Už je to víc než deset dní, co se v Lánech odhalovala jezdecká socha TGM a já, snad veden intuicí, jsem se tam jel podívat; tedy on mne tam odvezl redakční fotograf Jindřich Mynařík, ale původně jsem chtěl do Lán dojet obyčejným autobusem, který vyjíždí z Hradčanské, jenomže zkuste teď na Hradčanské nějakou zastávku najít, pokud nevíte, kde ji hledat! Vylezete z metra a jste na obrovském staveništi, kde široko daleko nic nepřipomíná místo, odkud by mohly odjíždět autobusy.
Tak jsem tam chvíli pobíhal z jedné strany té těžební jámy na druhou, ptal se lidí a stavbařů, kde je tady zastávka autobusů, nikdo nevěděl, většinou odpovídali východním jazykem, mezitím se spustila sněhová bouře, bylo to jak v alpských filmech Leni Riefenstahlové (Bílé peklo etc...), a autobus do Lán, pokud tedy nějaký existoval, mi mezitím odjel. Tak jsem, ač v rozpacích, zavolal fotografovi Jindřichovi, který si povzdechl, že už si myslel, že bude klid, ale nakonec jsme jeli a oni on nelitoval.
Já jsem ale netušil zpočátku, jak a kým je ono odhalení režírováno. Dokonce jsem si myslel, že snad u toho bude i lánský pán s chotí, teprve na místě, když jsem byl decentním způsobem odstrčen ochrankou Jiřího Paroubka a kolem mě prošel David Rath (měl jsem pocit, že je nalíčený), došlo mi, že jsme ve středních Čechách, hejtmanem je zde onen zajímavý doktor a akce bude stranická.
Toho dne byla strašná slota, zima se neurvale vrátila. Před lánským muzeem TGM, což je pěkně a důstojně předělaný barokní špejchar, bylo už plno lidí, mnozí v kostýmech, takže to vypadalo, jako když se tam točí nějaký film podle Karla Čapka nebo třeba ty populární Četnické humoresky.
Také tam byli sokolové v čamarách, mnozí drželi standarty a prapory, které hrdě nesli na cvikem utužených pažích. Měl jsem pocit, že oni nebyli právě nadšeni stranickou režií této akce. Hlavní pro ně však byl TGM, kterého zatím překrývalo bílé prostěradlo a vypadalo to, že pod ním může být také velbloud jednohrbý čili dromedár.
Na druhý den jsem pak napsal jakousi polozprávu-polokomentář:
Masaryka poznáme podle kníru
Když se před pěti lety odhalovala na pražském Žižkově jezdecká socha Jaroslava Haška, který toho na koni věru příliš nenajezdil, mělo se za to, že to bude nejspíš poslední socha svého druhu. Pojetí bylo proto ironické, tělo koně se podobá spíše nálevnímu pultu a sokl připomíná pípu. Jezdecké sochy přece jen vyšly z módy a také koňů je o poznání méně.
V sobotu přece jen další jezdecká socha přibyla. V Lánech byla v souvislosti se 160. výročím narození Tomáše Garrigua Masaryka osazeno sousoší koně a jezdce, který nese jisté znaky prvního prezidenta. Poznáme ho především podle kníru, legionářské uniformy a podle toho, že stojí před svým muzeem. Má pozoruhodně kulatou hlavu a jaksi příliš dobrácký, až přihlouplý pohled. Sundal si čepici legionářku, což mu umožnil stav koně, který se nejspíš zastavil a sklonil hlavu. Není jisté, zda se pase, či pije z kaluže, která nemá tvar Československa, jak si mohl pozorovatel nejprve myslet.
Socha je dílem Petra Nováka z Jaroměře a jeho přátel. Tvůrcovy úmysly byly zcela jistě čestné a nezištné, prý dokonce si sochu sochař Novák nejprve chtěl udělat jen pro sebe. Před několika lety se o sochu začal zajímat ředitel muzea TGM v Lánech a začal organizovat sbírku. Nejvíce přispěli sokolové, ale na odlití a osazení to nestačilo.
Před rokem se o díle dozvěděl hejtman Středočeského kraje David Rath, který prohlásil, že socha bude. Kraj tedy přispěl zhruba dvěma miliony a od soboty výtvor stojí.
David Rath se skromností sobě vlastní pojal sobotní odhalení jako příležitost prezentovat se jako starostlivý strážce odkazu TGM a mecenáš umění. Zajímavé bylo, že v projevu Masaryka několikrát označil za "zakladatele naší země", přičemž myslel nejspíše státu. Na rozdíl od Jiřího Paroubka však mluvil spatra a s jistou vřelostí. To jeho stranický šéf mechanickým způsobem oddrmolil napsaný text, který se vší pravděpodobností četl poprvé, neboť se nepřirozeně zadrhával a kladl akcent na špatná místa a v jednu chvíli si myslel, že text již končí. Skutečný autor textu do něj vložil možná i jistou poťouchlost, neboť Jiří Paroubek mluvil o TGM jako o "aristokraticky štíhlém člověku", což z úst řečníka znělo poněkud nešťastně.
Za strašného počasí byla pak socha odhalena. Většině shromážděných, mezi nimiž byli i lidé v krojích, dobových uniformách, ba dokonce se vyskytl i Masarykův dvojník, se sousoší líbilo.
Po pár dnech jsem si už nebyl tak jistý, jestli jsem té soše a panu sochaři Novákovi nekřivdil. Přece jenom, smysl takové sochy je především symbolický a turisticko-osvětový: většina lidí je ráda, když najdou něco, co se něčemu podobá a ono to poznají. A po pár týdnech už bude každému jedno, že sochu odkrýval Rath a Paroubek, což mě naopak pár hodin poté nutilo do jakési ironie. Jistě, ta socha je zcela mimo nějaké umělecké kategorie, mimo jakýkoli kunsthistorický kontext, vůbec k ní nedolehly sto let trvající polemiky a diskuse (Šaldův pamflet "Mor pomníkový"), zda sochy stavět, do jaké míry je přijatelný "realismus", co se sochou ve veřejném prostoru atd. Tohle nikoho nezajímalo a proč by asi mělo?
Prostě panák plus mínus podobný Masarykovi a kobyle, něco jako když don Quijot a Sancho Panza, stojící na Plaza de Espaňa v Madridu, splynou v jedno tělo i s kobylou a oslem. Ale pak jsem si řekl, že vlastně kolik znám jezdeckých pomníků, kde má kobyla skloněnou hlavu a pase se? Asi žádný. A není-li to tedy výborný nápad a už jen kvůli němu stojí za to onu sochu přijmout? Trvám na tom, že se moc nepovedla, ale originální určitě je, a kdybychom chtěli, tak v tom můžeme hledat různé významy, například, že je zcela opakem jezdeckých soch konkvistadorských čili dobyvatelských, že je to socha zcela nemilitaristická, civilní a vzhledem ke klidnému postoji jezdce, který kobyle nijak nebrání se pást, i demokratická.
Stále píšu, že je to "kobyla", ale podrobnější průzkum jsem neudělal, přitom by to bylo díky realitickému pojetí asi jednoduché.
Přišel mi pak ale také dopis ze Solingenu (kam se to jen člověk dostane) od paní dr. Zahradnicek, která mí píše: "udivilo mne, že jsem nekomentoval tu obludu, na které ten ubožák sedí. O co je kratší, o to má delší krk – a ta hlava je jak štoudev, to by se byl TGM styděl na něco takového vylézt – kromě toho by to byl pro nadměrnou výšku bez žebříku ani nesvedl. Dále by mne zajímalo, který blázen by osedlal koně, který není zauzděný, napožpak ještě na něj sednout. Chápu sice, že existuje nějaká "sochařská licence", ale je rozdíl, jestli takové dílo visí v Lucerně hlavou dolů, nebo jestli je určeno k tomu, aby zpodobněnou osobu oslavilo."
V těch odborných věcech jezdeckých se příliš nevyznám, byť jsem už na koni jel (viz můj fotoblog z ledna), ale předpokládám, že paní doktorka ví a pozná, je-li kůn "zauzděný".
Nemůžu se nezmínit o epizodě, která se pak stala takovou menší politickou kauzou, tedy ony "Paroubkovy fotoalba". Já jsem stál na místě, kde jsem neměl právě nejlepší výhled; na JP jsem viděl spíš ze zákrytu, ale všimnul jsem si, že je jaksi neklidný, co chvili hledí kamsi bokem, občas někomu něco šeptá. Hned po projevech mi Jindřich Mynařík vysvětlil důvod toho neklidu a věrohodně mi tu scénu popsal. Já jsem ji pak na druhý den předal ve svém sloupku dál a ještě ten den Lidový dům potvrdil, že ano, že si fotí své odpůrce a ty fotografie zakládá do jakési kartotéky. Kolem toho se pak zvedla jisté pobouření, ale také se polemizovalo, zda na to nemá náhodou každý právo, že přece ti demonstranti tam přišli s tím rizikem. Jistě, jenže tady je přece důležitá symboličnost té věci (odhalení sochy TGM), to za prvé, a za druhé a především, co se tím má co politik, ausgerechnet předseda sociální demokracie vůbec co zabývat?! To jsou metody fízlácké, pomstychtivé a dokonale nechutné a něco důležitého o člověku, který má takové nebezpečné sklony vypovídají.
Tak já to sem dám ještě jednou, pro dějiny.
Gangster u sochy TGM
8. března 2010
OKRAJE Toto bude pravdivý příběh, jehož jsem byl zčásti svědkem a zbytek mi dopověděl další očitý svědek, redakční fotograf. Odehrálo se to v sobotu během odhalování jezdecké sochy TGM v Lánech. Aktérem příběhu je předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, který byl jedním z řečníků. Stál s dalšími demokraty na pódiu a čas před a po projevu si krátil tím, že hleděl do publika. Nemohl proto přehlédnout skupinku lidí, již drželi v rukou transparenty, které Jiřího Paroubka nechválily. Bylo na nich napsáno, že je populista a že by neměl zneužívat postavu TGM, když z ní má tak málo. Tedy nic zvláštního, co by člověk nevěděl a nevěděl on.
Teď začne ten příběh. Mezi fotografy se pohyboval též pán, jenž byl nejspíš Paroubkův fotograf osobní. V jistou chvíli se zraky předsedy sociální demokracie a jeho setkaly, načež fotograf přistoupil k Paroubkovi, který mu cosi šeptal. Bylo zjevné, co to bylo, neboť fotograf se odebral k oné skupince protestantů a počal je fotit. Jiří Paroubek jeho počínání sledoval. Když skončily projevy a socha TGM a jeho koně byla odhalena, setkali se ti dva znovu, načež Jiří Paroubek se jej zeptal, zda je "má". Fotograf přikývl a Jiří Paroubek se ještě jednou zeptal, zda fotografoval i obličeje. Fotograf přikývl. Jiří Paroubek se zatvářil spokojeně. Toto je tedy předseda strany, která se hlásí k Masarykovi a k níž měl Masaryk blízko. Toto se stalo u jeho právě odhalené sochy. A toto byl a může být příští český premiér. Muž s gangsterskými rysy.
Příště už snad konečně do přírody.
