* LN Jak vás napadlo zabývat se českým sněním?
Čím dál radši čtu nekorektní autory, kterým nevadí, když se při psaní odkopou. A to včetně autorů s hraniční psychikou, „mašíblů“, jak jim říkal Vladimír Borecký. Jednu dobu jsem si jejich praštěné brožurky půjčoval z knihovny tempem až dvaceti knih týdně. A výpisky se mi tenkrát samy seřadily do nejstarší kapitoly, Snu o pravlasti: vychází z textů lidí přesvědčených, že Slované a Češi zvlášť jsou nejstarším plemenem na světě. Ještě zajímavější to ale začalo být, když jsem si uvědomil, že podobné nekorektní ústřely se občas projevují v myšlení i těch nejvznešenějších představitelů národa. Rozhodl jsem se tedy použít stejnou optiku vůči „mašíblům“ i „masarykům“.
* LN Sníme nějaké sny i dnes?
V knížce nejsou zachycené sny všeho druhu, ale spíš ty velikášské až megalomanské, s konfrontačním podtextem, de facto předsudky. Takové se v době, kdy vznikaly národní státy, tvořily v celé Evropě. Ne že by dnes předsudky nebyly, v 90. letech jsme snili o tom, že to druhým nandáme klausovským premiantstvím. Ale veřejným tématem číslo jedna je dnes v celém tzv. civilizovaném světě to, jak co nejvíc konzumovat a nedělat pokud možno nic jiného. Se sněním je to tedy momentálně slabé, což je ale zase, jako vždy, jen dočasný stav.
* LNA není právě to, že chceme jen konzumovat, tím megalomanským snem?
Asi ano, ale rozdíl proti snům, o kterých jsem psal, je v pojetí národního a společenského „my“. Za těmi sto let starými sny, byť trapnými, jsem to „my“ vždycky cítil, kdežto při tom dnešním nakupování jsme každý existenciálně sám, jak trosečník. Je to dnes o řád níž.
* LN Co tedy dnes utváří naši národní identitu?
Národní identitu by měl utvářet hlavně společně sdílený pocit odpovědnosti za prostor, kulturu, minulost a budoucnost. To dnes ale nefunguje, naši identitu v současnosti neutváří myslím nic.
* LN To zní jako kolektivní nihilismus. Jsme opravdu bez identity?
Ptáte se na identitu národa, ale my máme dlouhodobý problém spíš s tou druhou důležitou identitou, občanskou. Nechci se nikoho dotknout, ale je v podstatě jedno, kdo dnes u nás je nebo není Čech a co si pod tím představuje. Jde o to, abychom si mohli mnohem víc věřit a nemuseli o sobě pořád preventivně pochybovat, což má vždycky blízko k nenávisti. Zde se dlouhodobě a fatálně nedostává takových schopností, jako třeba umět říct druhému, kterému se něco povedlo: „Snesu a uznávám, že jseš dobrej.“ Je to na pohled pitomost, ale pro toho, kdo to říká, je to obrovská věc, která ho staví o řád výš nad vašnostu, co mlčí jako pařez. Kdyby jenom tahle pododrůda velkorysosti na chvilku fungovala, celý náš veřejný prostor, všechny debaty by vypadaly jinak.
***
Pro knihu hlasovali Ivan Adamovič, Alexander Balogh, Miroslav Drozd, Patrik Ouředník, Antonín Přidal, Zdena Salivarová, Mariusz Szczygieł, Erik Tabery, Marie Vaculíková, Ludvík Vaculík a Marie Zábranová. Petr Zídek ji recenzoval v Orientaci 20. srpna 2010.
4. MÍSTO
České snění Pavel Kosatík Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2010. 398 stran.
