Malé náměstí v těchto místech vzniklo, když byl někdy na konci šedesátých let zbourán zbytek domovního bloku při ulici Elišky Krásnohorské. Šlo o stavby, které tam byly vybudovány v rámci asanačních prací v prvních dvou dekádách dvacátého století. První část bloku při Pařížské ulici ale vyhořela již na konci druhé světové války. Architekti nového hotelu pak nechali strhnout i zbytek a uvolněné území zcela záměrně proměnili v piazzettu. Otevřeným prostorem tak vyvážili velkou hmotu novostavby, která na severovýchodě uzavírá Pařížskou třídu.
Autor hotelu Karel Filsak (jeho profil vyšel v Orientaci pod názvem Architekt z Katova domu 17. října 2015) moc dobře věděl, že se obrovská budova ve stylu brutalismu zcela vymyká z měřítka okolní zástavby, a proto vyžaduje ve svém sousedství vyvažující volné plochy – podobně jako další solitérní palácové stavby na vltavském nábřeží, třeba nedaleká právnická fakulta nebo Rudolfinum.
Hotelová piazzetta kombinuje zpevněné plochy, určené jen chodcům, a zeleň.
Nově vzniklá piazzetta od počátku měla ovšem také urbanistické i architektonické hodnoty. Díky jejímu řešení zde například nevzniklo povrchové parkoviště, které jinak hyzdí mnohý pražský veřejný prostor. Zeleň se sice nachází jen na části prostranství na zvýšené niveletě nad vjezdem do podzemních garáží, tím je ovšem také lépe chráněna. Zpevněná plocha slouží chodcům, ale je tu také prostor pro provizorní lehké stavby, které se tu čas od času objeví například v podobě zahrádek s letním občerstvením. Dá se tedy říci, že jde o promyšleně komponované území s kvalitními detaily, jež korespondují s architekturou hotelu.
Mimochodem, stejně úspěšně řešil Filsakův tým i pod úroveň terénu zasunutou romantickou zahradu na opačné straně hotelu – tedy směrem k řece. Není přehnané ji označit za malé mistrovské dílo, které dosud nebylo plně doceněno.
Samozřejmě se projekty na likvidaci tohoto parčíku – stejně jako na likvidaci náměstíčka –objevily již dříve. Šlo o dva návrhy expanze hotelu InterContinental. Obě studie byly ovšem podstatně ohleduplnější, než je ta současná. V případě parčíku byla nakonec zrušena jen jeho část, na jejímž místě vznikl menší krytý bazén. V případě náměstí se uvažovalo o štíhlém nízkém křídle, k jehož realizaci nakonec nedošlo, protože odborné komise památkových orgánů takové řešení nedoporučily.
M už, kterému Pražané rozuměli
Magistrátní Institut plánování a rozvoje (IPR), který aktuální úvahy o zástavbě piazzetty komentoval s pochopením, argumentuje mimo jiné nutností zahustit stávající městskou strukturu. To jistě platí pro mnohá pražská území, jako jsou například Holešovice, Karlín, Žižkov, Smíchov nebo mnohé od centra ještě vzdálenější čtvrti, ne však pro historické jádro. Tam se sice ještě dá najít pár menších proluk, kde lze něco postavit, ale zrušení prostranství při Pařížské ulici k nim rozhodně nepatří.
Jádro města totiž ještě stále tvoří (chvála Bohu!) středověký urbanismus – to jsou ty úzké křivolaké uličky a malá komorní náměstí. Tento systém ostatně na počátku dvacátého století do značné míry převzali také autoři asanační zástavby a odolali tehdy tlaku některých radikálů, toužících v těchto místech vidět pražskou obdobu Paříže. Přehuštěná zástavba potřebuje nutně nějaká prostranství pro nadechnutí, jako je například Františkánská zahrada na Novém Městě. Rušit těch pár volných veřejných ploch, které ještě v pražském historickém jádru zbývají, by bylo urbanistickým zločinem.
Po prvních polemických reakcích vstoupil IPR do debaty znovu. Oznámil, že na místě piazzetty nechce komerční budovy, ale je otevřený vzniku nějaké veřejné stavby. To je ovšem dost vágní formulace. Navíc pro nový koncertní sál už město lokalitu vybralo na území někdejšího bubenečského nádraží. (Je to mimochodem volba velmi šťastná, protože parcela leží kousek od přehuštěného centra, poblíž řeky a s výborným dopravním spojením.) Také pro případnou budovu věnovanou expozici obřích Muchových pláten z cyklu Slovanská epopej bylo vytipováno místo na Těšnově (jen lze pochybovat, zda se tam kolosální stavba vůbec dá vměstnat). Další novou výstavní síň Praha asi v této chvíli nepotřebuje – k dispozici je Dox, Rudolfinum a řada dosud nevyužitých industriálních staveb. Národní galerie i Galerie hlavního města Prahy mají budov věru dost a navrch se připravuje velkorysá rekonstrukce Veletržního paláce. Národní knihovna pak za značné peníze rekonstruuje Klementinum, a šanci na stavbu nové budovy tím zřejmě ztratila.
  |
Proč tedy cenný prostor při Pařížské ulici nenechat dál sloužit jeho účelu? Zvlášť když jej plní skvěle a mimochodem krom jiného otevírá také dříve skryté pohledy na řadu zajímavých staveb. V první řadě na impozantní frontu takzvaných učitelských domů architekta Otakara Novotného ve stylu unikátního architektonického kubismu.
Nabízí se ovšem jiná úvaha: co kdyby z bezejmenného prostranství vzniklo regulérní pražské náměstí? Mohlo by se jmenovat třeba po jednom rakouském hudebním velikánovi, který toho pro Prahu udělal dost a snad by si to i zasloužil. Možná by pak další debaty na jeho zastavění skončily – kdo by chtěl zlikvidovat Mozartovo náměstí?
