Například v rozsáhlém cyklu obrazů Sběratel z roku 2003 pracně vymaloval filmovou prolínačku a další postupy filmového střihu, aby pak celé dílo prezentoval jako video, na kterém obrazy postupně ukazuje. Jeho videa často pracují se statickými fotografiemi, fotografie zase skládá do filmových sekvencí. Vyvinul originální formát obrazové novely a je autorem úspěšné divadelní hry Muži malují. Natočí-li horor, je v něm vždy něco dojemného a na první pohled rozmarné obrazové hříčky v nás naopak někdy vyvolávají mrazení. To, co Michalovi Pěchoučkovi vydobylo pověst jedné z klíčových postav českého výtvarného umění poslední dekády, není formální chameleonství, ale spíše kontinuita a vytrvalost, s jakou zkoumá různé způsoby vyprávění.
Dvě patra, dvě lekce umění Když byl Michal Pěchouček Galerií hlavního města Prahy poprvé osloven s nabídkou výstavy v Domě U Kamenného zvonu, předpokládalo se, že půjde o retrospektivu středního věku. To autor odmítl. I když je načase, aby se umělci narození v 70. letech minulého století začali považovat za střední generaci, ve svých necelých čtyřiceti se Pěchouček na podobnou rekapitulaci necítil. Nešlo ani tak o neochotu ohlédnout se jako spíš o potíže, jaké by při podobné koncepci následovaly. Předchozí výstavy Michala Pěchoučka většinou představovaly ucelené, jedním příběhem propojené soubory děl, ze kterých se dost dobře nedá vybrat omezená ukázka. Michal Pěchouček a kurátorka Olga Malá se proto rozhodli ukázat dva zcela nové projekty, jejichž finální podobu určily dispozice galerijních prostor.
Risk výstavy spočívá hlavně v tom, že se oba vystavené celky radikálně liší a zdánlivě nemají žádnou souvislost: v prvním patře Domu U Kamenného zvonu najdeme abstraktní a obsahově hermetické Filmogramy. Druhé patro pak patří cyklu Večerka (na snímku), lehce sentimentálnímu a mírně erotickému souboru vyšívaných obrazů. Jednotlivá patra výstavy, filmové i obrazové, jsou prezentována jako dvě rozdílné lekce umění, dva záměrně odlišné příklady téhož.
Ručníkové snění Termínem filmogram Pěchouček označuje kontaktní snímky na fotografickém pásu. Prosvětlené pásy instaluje ve světelných boxech, a když je spatříme poprvé, můžeme si myslet, že byly všechny při vyvolávání zkaženy. Tam, kde by mělo být vidět obrázky, jsou jen neurčité chuchvalce tvarů. Jak však záhy pochopíme, umělec ve skutečnosti pracoval s perforací samotného pásu, kterou různě zmenšuje, zvětšuje a rytmizuje. Když se pak v políčkách konečně objeví nějaké výjevy, celek připomíná úryvek z extrémně zpomaleného filmu. Michal Pěchouček filmogramy používá i jako svého druhu kalendář. Ve velkém gotickém sále Domu U Kamenného zvonu jsou do kruhu instalovány pásy, které vznikaly po dobu celého roku a ukazují, jak se týden po týdnu mění světlo fotografované po dobu 24 hodin.
Po této vizuální dietě diváka čeká obrazově přístupnější druhé patro. Pěchouček na malířská plátna našil a jemně vycpal obstarožní pánská pyžama, doplněná o kresby chlapců, kteří se v nich právě chystají ke spánku. Postavy jsou nadány jemným nábojem erotického snění. To se proměňuje v realitu v navazující sérii formálně podobných obrazů, na kterých mladé dvojice, opět definované skutečným ložním prádlem a šitou kresbou, předvádějí škálu způsobů pohlavního spojení. Nejde o malby, ale o umně aranžované textilní asambláže, draperie z banálních pruhovaných ručníků, které však v sobě skrývají magii skutečných předmětů.
Podobné rozdvojení mezi abstrakci a figuraci, analytičnost a sentiment, chladně konceptuální uvažování a smyslovou vzrušivost vyjadřuje současnou Pechoučkovu tvorbu. Jako na svých předchozích výstavách i na této spolupracoval s dalšími umělci. V patře Filmogramu je hostem Viktor Takáč, spoluautor videa evokujícího filmové triky z počátků kinematografie. Patro druhé uzavírá loutkový film Pavla Švece. Paroduje svět umění a hlas jedné z vystupujících postav dal i Michal Pěchouček.
Michal Pěchouček: Hodiny v umění Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu Od 16. března do 5. června
