Pavel Wonka: oběť, zrádce, nebo kluk, co chtěl být Jamesem Bondem?

Film poskládaný z citací archivních materiálů a výpovědí Wonkových přátel i bývalých členů Státní bezpečnosti předkládá hypotézu, že Wonka nebyl ani tak disident, jako aktivní člen tajných služeb. Proti takové interpretaci ale okamžitě vystoupila řada historiků, kteří Rudinské postup označují za absolutní nepochopení historie a manipulaci s archivními dokumenty. Například historik Pavel Blažek tvrdím že si tvůrkyně účelově vykládá vybrané dokumenty a vše směřuje do předem vybraného cíle, potvrzené spolupráce s StB. Upozorňuje například na skutečnost, že „spolupracovník“ StB Wonka skončil ve vězení, kam mu pomohl právě důstojník, se kterým měl spolupracovat.

Snímek byl v sobotu prezentován na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava, distribuční premiéru bude mít 13. listopadu.

Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodla natočit film o Pavlu Wonkovi?
Já jsem to sama neměla vůbec v úmyslu, ale vnukl mi to Jan Šinágl (antikomunistický aktivista – pozn. red.), který mě přemlouval na projekci mého jiného filmu, o Voskovcovi. Je to těžké téma, vězeňství a ještě taková smrt... Já jsem netušila, jak je to třaskavé a citlivé téma. Tím, že se o Wonkovi skoro nemluvilo a málokdo ho připomínal, tak mi to přišlo skoro okrajové. Pak jsem se o to začala zajímat a říkala jsem si, jakou má gloriolu – vrchlabský Jánošík, který bohatým bral a chudým dával a za to umřel. Proč ten člověk nemá pomníček vedle Palacha?, ptala jsem se. Rok mi trvalo, než jsem změnila názor.

Lidovky.cz: Co jsem během toho roku stalo?
Když jsem poprvé přijela do Vrchlabí, natočila jsem dlouhý rozhovor s Wonkovým bratrem, kdy říkal stejné věci, které už zazněly v předchozích dvou filmech o Wonkovi. Pak jsem tam jela za půl roku znovu a on mi začal vodit před kameru různé svědky. Připadala jsem si zvláštně, protože Jiří Wonka vždycky seděl vedle kamery a vlastně hlídal, co říkají a ponoukal je - Řekni ještě to, jak ti brácha pomoh! Všude s námi chodil, chtěl kontrolovat, s kým jsme mluvili. Když jsme pokračovali sami a ptali se po hospodách lidí na Pavla Wonku, nikdo s námi nechtěl mluvit. Dejte pokoj s Wonkou!, říkali. Byli nervózní, pořád se otáčeli jako kdyby je někdo sledoval. To už mi začínalo být trochu divné. Pak jsem šla na ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů), kde mi řekli, že existuje závazek Pavla Wonky (závazek ke spolupráci se Státní bezpečností – pozn. red.) a zároveň se mi trochu vysmáli, že chci dělat novodobého Fučíka. Postupně jsem začala odkrývat druhou tvář Pavla Wonky, která s tou první, veřejnou, moc nekoresponduje.

Libuše Rudinská při natáčení dokumentu Pavel Wonka se zavazuje.

Lidovky.cz: Ale už se o tom mluvilo dřív, že? O tom, že byl možná agentem Státní bezpečnosti?
Ano, v Lidových novinách byl Wonkův závazek publikovaný už v roce 1992, tehdy Petra Procházková s Milanem Vybulkou napsali článek Alternativní portrét Pavla Wonky. Protože došlo k úniku informací z vyšetřovací komise (Vyšetřovací komise smrti Pavla Wonky – pozn. red.), která si zadala vyšetřit smrt Pavla Wonky jako vraždu. Oslovili oddělení vražd, Jiřího Markoviče, který vyšetřoval také třeba spartakiádního vraha Straku, který vyšetřování zastřešil. A udělala obrovský průzkum, na vrchlabsku vyzpovídali všechny lidi, kteří přišli s Wonkou do styku. Známé, policajty, všechny... Vznikl poměrně plastický a velmi temný obraz tohoto člověka.

Lidovky.cz: V čem byl temný?
Pavel se podle mě ze své podstaty nenaučil společenskému soužití. Jako dítě zažíval ústrky, protože jeho rodiče pracovali pro hitlerjugend a otec na úřade spravovaném gestapem, a on získal po válce nálepku dítěte esesáka. Přestože byl jeho otec omilostněn. Pak otec umřel a kluci vyrůstali sami s maminkou a velmi tím trpěli. Myslím, že to je klíč k povaze Pavla Wonky. On se nenaučil s lidmi spolupracovat, něco třeba zlehčit, brát věci s nadhledem. Chybí tak humor a osobní pohoda. Podle mě hledal nějaký koncept, jak se z toho vymanit, aby nebyl ten outsider, na kterého pokřikují. A nejsnazší je stát se tím, kdo bude sám na ty ostatní pokřikovat. Začal všem dávat najevo, ať si na něj dají pozor a vytvářel v nich averzi. Například napsal udání na svoje podřízené, že se při práci baví o tom, co vysílala Svobodná Evropa. Což je mohlo hodně poškodit.

Lidovky.cz: Několikrát byl ale sám zatčen za protistátní činnost.
Ono to bylo trochu jinak. Jeho první věznění bylo za hospodářskou kriminalitu, nebyla to žádná politika. Někdo ho udal a on dostal podmínku, Odvolal se ale takovým stylem, že napadal soudkyni, senát, zastrašoval svědky... až mu prokurátor zrušil podmínku a navrhl nepodmíněný trest. Takže šel do kriminálu za banální věc. Od té doby byl recidivista. Jeho pozdější spolupráce s Stb s tímhle neměla nic společného. On žil dva životy – občanský, spojený i s drobnou kriminalistou, a svět tajných služeb.

Z natáčení dokumentu Pavel Wonka se zavazuje.

Lidovky.cz: Ale nějakým způsoben byl přece součástí disentu, stýkal se s Václavem Havlem a dalšími...
On vlastně k disidentům moc nepatřil. Ve filmu vystupuje Pavlův kamarád, který říká, že Wonka jel s ním na Hrádeček na oslavu narozenin Olgy Havlové. Estébáci ale tvrdí, že právě oni ho tam vyslali. A kamarád byl agent, který měl stejného řídícího důstojníka. Takže ten stejný řídící důstojník je tam asi oba poslal. Na Hrádeček jezdilo hodně lidí, kteří se politicky neprofilovali, někteří z nich byli agenti, takže i Wonka tam jezdil, ale nepatřil k tomu Jádru. Třeba Petr Uhl o něm měl velké pochyby, jak jsem slyšela z několika zdrojů. Se mnou se o tom ale nechtěl bavit, snad proto, že nechtěl Wonku demýtizovat.

Lidovky.cz: Takže jeho glorifikace přišla až po jeho smrti?
On se už trochu zapsal do disidentského prostředí tím, že se pokusil kandidovat ve volbách jako nezávislý kandidát - v roce 1986 vyhlásil nezávislou kandidaturu a podle zákona mu to mělo být umožněno. Na základě kandidatury ho ale vyhodnotili jako pobuřovatele, a dostal paragraf za pobuřování. Byly k tomu ještě další činy, například udal jednoho příslušníka VB z Vrchlabí, že si postavil dům z kradeného materiálu.

Lidovky.cz: Svůj „závazek“ pro StB údajně podepsal v roce 1983.
Ano, on to zkoušel všude. Nejdřív u polici, tam se mu to nepovedlo, protože té spolupráce zneužil při svém vlastním přestupku. Pak zkoušel ochranu státních hranic, pak přešel k StB. A je pravda, že se s nimi zároveň dostával do křížku. Ve Vrchlabí měl totiž pověst, že byl zapleten do každé šmeliny. Vím od jednoho svědka, že vozil karbaníky – falešné hráče, kteří jezdili do Žacléře obehrávat havíře, dělal jim řidiče. Byl trochu veksláček. Ale to je jedno, to mě osobně nijak nepobuřuje. Všechno, co Pavel Wonka dělal, by pro mě bylo akceptovatelné, kdyby za peníze, které si takhle bokem vydělal, třeba financoval samizdat , někomu tím pomáhal, a prostě se nějak podílel na ilegálním životě v Čechách. Ale to on nedělal.

Lidovky.cz: Ale dá se bývalým estébákům věřit? Třeba mohou chtít zachovat tvář režimu a zdiskreditovat Wonku....?
Oni by mohli říct, že o něm nechtějí vůbec mluvit. Ale když o něm vyprávěli takhle komplexně... osobně si myslím, že je vyprovokovalo to státní vyznamenání, které Wonka před rokem dostal. Možná si řekli – Tak tenhle člověk, který za námi chodil a vnucoval se se svojí spoluprací, bude teď za hrdinu, a my za hajzly? Ovšem zásadní rozdíl je v tom, že Wonka je mrtvý a oni žijou. To je nutné oddělovat. Jeho smrt byla nezasloužená a zbytečná. Držel hladovku a oni ho nechali umřít. Takže samozřejmě výpovědi estébáků beru s rezervou, ale pořád jsou to svědci. Nemůžeme a priori říct, že jsou to lháři. Oni to vědí, nikdo jiný to neví, a proto jsou cenní. I jejich svědectví je lepší než žádné. Nemyslím si totiž, že lžou úplně. Určitě ale spoustu věcí zamlčují. To je slyšet ve filmu i z toho koktavého telefonátu, kdy se snaží mi odpovědět a nic mi vlastně neříct.

Lidovky.cz: Přesto jste považovala za nutné je vyzpovídat...
Ano, protože když se ty spisy nenajdou, a oni si to odnesou do hrobu, už nikdy do toho nikdo světlo nevnese. Podobně v případě umučeného Toufara, detaily jeho smrti objasňují také estébáci, kteří byli v šedesátých letech vyšetřováni. Myslím, že jejich svědectví má také svou váhu. Sama vidím rozpor ve společenském vnímání svědectví bývalých příslušníků StB, protože někdy má jejich slovo váhu a jindy ne, podle toho jak se to politicky hodí nebo ne, například v kauze Babiš jim soudkyně uvěřila, i když o tom svědectví si zrovna myslím, že bylo uplaceno. V případě Toufara má jejich svědectví svou cenu, a to historickou, ale v případě Wonky je veřejnost a priori proti jejich výpovědím zaujatá. Je těžké najít nějaké východisko. Ale já jsem cítila, že je musím vzít do hry, protože StB jako prodloužená ruka KSČ všechno řídila.

Wonkův bratr přebírá medaili za zásluhy pro Pavla Wonku in memoriam z rukou prezidenta Zemana.

Lidovky.cz: Proč to podle vás Wonka vlastně všechno dělal?
Myslím, že měl ambice a chtěl se prosadit. Každý kluk chce být agentem, všichni kluci přece milují Jamese Bonda. A v socialistickém Československu byla jediná možnost – stát se agentem StB. Chtěl být tajný, mít peníze, zdání nedotknutelnosti. To byl možná jeho sen. On chtěl být nejdřív právník, což se mu nepovedlo, protože ho opakovaně nevzali, pak ho nechtěli u Veřejné bezpečnosti... Pracoval jako automechanik, takže práce pro StB se mu jevila jako velký kariérní postup. Zároveň mu to dodalo pocit, že je důležitý, což strašně potřeboval.

Lidovky.cz: Jak to bylo s jeho posledním zatčením, které se mu stalo osudným?
Wonka dostal za tu už zmíněnou kandidaturu paragraf za pobuřování a jako recidivistovi mu vyměřili trest 21 měsíců nepodmíněně a ochranný dohled tři roky. Což znamenalo, že poté, co si odseděl trest, se měl hlásit každý den na Veřejné bezpečnosti po dobu tří let. A on to nedělal. Takže po měsíci ho sebrali znovu. Byl ve špatném zdravotním stavu a na protest začal ještě držet hladovku. Byl na tom stále hůř, ale ve vězení mu - nepochybně záměrně – neposkytli žádnou pomoc.

Lidovky.cz: Prostě ho nechali umřít?
Nechali ho umřít. Zemřel po třech týdnech.

Lidovky.cz: Byl tedy podle vás opravdu agent? Je to váš názor?
Já nevím. Jak to vidíte ve filmu, tak se snažím to interpretovat, to jsou moje informace. Spoustu věcí nevím a pořád o nich přemýšlím. Něco je stále jen v rovině domněnek.