někdy i textaře. Mezitím koncertně a ve studiích hostoval s řadou dalších muzikantských přátel jako Merta, Skoumal, Třešňák. Byl u zrodu Českomoravské hudební společnosti (než zmutovala do Čechomoru), po Kalandrově předčasném úmrtí se stal centrální postavou Blues session, ve Hlasově triu potkal kytaristu Norbyho Kovácse.
A v tandemu s ním natočil nyní Olin CD Noční lov, první autorské a překvapivé. Na kterém se zas projevuje v roli „kluka pro všechno“, vedle vokálů zastávajícího celou sérii nástrojů. V neděli 10. ledna album pokřtil při koncertu v Akropoli, kde se na pódiu vystřídali takřka všichni ti, s nimiž měl kdy bližší hudební pletky. Samí gratulanti, protože Olin Nejezchleba slavil zároveň padesátiny. Debutant jak víno. Tedy v jeho případě spíš jak slivovica. Nechť slouží!
