Pasta Oner představuje novou výstavu. ‚V graffiti cítím pořád kus svobody,’ říká

Ke kořenům své tvorby Pasta Oner podotýká: „V živelném graffiti pořád cítím neuvěřitelný kus svobody, i když už ho sám nedělám. Stále žije, nezastavilo se, nedošlo se do bodu, kdy by bylo vyčerpané. Byl bych hrozně nerad, aby to vyznělo tak, že graffiti je něco, co ve své kariéře pokládám za překonané.“

Poslední den v ráji. V Mánesu začíná výstava graffiti umělce Pasty Onera

Proč si enfant terrible české výtvarné scény vybere pro svou výstavu zrovna Mánes?
Můj respekt k tomuto prostoru a jeho historii je tak obrovský, že mi to taky přišlo hrozně troufalé. Pak jsem si řekl, kdy jindy? Mám čekat, až mi bude čtyřicet? Proč bych to nemohl udělat teď? Měl jsem ambici, aby to byla velkorysá výstava, a chtěl jsem galerii velkou a zajímavou. Týden jsem to rozmýšlel, pak zavolal do Mánesu. Asi jim to přišlo zajímavé, taková výstava tady nikdy nebyla.

Co na výstavě Poslední den v ráji představujete?
Je tu klasická akrylová malba na plátně, skupiny objektů, nástěnných objektů, z nichž některé pracují se světlem, a zásadní pro mě jsou obrazy, které vznikly novou technikou leptání do polystyrenu. Moje díla se vyznačují čistotou, precizností, kvalitní adjustací, na níž si zakládám. Když pak použiji materiál, který je vnímán jako nehodnotný, dám ho do kontrastu se současným high finished uměním.

Po dvou letech od poslední sólové výstavy se výtvarník Pasta Oner vrátil do galerie. A rovnou do slovutného Mánesa, kde představuje soubor maleb a objektů pod názvem Last Day in Paradise.

Cítíte kontrast taky v tom, že výsledek leptání nemůžete úplně kontrolovat?
Jistě, kvůli vlastní preciznosti a sebekontrole při tvorbě je pro mě relativně těžké, aby došlo k nějakému rozvolnění. Proto dlouhodobě hledám techniky, které mi to umožní. Samozřejmě, postupně jsem se taky naučil, jak s ředidlem pracovat, ale nikdy ho na rozdíl od tahu štětcem nezastavím v pravou chvíli, ředidlo jede dál vlastním tempem a není moc ovladatelné.

Součástí výstavy jsou i okna vlaků nebo dveře metra. Ohlížíte se tak za svou předchozí tvorbou?
Je to poslední reminiscence mého graffiti období, ale paradoxně taky první případ, kdy jsem přenesl fragment graffiti do galerie. Nikdy na žádné z mých výstav nebyl ani jeho náznak, ale tady je provedené z jiného pohledu. Není tu důležitá pohledová strana jako pro writera, ale naopak to, co vidí cestující, který ve vagoně s pomalovanými okny jede.

Před nějakými šesti, sedmi lety jsem jel v pomalovaném vlaku a okno prosvítilo slunce. Do té doby jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, že by graffiti mohlo mít výtvarnou hodnotu z druhé strany. Zapojil jsem do toho i rytí, protože je součástí lidové tvořivosti, kterou jsem vídával ve vlacích: okna přetřená na bílo a lidi do nich pořád něco ryli.

Je kus vlaku v galerii tlustou čarou za vaší „zločinnou minulostí“, odteď už budete spořádaný umělec?
V živelném graffiti pořád cítím neuvěřitelný kus svobody, i když už ho sám nedělám. Stále žije, nezastavilo se, nedošlo se do bodu, kdy by bylo vyčerpané. Byl bych hrozně nerad, aby to vyznělo tak, že graffiti je něco, co ve své kariéře pokládám za překonané. Neopustil jsem graffiti, protože dělám něco lepšího, ale vědomě jsem se rozhodl pro jinou cestu. Mě to do galerie nezaválo omylem, ale proto, že jsem chtěl. Proto pro mě graffiti nikdy nebude méně hodnotné než to, co dělám teď.

„Neopustil jsem graffiti, protože dělám něco lepšího, ale vědomě jsem se rozhodl pro jinou cestu,“ vysvětluje umělec.

Jistý stesk po minulosti cítím i v instalaci školní lavice...
Hodně věcí vymýšlím na základě životních zkušeností a zážitků, a čím jsem starší, tím víc sahám do dětství. Jako děti jsme ryly kružítky a vším, co přišlo pod ruku, do odporných umakartových lavic, dodnes si pamatuju, jak smrděly. Pak jsme to vylévaly inkoustem a kresba z toho vystupovala. Věděli jsme, že už to z toho nikdy nikdo nedostane pryč. Člověk vešel do třídy a viděl přesně, kde sedí šprti a kde ti, co na to trošku kašlou, mají v sobě jiný motor. Tenhle objekt je reminiscencí posunutou do současného umění. Kresba je přes celou lavici, je gravírovaná technologicky, ne ručně. Záměr technické malby má schválně.

V podchodu místo čmáranic legální graffiti. Trend veřejných maleb pokračuje

V dosavadní tvorbě jste se odkazoval spíš k americkým popkulturním ikonám, teď tu máte obrazy s jasným francouzským vzkazem. Proč?
Pro mě nemají s Francií nic společného, i když ji obdivuji z mnoha různých důvodů, ať už její gastronomii, nebo pro umění žít. To, že se teď v mých dílech objevily francouzské prvky, není záměr, ale fascinace luxusními značkami. Nikdy jsem je nebral jen jako spotřební zboží, ale jako artefakt. Třeba Chanel 5 přivezla maminka začátkem 80. let babičce a pamatuju si, že babička ho posvátně vložila do šuplete, kde měla hedvábné šátky. Ani ten parfém neotevřela, měla ho tak dalších pětadvacet let. Dnes už to není nic nedostupného, ale neobklopuju se tím, protože by to pro mě ztratilo kouzlo. Baví mě vizualita těch věcí, chovám je ve zvláštní úctě, i když chápu, že je to totální blbina, že to je jen mamon, který se promění v prach.