Přesto jsou dnes po Pavlu Wonkovi (1953–1988) pojmenovány ulice v několika českých městech, v roce 2013 dostal medaili. Příběh Pavla Wonky se vzpírá černobílému vidění.
Nové archivní dokumenty ukazují, že muž uctívaný jako poslední oběť komunistické zvůle měl k čítankovému hrdinovi dost daleko
Svou poslaneckou iniciativu proto hodlám zaměřit k ochraně společenského a hospodářského zřízení a k ochraně občanských práv občanů, jak by odpovídalo žádoucímu stavu v rozvinuté socialistické společnosti, napsal třiatřicetiletý Pavel Wonka v roce 1986 do volebního programu, s nímž se chtěl ucházet jako nezávislý kandidát o místo poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění. „V současné době je nutné zahájit skutečný boj o člověka, o to, ho získat pro myšlenku socialismu.“ Navzdory použití tehdejší ideologické hantýrky i explicitnímu přihlášení se k socialismu vyhodnotily tehdejší úřady nezávislou kandidaturu Pavla Wonky a jeho staršího bratra Jiřího jako neslýchanou provokaci. Oba muže čekala vazba a odsouzení k nepodmíněným trestům za pobuřování. Pavel Wonka následné věznění nepřežil, zemřel 24. dubna 1988 kolem 17. hodiny v cele královéhradecké věznice na celkový metabolický rozvrat způsobený hladovkou a neposkytnutím zdravotní péče.
Komunisté ho ve vězení týrali, nakonec ho nechali umřít. Disident teď dostane medaili |
Smrt Pavla Wonky vyvolala šok v opozičních kruzích a velkou pozornost v zahraničí. Jeho pohřbu v rodném Vrchlabí se zúčastnily dva tisíce lidí včetně zástupců zahraničních ambasád. Zrodil se mýtus o umučeném východočeském disidentovi, poslední oběti komunistického vězeňství. Po třiceti letech a zpřístupnění archivních dokumentů je ale jasné, že tento mýtus zamlčuje řadu podstatných epizod Wonkova života.
Klukovské hry
V článcích o Pavlu Wonkovi bývá zdůrazňován jeho česko-německý původ a z něj plynoucí dlouhodobé šikanování celé rodiny. Do jaké míry byla tato zkušenost pro jeho další směřování určující, je velmi obtížné říci. Větší vliv mohl mít fakt, že nepoznal otce, který zemřel tři měsíce po jeho narození. Konstantou celého jeho života byla touha po uplatnění, získání respektovaného postavení a z něj plynoucí moci.
Do kontaktů se Státní bezpečností se dostal poprvé již jako patnáctiletý. V prosinci 1968 převzala trutnovská StB od vrchlabské Veřejné bezpečnosti případ ilegálního držení zbraní mezi místními mladistvými. Funkční pistole, pušky a samopaly měli mnozí doma od války a někteří vrchlabští kluci je sbírali, kompletovali a potajmu z nich i stříleli. Že věc udal právě Wonka, se nedá na sto procent prokázat, ale je to vysoce pravděpodobné, přičemž motivem byly zřejmě osobní spory. Jisté je, že Wonka v kauze vypovídal jako svědek, a to svědek velmi aktivní: při výslechu 6. února 1969 oznámil řadu dalších lidí, kteří kromě již vyšetřovaného Martina Holoubka a Jana Kubáta (syna známé spisovatelky Marie Kubátové) měli zbraně skrývat. Již několik dní předtím Wonka navíc udal, že jej Kubát fyzicky napadl a sebral mu 135 korun jako náhradu za zabavené zbraně – zřejmě mu došlo, že ho udal právě Wonka. Trestní stíhání za loupež však zastavil okresní prokurátor s tím, že šlo jen o „vyřizování klukovských účtů“. Soud, u kterého Wonka také aktivně svědčil, uznal 18. září 1969 Holoubka a Kubáta vinnými, ale od potrestání upustil vzhledem k nízkému věku pachatelů. Wonka se ještě po třech letech chlubil na bezpečnosti tím, že v roce 1969 „pomáhal při odhalování držitelů různých zbraní v partách ve Vrchlabí“.
„Jsem ochoten pomoci orgánům“
K další spolupráci s StB došlo v roce 1972, kdy Pavel Wonka končil studium strojní průmyslovky v Novém Bydžově. Wonka se 15. června 1972 objevil na trutnovské StB a zde oznámil, že se potkal s nám již známým Martinem Holoubkem. Ten sloužil na vojně v Mariánských Lázních, Wonkovi naivně prozradil, že se chystá k útěku za hranice, a nabídl mu, aby šel s ním. „Prohlašuji, že jsem ochoten v dalším pomoci orgánům podle jejich pokynů, ale byl bych rád, abych nikdy nebyl uváděn jako oznamovatel,“ prohlásil Wonka do protokolu. V dalších měsících je Wonka StB přímo úkolován, v jejích materiálech se o něm hovoří jako o „oznamovateli“ či „důvěrníkovi“. Pod kontrolou StB si šifrovaně dopisuje s Holoubkem a předstírá zájem uprchnout s ním přes hranice. V září 1972 ví StB již dost a Martin Holoubek je zatčen. Další vyšetřování je vedeno tak, aby „Pavel Wonka nebyl v případu jako oznamovatel nebo hlavní svědek, ale jako osoba, která jako předvolaný svědek pod tlakem výpovědí předcházejících svědků poctivě uvede všechny okolnosti s účinnou lítostí“.
Martin Holoubek byl 15. prosince 1972 odsouzen na dva roky nepodmíněně za nedovolené ozbrojování a přípravu zběhnutí do ciziny. Co vedlo Pavla Wonku k tomu, že zničil život svému známému? Mohl usilovat o dobré vztahy s StB proto, že byl sám vyšetřován pro kšeftování s ojetými auty. V listopadu 1972 navíc na schůzce s pracovníky StB řekl, že má „zájem o vstup do pohotovostního útvaru“. Jeho ambice v tomto směru však zůstala neuspokojena. Následující rok složil maturitu, ale nebyl přijat na právnickou fakultu, kam se hlásil.
Musel proto na vojnu, po níž po krátkém působení v Komunálních službách města Vrchlabí začal v roce 1976 pracovat v podniku Sportovní stavby Náchod jako vedoucí střediska dopravy závodu Krkonoše.
‚Disident Wonka matku nenapadl.‘ Dají mi za pravdu, ale soud jsem prohrál, zlobí se bratr |
V podniku se brzy projevil jako konfliktní pracovník, spory řešil udáním údajné trestné činnosti ředitele a svých spolupracovníků, později se soudil o neplatnost výpovědi. V této době také začal psát stížnosti nejrůznějším státním institucím. Krátce působil jako řidič v Agrochemickém podniku Trutnov a od druhé poloviny roku 1979 ve vrchlabské pobočce podniku Mileta Hořice. O tom, že jeho konflikty v zaměstnání byly spíše osobní než politické, výmluvně svědčí to, že v roce 1980 si již podruhé neúspěšně podal přihlášku do komunistické strany.
Různé perzekuci v zaměstnání byl vystaven nejen Wonka, ale také jeho manželka Eva. Pavel proto v roce 1980 založil „Výbor na ochranu práv Evy Wonkové“, jehož členem byli kromě něj jeho bratr, tchán, tchyně a matka. Výbor nevyvíjel žádnou činnost, úřady jej však považovaly za provokaci. S manželkou se Wonka nicméně ve stejném roce rozvedl a konflikt s její rodinou ho poprvé přivedl před soud. Tchyně jej obvinila, že násilně vnikl do jejího bytu, kam si přišel pro své věci. Soud se nakonec vlekl řadu let a trestní stíhání Pavla Wonky v této kauze bylo definitivně zastaveno až sedm týdnů před jeho smrtí.
Také v Miletě Hořice se Wonka brzy dostal do konfliktu s nadřízenými i kolegy. Nerespektoval tehdejší „společenskou smlouvu“, tedy toleranci ke špatné pracovní morálce, drobným podvodům a krádežím. Kritizoval spolupracovníky za černé jízdy, rozkrádání pohonných hmot, konzumaci alkoholu na pracovišti, vykazování hodin navíc a zejména vzájemné krytí. Když jej skupina zaměstnanců obvinila, že si je tajně nahrává na kapesní magnetofon, nerozpakoval se je u ředitele podniku denuncovat, že v práci probírají, co hlásila Svobodná Evropa, a pak „nadávají na mne, ředitele, podnik a socialismus“. Když obvinil ředitele a jednoho řidiče z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, reagovali postižení stejným obviněním vůči Wonkovi. Proti Wonkovi pak svědčila řada jeho kolegů.
Ve stejné době se obnovily také Wonkovy styky s StB. Jeho spis v kategorii PO (prověřovaná osoba) byl převeden na kategorii KTS (kandidát tajné spolupráce). Podle několika bývalých důstojníků StB, jejichž svědectví zaznamenala filmová dokumentaristka Libuše Rudinská ve filmu Pavel Wonka se zavazuje, usiloval o navázání spolupráce sám Wonka. Chtěl mít kontakt přímo s pražskou centrálou politické policie, podle několika svědectví usiloval o to, aby byl vyslán do Spolkové republiky, kde měl příbuzné, jako agent rozvědky.
Na počátku července 1983 napsal Pavel Wonka vlastní rukou závazek spolupráce. „Zavazuji se dobrovolně spolupracovat s orgány čs. kontrarozvědky. Veškeré poznatky budu sdělovat pouze svému řídícímu orgánu, jehož pokyny se také budu řídit. Při svém styku budu používat krycí jméno Novák.“ Wonkovým „řídícím orgánem“ se stal podporučík Zdeněk Špulák. V roce 1992 vypověděl, že Wonka byl při spolupráci velmi aktivní, až jej musel brzdit, a bál se, zda jej dokáže „ukočírovat“. Podepsaný závazek proto Špulák nezařadil do spisu, ale ponechal jej u sebe. Policii jej předal až na počátku 90. let během vyšetřování okolností Wonkovy smrti. Z tohoto důvodu někteří historici dodnes zpochybňují jeho věrohodnost – autentičnost písma nicméně potvrdily dva písmoznalecké rozbory.
Muž, který odmítal realitu
Spolupracovník „Novák“ se začal hned činit. Týden po podepsání svého závazku informoval StB o průběhu oslavy padesátin Olgy Havlové na Hrádečku, kam byl pozván zřejmě díky zprostředkování svého přítele Aleše Polanského, který se s Václavem Havlem seznámil ve vězení na Borech. Wonka informoval, že oslavy, která se nesla v „nepolitickém duchu“, se účastnilo asi 50 osob, a jmenoval Jana Kozlíka, Petrušku Šustrovou, Jarmilu Bělíkovou a Marcelu Pánkovou. „V sobotu dne 9. 7. byl pro přítomné promítán v půdních prostorách chalupy amatérský film, jehož producentem byla Olga Havlová, dramaturgem Václav Havel a herci byli převážně osoby z prostředí Charty 77.“ O den později Wonka v další zprávě pro StB rozvedl, že spolu s Polanským na oslavě urgovali zasílání samizdatu Infoch, které jim prý slíbila v červnu v Praze Anna Šabatová. „Havel uvedl, že se distribucí materiálů opozice nezabývá, ale slíbil, že jim v tom směru vše zařídí. Přizval k rozhovoru Jarmilu Bělíkovou, které sdělil: ,Moji přátelé mají zájem o zasílání Infochu, já to nedělám, ty k tomu máš blíže, tak to zařiď.‘“
Dnešní ombudsmanka Anna Šabatová potvrzuje, že se s Wonkou v Praze setkala: „Přišel jednou ke mně domů do Anglické 8 (manžel byl tehdy ještě ve vězení) a pak jsme spolu seděli v Demínce,“ říká. „Některé jeho návrhy se mi intuitivně nelíbily. Měla jsem pocit, že je příliš aktivní, mluvil o věcech, o kterých se spíše nemluvilo, rozhodně ne při prvním setkání.“ Na setkání s Pavlem Wonkou si vzpomíná i Petruška Šustrová, i když ho již není schopna přesně lokalizovat. „Pavla Wonku jsem znala spíš letmo, ale nejednou jsem o něm mluvila s přáteli, kteří ho znali lépe. Byl tak pevně přesvědčen o tom, že je v právu, až to člověka zaráželo,“ říká Petruška Šustrová. „Na každé vybídnutí k opatrnosti opakoval právní argumenty – a měl jich vždycky po ruce hodně. Trochu jako by odmítal vnímat realitu: zákon říká to a to, jsem v právu – a to je celé.“
Ukázala Wonku jako spolupracovníka StB, teď čelí trestním oznámením |
Žádné další zprávy od „kandidáta tajné spolupráce Nováka“ se nepodařilo dohledat. Příčinu je třeba hledat v tom, že svazky téměř všech disidentů, s nimiž se stýkal, byly v prosinci 1989 skartovány. Spolupráci v každém případě ukončilo Wonkovo odsouzení ke 14 měsícům vězení za údajné rozkrádání v Miletě Hořice Krajským soudem v Hradci Králové v březnu 1984. Trest Wonka nastoupil 5. června 1984, propuštěn byl 10. března 1985. Poté pokračoval ve své „kverulantské“ činnosti: své stížnosti a podání adresoval nejrůznějším státním a stranickým institucím. Na počátku roku 1986 se s bratrem rozhodli kandidovat jako nezávislí do Federálního shromáždění, Wonka svůj volební program rozeslal do všech stran, kromě jiného třeba na sekretariát ÚV KSČ nebo sovětskému velvyslanectví.
Kandidatura bratrů Wonků byla však zamítnuta a oni sami byli měsíc po volbách zatčeni a stíháni pro pobuřování. O rok, který strávili ve vazbě, později byl Pavel Wonka odsouzen na 21 a jeho bratr na 12 měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení měl Pavel Wonka nařízen tzv. ochranný dohled, který spočíval v tom, že se musel každý den v určitou hodinu hlásit na bezpečnosti v místě bydliště.
Pavel Wonka byl pevně přesvědčen, že je v právu, a odmítal se soudnímu rozhodnutí, které považoval za nezákonné, podrobit. Ve vězení napsal stovky různých stížností, které se týkaly nejen postupu soudní mašinerie v jeho kauze, ale také chování dozorců, kteří ho často šikanovali, režimu ve věznici, kvality stravy, špatně umytého nádobí. Požadoval nekuřáckou celu, protestoval proti zadržování pošty, informoval o vykrádání balíčků. V jednom podání také třeba upozorňoval ministerstvo spravedlnosti na nebezpečí přenosu viru HIV při holení vězňů, které bylo prováděno hromadně jedním strojkem bez jakékoliv sterilizace. Kromě stížností zároveň ve vězení napsal více než stovku úvahových textů nazvaných Teze, v nichž se zabýval obecnými politickými tématy od vedoucí úlohy KSČ, dialektiky a právního nihilismu až třeba po situaci v Arménii. Texty jsou zatíženy dobovým ideologickým balastem, dokládají nicméně autorovu značnou erudici v oblasti práva.
Permanentní psaní stížností Wonkovi vyneslo nejen nepřátelství dozorců, ale také nucenou dvouměsíční hospitalizaci ve zvláštním psychiatrickém oddělení bohnické léčebny. Zde mu lékaři diagnostikovali „hysterickou psychopatii s paranoidními a kverulatorními projevy“. Po propuštění z vězení 26. února 1988 ignoroval podmínky „ochranného dohledu“. Následně byl 5. dubna znovu zatčen a 20. dubna 1988 ve velmi špatném zdravotním stavu odsouzen pro maření výkonu úředního rozhodnutí na pět měsíců vězení. O šest dní později v cele zemřel.
Wonkova smrt vzbudila obrovské rozhořčení ve světě a zaskočila představitele režimu, kteří byli pod mezinárodním tlakem nuceni souhlasit s tím, aby jeho tělesné ostatky prozkoumali američtí patologové. Po listopadu 1989 Wonkovu smrt vyšetřovala vojenská prokuratura, zvláštní komise předsednictva České národní rady a také policie, jejíž Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se kauzou zabýval ještě v roce 2015.
Šetření došla k závěru, že Pavel Wonka nezemřel v důsledku fyzického týrání, ale neposkytnutí lékařské péče. Zásadně při tom pochybil vězeňský lékař MUDr. Radim Pek, který nepostupoval podle tehdejších předpisů. Příčinu špatného zdravotního stavu Pavla Wonky viděl v psychopatii, a ne v hladovce. Mezi vězeňským personálem byla rozšířená představa, že Wonka je simulant, který předstírá psychickou chorobu. Od trestního stíhání však doktora Peka paradoxně zachránila amnestie Václava Havla z prvního ledna 1990.
Komise České národní rady ve své závěrečné zprávě z 20. května 1992 konstatuje, že Pavel Wonka byl „ctižádostivou a kontroverzní osobností“. „Při prosazování svých představ, ať byly jakkoliv motivované, Pavel Wonka používal prostředky, jež považoval za nejúčinnější, přestože si musel být vědom toho, že vedou až k fyzickému ohrožení jeho osoby. (...) Pavel Wonka podcenil při zahájení hladovky svůj zdravotní stav a ze svého hlediska oprávněně odmítl respektovat tehdy platné předpisy. Mocenské orgány se jeho protestem fakticky nezabývaly a snažily se přejít zdánlivě simulované chování Pavla Wonky nečinností.“
Po roce 1989 se Pavel Wonka stal symbolem zločinnosti předchozího režimu. Přestože první informace o jeho spolupráci s StB publikovali již v březnu 1992 v Lidových novinách Milan Vybulka a Petra Procházková, v dalších letech byly bagatelizovány nebo vytěsňovány. Velký zásek do wonkovského mýtu učinil až v roce 2014 dokumentární film Libuše Rudinské Pavel Wonka se zavazuje, který se věnoval zejména jeho spolupráci s StB v 80. letech na základě archivních dokumentů i svědectví bývalých tajných policistů a Wonkových přátel. Mezi Wonkovými příznivci a pečovateli o jeho odkaz v čele s jeho bratrem Jiřím vyvolal nebývalou nevoli, která vedla až k vulgárním útokům na autorku. Historik Petr Blažek dodnes v rozporu s fakty tvrdí, že Wonkova spolupráce s StB jsou jen pomluvy, protože se nenašel „žádný konkrétní dokument, který by dokládal jeho udávání“.
Úředníci ministerstva obrany nyní po rekordně dlouhém šestiletém posuzování rozhodli, že Wonka byl nejen nezpochybnitelnou obětí komunistického režimu, ale také účastníkem odboje a odporu proti němu. A to přesto, že zákon výslovně uvádí spolupráci s bezpečnostními složkami minulého režimu jako překážku pro získání tohoto ocenění. Překážkou je i členství v komunistické straně – přesto ocenění rovněž získal Jiří Wonka, který byl členem KSČ v letech 1974–1985.
Wonkova složitá kauza zpochybňuje dělení na padouchy a hrdiny, které je v úvahách o minulém režimu všudypřítomné. Wonka byl nepochybně odpůrcem i přisluhovačem socialistické diktatury. „Kým byl Pavel Wonka, když umíral?“ ptal se ve své reflexi filmu Libuše Rudinské historik Igor Lukeš (LN 15. 11. 2014). A také si odpověděl: „Navzdory závazku spolupráce s StB nakonec statečně zemřel v komunistickém vězení a jako oběť režimu.“ Ano, status oběti Wonkovi nikdo nebere. Ale máme vyzdvihovat na piedestal protikomunistického odbojáře člověka, který svého známého, jenž chtěl emigrovat, přivedl do vězení?
