Příběh se odehrává v příbramském okrese – a vyprávění je třeba začít od Václava Jakeše. Narodil se v roce 1924 v Branšovicích, v rodině menších zemědělců. Vystudoval hospodářskou školu, po válce pracoval na rodinné usedlosti, na přelomu let 1947 a 1948 se stal členem sdružení katolické mládeže. Únorový převrat Jakeš jistě nevítal, zároveň se nedá říct, že by se z něj rázem stal protikomunistický odbojář. stýkal se ovšem s lidmi, kteří se do odboje pustili: od mládí se třeba přátelil s Jiřím Řezáčem, o čtyři roky mladším spoluzakladatelem odbojové skupiny Černý lev 777, která působila na Milevsku a sedlčansku. Její jádro vedle Řezáče tvořili Jaroslav sirotek a Bohumil Šíma.
historik tomáš Bursík cituje z místního policejního dálnopisu, který dorazil na ministerstvo vnitra: „hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1:25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu KsČ v sedlčanech 2 granáty nebo 2 pumy. sekretariát byl úplně zdemolován. K úrazu neb o život nepřišel nikdo...“ Úspěšný útok provedli právě Řezáč se sirotkem, a ačkoli po atentátnících policie usilovně pátrala, nezjistila nic. Po necelém roce provedla skupina další bombový útok: v noci ze 13. na 14. května 1950 na sekretariát KsČ v Milevsku. silný výbuch zničil část přízemí a smrtelně zranil příslušníka sNB.
Václav Jakeš – přestože se jeho jméno vyskytuje v archivních policejních materiálech týkajících se Černého lva 777 a dokonce je v jedné z výpovědí zmíněn jako člen této odbojové skupiny – dnes vyvrací, že by o útocích a hlavně o tom, co dělá jeho kamarád Jiří Řezáč, něco věděl: „Já jsem se s ním o těch věcech nebavil, on si našel svoji partu, sirotka, Šímu, Nováka, Dolistu… s těma klukama jsem se nescházel, to až potom, když jsem utekl. tehdy si mě Jirka našel, chtěl vědět, jestli nevím o někom, kdo by znal cestu za hranice. tehdy mi teprve řekl, že ty atentáty jsou jejich práce.“ to ale předbíháme.
Atentáty Černého lva 777 vyvolaly mezi komunisty v kraji paniku a tápající policie sedlčansko i Milevsko soustavně pročesávala. Logicky přišla řada i na Václava Jakeše, kterého měla stB „v merku“ zřejmě už delší dobu: jeho bratr Alois se pokusil utéct za hranice, ale chytili ho a zřejmě „úspěšně“ vyslýchali, spolupracoval. Navíc se Jakeš pohyboval v nekomunistickém prostředí a jeho rodinu úřady označily za kulackou. Sám Václav byl členem národního výboru, což kulaci nesměli. A tak mu jednoho dne přišel dopis, aby se „za účelem odvolání z funkce člena NV“ dostavil na úřad do Českých Budějovic. Tam už na něj čekali dva tajní, zatkli ho a odvedli na vyšetřovnu.
Buď náš udavač!
Státní bezpečnost se nepokoušela Jakeše z něčeho usvědčit. Naopak, chtěla ho získat ke spolupráci, nasadit ho jako donašeče, mimo jiné na jistého Františka Šafránka, jenž měl mít kontakty na některou ze západních tajných služeb. Václav Jakeš vypráví: „Víte, oni to dělali chytře! Pořád mě posílali k tomu Šafránkovi, že se s ním mám seznámit, napít… Já jsem tam ale jít nechtěl, a tak jsem se s těmi estébáky musel scházet, každej tejden, za vsí, za Branšovicemi. A oni pořád chtěli, abych plnil úkoly, třeba abych jim udělal seznam lidí, o kterých vím, že utekli za hranice, nebo abych napsal vlastní životopis. Ptali se na věci, který dobře věděli, ale pořád tlačili a něco chtěli. Tak jsem utekl.“
Jakeš pochopil, že ho StB buď brzy sebere, nebo z něj udělá konfidenta. V červenci 1951 se proto začal skrývat, občas u přátel, ale hlavně v lese. Doufal, že se dostane na Západ, ale nedařilo se mu najít převaděče. Žil tedy blízko domova, postavil si přístřešek z větví a rodiče mu nosili jídlo. Tehdy se také začal znovu stýkat s muži z Černého lva 777, týden nebo dva bydlel u Jaroslava Sirotka. V lesním úkrytu zůstal asi tři měsíce, do podzimu, kdy na něj uspořádala policie zátah. Jakeš je přesvědčený, že ho neshodil nikdo z místních: buď si ho prý všimli brigádníci odjinud a upozornili patřičná místa, nebo ho viděla policejní hlídka. V kraji se tehdy pohybovala řada „politicky podezřelých individuí“ a je docela možné, že esenbáci v hysterické atmosféře po atentátech ani nevěděli, koho jdou vlastně sebrat.
Brzy odpoledne 9. října 1951 uslyšel Václav Jakeš z kraje lesa zvuk motoru a pak někde blízko bouchly dveře od auta: „Myslím, že přijely tak čtyři vozy, ale neviděl jsem na ně. Až jsem zahlídl člověka v rádiovce, jak mává rukou a někomu něco ukazuje. Tak jsem začal utíkat.“
Běžel přes louku, ale esenbáci a estébáci, kterých mohlo být patnáct až dvacet, se k němu rychle přibližovali. Stříleli ze samopalů, ale Václav Jakeš si myslí, že většinou do vzduchu. „Viděl jsem, kolik kulek se kolem mě zarejvalo do země, a tak bych řek’, že po mně musel střílet nejvýš jeden, protože jinak by těch kulek bylo víc. A hlavně by mě určitě trefili! Pamatuju se, jak jsem utíkal a od tý střelby cejtil takovou vlnu, teplej vzduch...“
Václav Jakeš dorazil k lesu, který znal – věděl, že hustým a zarostlým porostem by jen těžko pronikl, a tak pokračoval po cestě, k vesnici. Naštěstí policajti uvažovali opačně: předpokládali, že se uprchlík pokusí najít bezpečí mezi stromy, zamířili do lesa a Jakeš získal náskok. Na chvíli se schoval, pak se dostal ke korytu vyschlého potoka, kterým putoval dál, až dorazil do vesnice, ve které bydlel kamarád ze školy Kořánek. Přátelé Václava Jakeše schovali a právě Jan Kořánek ho za pár dní odvedl na statek do Zadního Chlumu. Rod Peckových tu žije mnoho let, možná několik staletí. Statek, napůl samota, se dodnes špatně hledá, malá vesnice Zadní Chlum je roztroušená po stráních. Sedlák Jan Pecka se tu narodil v roce 1927, v devětačtyřicátém roce narukoval a o dva roky později, po návratu z vojny, se od bratra dozvěděl, že se na rodinné usedlosti schovává Václav Jakeš. „Žili jsme tu tehdy čtyři, tatínek, maminka, bratr a já. Rodiče a bratr Václava Jakeše schovali a já jsem to bral jako fakt. Takovým lidem prostě bylo potřeba pomáhat…“ vypravuje dnes Jan Pecka.
Tehdy jistě nikdo netušil, že Jakeš zůstane na statku mnoho let – lidé si pořád ještě dělali naděje, že vláda KSČ dlouho nepotrvá, že dojde ke konfliktu mezi Západem a Východem a Západ z něj vyjde vítězně. Václav Jakeš přebýval ve stodole a měl velký strach: „Já jsem byl v noci vyjukanej, takže jsem moc nespal – a ve dne to nebylo o moc lepší. Nakonec jsem vždycky usnul, až když jsem padal únavou. Ve stodole jsem žil pořád, až do Vánoc. Na Štědrý den mi řekli, pojďte k nám, dneska už žádnej nepřijde. A pak jsem dostal všechno – co měli oni, to dali i mně. Svatý lidi!“
Jídlo nosila Václavu Jakešovi do úkrytu paní Pecková, přes den pomáhal s prací, u které si ho cizí lidi nemohli všimnout: skládal ve stodole seno, zpracovával ovoce, dělal košťata. Na vzduch se dostal za tmy, procházel se kolem chalupy, časem začal po večerech sedávat s Peckovými ve světnici, od pětapadesátého, kdy na statek zavedli elektřinu, chodil poslouchat rádio, dvakrát třikrát navštívil tajně kněze a vyzpovídal se. V úkrytu spal i v zimě: „To jsem byl zavrtanej v seně nebo v otavě. Zima by mi byla, kdybych si vlezl do slámy, do stébel, v tom člověk mrzne, ale když je řezanka nebo seno, tak se to nechá vydržet. A sem tam jsem přespal u Pecků na peci.“
Blbost traktoristy
Roky plynuly a Václav Jakeš se postupně stal trochu zvláštní součástí rodiny. Situace v Československu ani v kraji se nelepšila, spíš naopak: v polovině padesátých let pozatýkala StB Jakešovy známé z Černého lva 777: Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma byli odsouzeni v monstrprocesu a 10. února 1955 popraveni. O rok později nahnali komunisté Peckovy do družstva. Ani teď ale Václava Jakeše nepožádali, aby si našel jiný úkryt, a když o odchodu začal mluvit sám, řekla mu paní Pecková: „A kam byste šel, vždyť vás udají! Seďte támhle na hůře a něco dělejte!“
Zeptal jsem se Jana Pecky, jestli Jakeše za ta léta opravdu nikdo neviděl. Po té otázce se usmál: „Třeba tu byl listonoš, nějakej pan Davídek, kterej ho viděl, ale neřekl nikomu nic a na nic se neptal. A pak sem chodil jeho syn, s tím to bylo stejné. Ale jednou, to už jsme byli v družstvu, přijel nějakej traktorista, spadly mu pytle z valníku, tak vyběhl a Jakeše si všiml. A hned v tom týdnu u nás zastavilo auto, vylezli dva chlapi, jeden prolejzal celej dům a druhej hlídal venku… Ale nenašli ho.“ A pak Jan Pecka naštvaně zvýší hlas nad nepochopitelnou blbostí jezeďáka: „On prostě někde něco vykládal, ten traktorista!“
Po patnácti letech, v roce 1966, dospěl Václav Jakeš po dlouhém zvažování k závěru, že se poměry uvolnily natolik, aby mohl vyjít z úkrytu. Měl obrovské štěstí, že u Pecků nikdy vážně neonemocněl, nicméně byl unavený, začal být alergický na prach ze sena, trápily ho bolesti zubů. Rodiče mu zemřeli v šedesátých letech (na pohřeb nemohl), a tak se spojil se svou sestrou. Šel se ohlásit úřadům, vzali ho sice do vazby, ale po pár měsících pustili.
Doba přece jen pokročila.
Nakonec si Jakeš vzal sestřenici Jana Pecky a dnes bydlí v Příbrami. Na statek do Zadního Chlumu čas od času jezdí, plné rehabilitace se dočkal po roce 1989.
A Peckovi, kteří v padesátých letech tolik riskovali, aby úplně cizího člověka zachránili před kriminálem? Pořád dokola jsem se Jana Pecky ptal, jestli jim alespoň někdy Jakešova přítomnost nevadila – je zkrátka těžké představit si tak dlouhé soužití se zcela cizím člověkem. „Nám to nedělalo žádnou potíž, že tady byl,“ řekne Jan Pecka a dodá: „Akorát třeba, že se bratr neoženil a já jsem se ženil až ve čtyřiceti letech, až když Jakeš odešel… Já jsem si myslel tak: kdyby Jakeše chytili, tak mne automaticky zavřou taky. Tak jak bych se mohl oženit? To bych měl potom rozvrácený manželství!“ ?
***
Na vzduch se dostal za tmy, procházel se kolem chalupy.
O autorovi| Adam Drda, redaktor ČRo – Rádia Česko adam.drda@rozhlas.cz
