Dnes o expozici v Národním
památníku na Vítkově VNárodním památníku na Vítkově jsem si vzpomněl na BernardaHenriho Lévyho. Ten v kulturním cestopise Americká závrať popisuje své rozpaky z amerických muzeí, v nichž se „upřednostňují artefakty před památkami“. Vystavuje se kdejaké harampádí, často dokonce přímo falzifikáty. Francouzský filozof z toho u Američanů diagnostikuje „poškození mechanismů ukládání do paměti“.
Výstava na Vítkově nazvaná „Křižovatky české a československé státnosti“ vizualizuje konvenční pohled na české dějiny 20. století. Návštěvníka tu nic nepřekvapí, všechno už četl či viděl tisíckrát. Tedy až na Palachovy boty.
Muzea se bez artefaktů asi neobejdou. Idea je srozumitelná: skrze banální předmět denní potřeby přiblížit historickou postavu, která jej používala. Masarykův pracovní stůl, psací stroj Pavla Tigrida, šachové figurky, které ve vězení z chleba vyrobil Milan Šimečka, Palachovy boty a ponožky. Exponáty jsou tu však prezentovány jako pouhé kuriozity. Byla promarněna šance ukázat na nich kontext doby. Každý předmět má svou vlastní, návštěvníkovi utajenou, historii. Třeba boty Jana Palacha: jsou to boty, v nichž se upálil? Ohořele nevypadají. Jak a kdy byly získány? Kdy je Palach koupil, jak dlouho nosil, kolik ho stály, jak dlouho na takové boty musel v té době člověk s průměrným platem pracovat, kde byly vyrobeny, kdo je navrhl, z jakého jsou materiálu, od kdy do kdy se vyráběly, v jak velkých sériích, kolik párů bot si kupoval průměrný Čech v roce 1969? Odpovědi na tyto otázky na Vítkově nenajdeme.
Mám trochu pocit, že autoři výstavy podlehli monumentalitě a patosu památníku. Komplex vybudovaný jako apoteóza triumfujícího českého nacionalismu v duchu Masarykovy konstrukce spojující moderní Čechy s husity, který byl v padesátých letech proměněn v nekropoli komunistických vládců, jako by se sám vzpíral jiné než oficiální a aktuální politické moci nepoplatné interpretaci minulosti.
Takto např. úvodní panel informuje o roce 1989: „Polsko se osvobodilo z ruského vlivu, v Berlíně padla 9. 11. 1989 zeď rozdělující město. V Československu se myšlenka normalizace neujala. Ohlas vývoje v mocenských centrech i občanský protest ji nakonec rozložil. Rozložil ji nezájem i aktivní odpor.“ To je skutečně pozoruhodná konstrukce. Jak to, že se ta „myšlenka normalizace“ neujala, když vydržela dvacet let? A jak ji rozložil nezájem?
Autoři expozice věří, že v dějinách je nějaký logický plán: „Manifest Charty 77 v roce 1977 vyzval k aktivnímu občanskému postoji, listopad byl rozhodnutím zásadně odmítajícím vše, co reprezentovala Komunistická strana Československa. Vznik samostatného českého a slovenského státu v roce 1993 se stal logickým završením předchozího vývoje. Kruh se uzavřel.“
Jsem přesvědčen, že ve výkladu dějin nemáme kruhy uzavírat, ale naopak otevírat. Ale Pantheon československých legií a později mauzoleum Klementa Gottwalda k tomu asi není to správné místo. Národní památník Vítkov je především muzeem sebe sama a idejí, které v minulosti zhmotňoval. Většinu z nich jsme buď zavrhli, nebo nám přijdou trochu směšné, ale samému monumentu nelze upřít velkolepost. Tak jako mnoho českých sakrálních staveb má jednu atrakci i pro nevěřící: z jeho věže je mimořádný výhled.
***
Vítkov je muzeem sebe sama a idejí, které v minulosti zhmotňoval. Většinu z nich jsme zavrhli, nebo nám přijdou směšné.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
