Dina Štěrbová (68), horolezkyně a humanitární pracovnice, která se zasadila o vybudování nemocnice v horách Pákistánu
Vyrůstala jsem za války v Bratislavě. Moc dobře si pamatuji, jak jsme se před nálety koncem války skrývali ve sklepích a jak se rodiče báli. V osmačtyřicátém nás pak vyhodili z bytu. Naše stěhování řídil policista se samopalem. Bylo to kvůli otci, předválečnému právníkovi, který po převratu odmítl soudit kulaky. Pak jsme dlouhá léta byli „lidé horší kategorie“. Nebyli jsme ale odsouzení, lidem se staly horší věci.
Když mi bylo osm, zemřel můj tříletý bráška na zánět slepého střeva. Bylo těsně po válce a penicilin teprve začínal. Když jsem viděla slzy v očích svého otce, zjistila jsem, jak jsou rodiče zranitelní. A tehdy jsem se rozhodla, že jednou budu lékařkou. Říkala jsem si, že není možné, aby tak malé děti umíraly.
Na medicínu jsem se nikdy nedostala - nepatřila jsem ke kádrově vhodným. Mě ale bavilo všechno, takže celkem s radostí jsem šla studovat matematiku. Ještě donedávna jsem učila na fakultě v Olomouci. Nesplněnou touhu po medicíně mi trošku vynahradila nemocnice, kterou stavíme pod úpatím ledovce v Arandu v pákistánských horách.
Pákistán se mi moc líbí, i když je to v současné době velmi nestabilní a nebezpečná země. Není tak komerční jako Nepál, líbí se mi ta divokost a členitost. V pohoří Karákoram jsem navíc v osmdesátém osmém zlezla svou druhou osmitisícovku. Toto místo je pro mě zkrátka výjimečné.
V Pákistánu jsem byla dvanáctkrát. Díky tomu jsem se dostala k té nemocnici. Oslovili mě jako člověka, který zná tamější podmínky. Měli za to, že bych mohla vědět, jak tu nemocnici postavit. To bylo samozřejmě nadnesené, za pochodu jsme to ale nakonec zvládli.
Nevěděla jsem, co to obnáší, ale jako správný dobrodruh jsem kývla. Kamarád Víťa Dokoupil, který mě do toho angažoval, předtím už asi půl roku spolupracoval s nadací Hand for Help. Měla k dispozici peníze ze sbírky kvůli zemětřesení, ale nevědělo se přesně, co s nimi. My coby horolezci jsme jim poradili, že by bylo dobré postavit nemocnici v údolí u ledovce. Podobná nemocnice totiž už stojí pod K2 (osmitisícovka na hranici Pákistánu a Číny - pozn. red.).
Lidé tam žijí stejně jako v době kamenné. V prachu, špíně, v místnostech plných blech, kde řádí tyfus. Mají problémy s průjmy, děti jsou dehydratované. Prakticky všichni mají v zažívacím traktu červy. Byli jsme svědky porodu u ohniště, žena zemřela tři hodiny po porodu, dítě ji zanedlouho následovalo. Skutečně katastrofální podmínky. Nemocnice už zachránila mnoho lidí - za poslední zimu nezemřel v randu nikdo, a to je po mnoha letech poprvé.
V mládí jsem několik let strávila v Tatrách. Tam jsem taky absolvovala svůj první výstup. Profesionální výstroj tenkrát neexistovala. Hned první den jsem měla omrzliny. Pak jsem se - i z finančních důvodů - dala na šití spacáků. Za svůj život jsem ušila takových tři sta péřových spacích pytlů.
V dozvucích osmašedesátého jsem se dostala do Himálaje. Ještě před tím, než spadla železná opona, jsme jako první Čechoslováci vyjeli do Karákoramu. Pro mě coby eléva to tehdy bylo otevření nových obzorů a zbourání pověr, že ženské tam nemají co dělat. Nemocnice, kterou teď stavíme, se nachází z druhé strany téže hory, na kterou jsme vylezli tehdy před 38 lety. To je až neuvěřitelné. O Mount Everest jsem se pokoušela dvakrát na začátku devadesátých let, nikdy jsem ho ale nezdolala. Udělala jsem chybu. Byla jsem tam sama, což je dost velký skok do tmy. Dneska to už je komerční záležitost, kdo má peníze, dostane se tam, je to podle mého názoru dost cirkus. Já ale peněz moc neměla, byla jsem už i starší a řekla jsem si, že nad osm tisíc bez kyslíku nejdu. Nechtěla jsem rozšířit řady mrtvých, kteří leží v jižním sedle. Jenže se mi nepodařilo kyslík od nikoho koupit. Je to moje chyba, měla jsem si ho dovézt. Na svazích Everestu jsem strávila asi pět týdnů. Byla jsem rozpolcená - věděla jsem, že to je moje poslední šance, ale pud sebezáchovy byl silnější. V té době jsme dostali zprávu, že na Kančendženze právě zahynula nejlepší výšková horolezkyně Wanda Rutkiewiczová, která ten pud sebezáchovy ztratila... Mým rekordem je Čo Oju. To je šestá nejvyšší hora světa, taky osmitisícovka. Náš výstup byl teprve mým sedmým. Měli jsme tehdy štěstí, protože právě v roce našeho výstupu - 1984 - přístup na Čo Oju politicky otevřeli. Má totiž dost nešťastnou polohu a Nepálci tam předtím ze strachu z Číňanů nikoho nepouštěli. Pět týdnů nikoho nevidíte, jen hory. To je něco úžasného. Byli jsme maličká výprava, jen s kolegyní Věrou Komárkovou a dvěma šerpy. V základním táboře seděl kuchař, který nám hlídal věci, to ale bylo třicet kilometrů daleko. Možná to zní hloupě, ale člověk je na sto procent pohlcen přírodou, v zásadě to je samota ve čtyřech lidech. Museli jsme se hodně snažit, protože jsme si sami nosili věci ze základního tábora. Díky tomu jsme se ale zase dobře aklimatizovali. Co se mi líbí na horách? To se těžko vysvětluje, nedokázala jsem to vysvětlit ani své matce. Kvůli tomu jsem vlastně napsala knížku o svém prvním výstupu na osmitisícovku (Čo Oju, tyrkysová hora, vyšla v roce 1988 - pozn. red.). Ona to ale stejně nikdy nepochopila, jen se za mě modlila. Byla naprosto antisportovní typ, měla pět dětí. Vždycky jsem jí ale telefonovala před odletem na expedici. Měla jsem vůči ní výčitky svědomí.
V roce 1992 vydala Dina Štěrbová spolu se svým manželem Otakarem Štěrbou knihu Putování po kanadských řekách, kde popisuje své výpravy na kanadský sever.
Spolupracovala také na několika dokumentárních filmech a přednáší o cestování pro veřejnost.
