Pálffy Palác se snaží vstát z mrtvých

V dobách své největší slávy v polovině 90. let měl Pálffy Palác takovou tradici: na úvod jídla tu podávali pečené hlavičky česneku. Vyloupli jste si z ní jeden stroužek a potřeli si s ním plátek křupavého chleba namazaného tlustou vrstvou másla. Nebylo třeba ho rozmačkávat, česnek se rozmělnil na kaši nejlehčím dotykem nože.

Byla jsem teprve teenager, když jsme s rodiči začali chodit do Pálffyho paláce na večeři, pečený česnek mi ale z nějakého důvodu utkvěl v paměti. A když jsem se tam znovu vypravila snad po deseti letech, potěšilo mě, že tahle tradice nezmizela: číšník k nám mířil s dobře známým talířem pečeného česneku s kousky másla.

Chtěla jsem si česnek rozmazat na chleba nožem na máslo, ale nešlo to tak lehce jako dřív. A taky to tak dobře nechutnalo. Čím to?

Když se sem ještě chodilo na špenát...
Pálffy Palác býval vyhledávanou restaurací. Díky svému umístění ve druhém patře barokního paláce na Malé Straně jste se tu cítili skoro jako v něčím velkolepém, i když poněkud ošumělém obýváku. A dlouho to bylo jediné místo ve městě, kde jste si mohli dát čerstvý špenát. Jídlo bylo dobré a nebylo drahé a chodili sem většinou cizinci žijící v Praze a lidé jako Karel Gott (což Pálffy Palác pravděpodobně zařadilo na seznam restaurací, kam je záhodno chodit).

Pak Prahu zaplavila vlna podobně zaměřených restaurací, a i když jen málo z nich se Pálffy Paláci vyrovnalo atmosférou, dostali jste v nich čerstvý špenát a byly na daleko přístupnějších místech.

Majitel Roman Řezníček zareagoval podstatným zvýšením cen a z normální restaurace se stal luxusní podnik, kam se chodí jen při výjimečných příležitostech. Je také možné, že částečně odvedl svou pozornost jinam – do tanečního klubu Mecca v Holešovicích, který v té době zakládal (dnes už má klub jiného majitele a Řezníček vlastní kromě Pálffy Paláce ještě tradiční restauraci U Malířů).

Pálffy Palác jako by zmizel z mapy.

To by aspoň z části vysvětlovalo ten nedobrý česnek. Když máte málo hostů, je těžké uhlídat, aby jídlo dostal každý zákazník přesně tak horké, jak má být. I když v Pálffy mají nového šéfkuchaře, Francouze Kevina Donnegera, a restaurace se snaží o návrat mezi špičku.

Dlužno říct, že podnik je to pořád ještě výjimečně krásný – v některých ohledech dokonce hezčí než dřív. Ze zdejší terasy – jedné z nejkrásnějších ve městě – se díváte do zahrad Pražského hradu.

I na terase rostliny jen bují. Špičky vanilkovníků mezitím už vyrostly do výšky očí a jejich hnědé lusky se kývají ve větru. Po zábradlí se vine břečťan a v truhlících rostou květiny nejrůznějších barev, takže to tu vypadá jako v nějaké divoké zahradě. Vevnitř najdete starožitný nábytek, honosné lustry a krásná květinová a ovocná aranžmá. Ideální kout, kde se můžete ohřát za studeného zimního dne se sklenicí červeného vína a s novým milencem.

O moc víc byste od Pálffy Paláce ale čekat neměli. Je předražený. Hlavní chody jsou za ceny od 490 do 690 korun a ani v jednom případě jsem neměla pocit, že jídlo za to opravdu stálo.

Ravioly plněné kozím sýrem a podávané se slaninovým krémem (290 Kč) nebyly nic moc. Připomínaly mi babiččiny pirohy, ale o dost horší, protože těstoviny byly nedovařené a nedosahovaly ani stupně al dente. Vedlo mě to k podezření, že nebyly úplně čerstvé. Zajímalo mě, co je slaninový krém, ale ukázalo se, že jde o obyčejnou smetanu s kousky tučné slaniny.

Srnčí steak v létě?
A přestože o panu Donnegerovi se ví, že klade důraz na vaření z bio surovin, zdá se, že sezonnost zdejšího jídelního lístku ho zajímá daleko méně.

Jednou ze dvou možností hlavních chodů při mé nedávné návštěvě za horkého letního dne byl srnčí steak v mastné hnědé omáčce. Maso bylo doplněno dvěma malými hromádkami zelené a žluté cukety, zelenina ale chutnala, jako by ji nakládali v másle. K létu se moc nehodil ani můj předkrm: obehraná kombinace pečeného kozího sýra na bílém toustu s hruškovým kompotem a kapkou balzamikové zálivky. Potím se, jak na to pomyslím.

Světlou výjimkou z celého tohoto nesmyslu byla skvělá polévka ze zelených lusků (135 Kč) – lehký osvěžující krém, v němž nádherně vynikla chuť hlavní ingredience. Chutnalo mi také rozmarýnové creme brulée (250 Kč), které jsem si dala nakonec. Horší už byl vanilkový dortík millefeuille s ovocným coulis (290 Kč) – ovoce aby v něm člověk hledal lupou. Asi si toho byli vědomi, tak navrch přidali půlku jahody...

"Ty vole, viděls je?"
Taky mě trochu znechutilo, když jsem po cestě na toaletu zaslechla rozhovor trojice číšníků, kteří se hlasitě smáli americké rodině sedící na terase. Možná by udělali líp, kdyby si místo častování se přídomkem "ty vole" prostudovali jídelní lístek.

Můj známý si objednal sezonní výběr sorbetů (190 Kč) a číšník nebyl schopen mu říct, jaké budou příchutě, přestože se pak ukázalo, že jsou jen dvě: jahodová a citronová.

Nebylo by spravedlivé označit obsluhu v Pálffy Paláci za špatnou. Alespoň k nám tedy byla vždycky přívětivá. Během celého jídla nám ale nepřinesli ubrousky a oběd z obědového menu ve všední den trval téměř dvě hodiny.

Což asi není zrovna výhoda pro ty, kdo potřebují zajít jen na krátký obchodní oběd. Pokud jste ale poněkud romantičtějšího založení, Pálffy Palác by mohl být tou pravou volbou. Jen od něj neočekávejte příliš mnoho.