Patřím do generace, která zažila nejen Palachův týden v roce 1989, ale i Palachův pohřeb v roce 1969. Tehdy jsem byla už asi čtrnáct dní uvězněná v nemocnici na pražském Karlově náměstí, kde přemýšleli, jak mě zbavit zánětu, který zanechal v mé čelistní dutině zanícený zub moudrosti.
Nic mi nebylo, dokonce se mnou ani nic nedělali, ale z nemocnice jsem nesměla. To byl takový systém držet člověka co nejdéle v nemocnici, a tak trochu v kasárenských podmínkách. Dostat se na půl dne ven bylo vyloučeno, i když operace byla ještě v nedohlednu.
Radka Kvačková, vedoucí přílohy Akademie LN  |
V den, kdy se konal Palachův pohřeb, jsem tudíž stála před úkolem ukrást z uzamčené šatny na příslušném oddělení své civilní oblečení, převléknout se z nemocničního a proklouznout ven. Byl to docela nervák, protože jednou mě při vniknutí sestra nachytala. A seřvala. Napodruhé se to ale podařilo. Vzpomínám, jak jsem se kdesi u filozofické fakulty zařadila v chladném, tichém a už trochu sešeřelém zimním odpoledni do pomalu postupujícího průvodu, kde jsem, jak mi bylo jasné, nemohla chybět.
Zajímavé je, že by mě bylo nenapadlo utéct z té nemocnice třeba na rande.
"Když tě zavřou, získáš gloriolu"
Docela jiné mám vzpomínky na Palachův týden v roce 1989. I tehdy jsem měla pocit, že když jdu na Václavské náměstí demonstrovat, riskuju, ale bylo to riskování jaksi veselejší, protože kolektivní. Hra s režimem na kočku a myš. Nikdy jsem nebyla velký hrdina a rozhodně jsem netoužila dát se zatknout. Některým kamarádům to nevadilo a neuvěřitelně riskovali.
Třeba takový Petr Kučera, s nímž jsem působila ve Svobodném slově, mi říkal - no tak co, když mě zavřou, získám gloriolu. Byla jsem ale srozuměná s tím, že mi třeba, když budu chodit na demonstrace a podepisovat různé petice, nevydají knížku. Měla to být moje první a čekala jsem na to dost dlouho.
No, nakonec ji vydali až začátkem roku 1990. To už ale byla na trhu úplně jiná konkurence než rok před tím.
