Jenže všechno dopadlo jinak, v roce 1943 jsme museli utéct před nacisty do Švédska. Každý šel pak svou cestou, až koncem koncem 90. let mi někdo říkal, že prý je Edita někde v Jihoafrické republice.“ vzpomíná Češka Anne-Marie, která se po druhé světové válce odstěhovala do Kanady, kde žije dodnes.
Jak najít ztracenou Editu, kde začít? Mám o ní jen pár údajů a jednu fotografii, kde je vyfocená s kamarády v Dánsku.
Edita (v bílé halence) s českými kamarády na dánském venkově
Obesílám archivy v Čechách, Dánsku, Švédsku a samozřejmě v JAR. Moje emaily míří i k jihoafrickým novinářům, kteří Českou republiky znají asi leda v souvislosti s Radovanem Krejčířem. Dotaz jsem poslala také bývalé české konzulce, která působila v Cape Town. Snad by někoho mohla znát. Za pár dnů mi přijdou tři emaily od českých krajanů z JAR. Každý z nich tvrdí, že zná tu "moji" Editu. „Ona se provdala za Silbersteina“, jiný píše „Však to byla manželka Ervína Löwyho“ a třetí na to jde pěkně zgruntu „Ahoj, tady Bob, já tu Editu určitě znám, jestli chceš, ozvi se, Bob“. Takové výzvě nešlo odolat. Vylučovací metodou se skutečně ukáže, že jedna z nich je ta pravá, ta od Boba. Edita zemřela před pár lety, ale v JAR žije její početná rodina. Posílám email a čekám, co se stane. Obratem přijde odpověď spolu s příběhem, který by vydal na film.
Postupně skládám jeden zamotaný životní osud. Edita se narodila v roce 1924 v Praze. Ve čtrnácti odjela do Dánska, odkud se v roce 1943 dostala do Švédska. Našla si práci jako vychovatelka v rodině soukromého lékaře v Göteborgu. Když válka skončila zůstala ještě pár týdnů ve Švédsku, než jí skončila pracovní smlouva a pak se vrátila do Prahy. Do města, kde před šesti lety naposledy viděla tatínka a starší bratry, Frantu a Karla. Maminka zemřela když bylo Editě devět, o to víc byla jejich malá rodina semknutá a snad právě proto se na počátku války rozhodli, že musí zachránit alespoň nejmladšího člena rodiny, Editku.
Nejmladší člen rodiny, šestiletá Editka, s rodiči, sourozenci a babičkou. Rodinná idyla ve 30. letech
Těžko říct, kam vedly její první kroky v Praze, ale předpokládám, že domů, do Vokovic, kde vyrůstala. Stejná čtvrť, stejná ulice, stejný dům, ale nikdo z těch, které měla ráda. Každý den sledovat seznamy přeživších a doufat. A pak zjistit, že snad někde … daleko … beze jména … bez hrobu. Jediný, kdo se zachránil byl bratr Franta. Zůstali na všechno sami, hledali nový směr v životě. Jedno setkání vše změnilo. Edita jela vlakem a začal si s ní povídat pohledný mládenec. Když zjistil, že sympatická slečna umí nejen dobře konverzovat, ale ovládá i čtyři světové jazyky nabídl jí práci. Řekl jí, že pracuje pro Ministerstvo informací a má různé kontakty. Mohl by jí sehnat místo letušky u Československých aerolinek, které tehdy obnovovaly pravidelné mezinárodní linky. Takováhle lukrativní nabídka se přeci neodmítá a Edita si brzy vyzkoušela slušivou uniformu. Přiletěla v ní i na svatbu bratra Franty, když se ženil na Staroměstské radnici.
Slušivá uniforma a svatba bratra Franty, v Praze na Staroměstské radnici
Práce letušky jí ohromně bavila, najednou mohla do celého světa. Mohla všude tam, kam měla za války cestu zapovězenou. Tenkrát byla přeci označená písmenem "J" - Jude. To, co dříve bylo "nevýhodné", bylo najednou "výhodné". Edita byla jediná Židovka v posádce a to se pohlednému mládenci z ministerstva hodilo. Měl totiž dost zajímavé kontakty v Palestině, ale o nich Edita nic netušila. Jednou za čas se u ní prostě stavil, přinesl balíček, který vzala do kabiny a předala ho komusi v Palestině. Prostě taková tichá pošta. Z ruky do ruky.
Další let do Haify, další sestupování po schůdcích ve stylových lodičkách. Doručila dopis, který měla z Prahy a obestoupili jí tři muži. Zatkli jí a odvezli na policejní stanici. Britové jí obvinili ze špionáže (Palestina tehdy byla pod britskou samosprávou, pozn. red.). Prý Edita spolupracovala s teroristickou skupinou Sternisté (extrémistická židovská skupina, která bojovala proti Britům, v roce 1946 vyhodili hotel King David v Jeruzalémě). Nic netušící Edita se stala nechtěnou hvězdou mediálního světa. Její tvář byla najednou všude, na titulních stranách všech novin psali o špiónce z Československa, která prý připravovala další akci se Sternisty. Tvář Edity, která chtěla prostě jen poznávat svět, chtěla mít úžasnou práci a stát stranou od všeho.
Po několika měsících bylo obvinění staženo. Edita byla volná. Skončil jeden dlouhý hrozný sen. A pak začal jiný, lepší. Potkala totiž dalšího pohledného mládence, ale tenhle už jí přinesl štěstí. Mitch (Mischi) pocházel z jihoafrického Cape Townu a do Izraele přijel jako dobrovolník armády. "Jejich pohledy se setkaly…", jak se píše v každé červené knihovně "…a jejich osud byl zpečetěn". Svatba se konala v roce 1949 v Izraeli a pak už je čekala cesta do Cape Townu, kde měla Mischiho rodina dobře prosperující firmu na vývoz ovoce.
Červená knihovna opravdu začala svatbou a pokračovala dalších padesát let šťastného života s manželem a početnou rodinou. Žila sice daleko od domova, ale nikdy na něj nezapomněla. Nápis PRAHA je ještě dnes u branky jejího domu v Cape Town. Nikdy nezapomněla ani na nacisty. Na ty, kteří jí zabili otce, bratra Karla a málem umlátili i Frantu. Když jí někdo náhodou přinesl výrobek značky "MADE IN GERMANY" srdečně ho přijala a jakmile dárce odešel, vyhodila dárek oknem.
Nikdy nezapomněla odkud pochází, branka jejího domu v Cape Town jí stále připomínala Prahu.
Když jsem začínala pátrat po Editě měla jsem jen pár informací, nyní je už skládačka hotová. Vypráví o dívce z Vokovic, která pomyslně proletěla celý svět, aby našla své štěstí v Cape Townu. Konečně mám odpověď pro Annu Marii a spoustu novinek pro děti Edity. Pro ně je totiž předválečný život něco neznámého. „Maminka nám o tom, jak žila před válkou nikdy nevyprávěla. Jen víme, že během válečných let byla v Dánsku, ale vlastně nic víc.“ říká Editin syn, Barry, který žije s rodinou v Londýně.
Edita s manželem oslavili v roce 1999 zlatou svatbu
Nedávno přijeli do Prahy, provedla jsem je po místech, která s příběhem Edity souvisí. Povídáme jeden přes druhého, ukazujeme si navzájem fotografie. „Tady je naše máma, takhle jí vidím poprvé, to jí muselo být tak patnáct, šestnáct“ diví se Barry. Má tolik otázek, že ani nestačím odpovídat. Je to pár dnů, kdy se vypravil z Londýna do Jeruzaléma, aby se potkal s kamarády své matky, kteří s ní strávili válečné roky. Trpělivě naslouchá jejich vyprávění. Příběh, který doposud neznal. A bílá místa z rodinné historie postupně mizí.
Editin syn Barry (první zprava) se v Jeruzalémě setkal s kamarády, kteří Editu dobře znali. Oskar Strauss z Jihlavy a Zdenka Štiastná z Rajhradu byli s Editkou v kontaktu.
