Horní Slavkov prošel v 50. letech „modernizací“, a to tak, že podstatná část tzv. starého města byla zbourána. Po válečném odsunu obyvatelstva německé národnosti zde zůstaly domy opuštěné. Zub času na nich udělal své. V té době bylo efektivnější domy bourat bez ohledu na jejich historickou hodnotu. Stalo se tak, že ty nejcennější stavby existují již jen na fotografiích. To, co zbylo, bylo v 90. letech v žalostném stavu. Noví vlastníci se snažili domy opravit, některým se to zdařilo, některým ne. Někde je vinou vůle, zejména však chybí finanční prostředky.
Vlastníci po zjištění nákladnosti požadavků stanovených v závazných stanoviscích orgánů památkové péče a po zjištění, že se oprava významně prodraží - přičemž majitel nedostane žádnou dotaci - raději památku prodají. A děj se opakuje. Památka chřadne, nikdo ji neobývá, až dojde do stavu, kdy stavební úřad nařizuje udržovací práce. Mnohdy marně. I v našem městě jsou takové památky.
Nejmarkantněji je to vidět právě v památkové zóně u těch zbývajících a často nejcennějších historických domů. Většina z nich je neobývaných a bohužel již i neobyvatelných. Samotný vzhled fasád je v porovnání s jejich celkovým stavem maličkostí. Stavební úřad nařídil zahájit udržovací práce do konce léta. Již dnes je však jasné, že u několika domů k tomu vůbec nedojde. A kdo je za vlastníka udělá a zaplatí? Obec! A kdo to zaplatí obci? Měl by vlastník! To je však jen teorie. Ve skutečnosti bude město tuto pohledávku vymáhat na někom, kdo je takových finančních poměrů, že ani exekuce prodejem památky, s ohledem na její stav, nebude řešením. Žádný rozumný člověk se za současného systému památkové péče přece nevrhne do obnovy poničeného objektu. A tak budou městu stavebním úřadem nařizovány udržovací práce opakovaně, z jeho finančních prostředků, které budou zase chybět jinde. Takto bude obec „zachraňovat“ několik dalších budov až to dojde tak daleko, že rozpočet města bude udržovacími pracemi převyšovat investice do rozvoje infrastruktury obce.
Financování památek se prostě musí změnit. Není možné, aby celá tíha oprav vzácných objektů ale i domů, které památkou nejsou, ale bohužel se nacházejí v památkových zónách, byla hozena na bedra vlastníka a pak mu ještě diktovat, co smí a co nesmí. Je nutné zavést systém finanční podpory a to nárokově.
Srovnáme-li nákladovost oprav památek dle závazných stanovisek orgánů památkové péče s výstavbou nových domů, zjistíme, že koupit si nerekonstruovanou památku je ekonomické šílenství oproti výstavbě nového domu či rekonstrukci domu mimo památkové zóny, kde je navíc vysoká pravděpodobnost získání např. dotace na zateplení, ekologické vytápění. K čemu je opravená památka, ve které se nedá žít nebo žít s nepoměrně vysokými finančními náklady na vytápění, když na každém rohu slyšíme, že je potřeba šetřit energie, zateplovat, měnit způsob vytápění a dokonce na to získat dotace. Takto „chráněné“ památky vlastníci nechtějí užívat a nic víc do nich investovat. A představa, že by se snad do oprav pustili jejich potomci, nebo že tam budou dokonce chtít bydlet, je vizí nenapravitelného snáře. Vzniklý status quo je pak dílem systému, ve kterém trpí památka a naše historie.
Nedivme se, že mnohde máme sice vyhlášenou památkovou zónu, která je však z velké části neobydlená a její domy neudržované až zdevastované. Může za to nepodporování těch, kteří by památky rádi vlastnili a opravovali, ale pochopili, že systém nepomáhá památkám ani jiným domům v památkových zónách.
Alexandr Terek, starosta města Horní Slavkov, Nezávislí kandidáti
