Ve Frankfurtu nad Mohanem končí v neděli (2. 2.) výstava Dürer. Deutscher Meister
V Dürerově rodině bylo časté cestování samozřejmé. Albrechtovi předkové kdysi odešli do Uher, ve 20. století by se jim říkalo Volksdeutsche a jejich osudy by byly všelijaké. Albrecht Dürer starší se naštěstí v první polovině 15. vrátil do Norimberku, kde se usadil. V Uhrách má též původ jméno Dürer. Albrechtův uherský dědeček Anthoni si tak začal říkat podle vesnice, v níž v Uhrách žil: nachází se na jihovýchodě dnešního Maďarska a jmenuje Ajtós, což znamená maďarsky dveře: německy tedy die Tür, die Türen, franským dialektem Düren... Albrecht Dürer se tedy česky vlastně jmenoval Albert Dveře nebo třeba Bertík Dveřník...
Dürer je „znamením“ tohoto města. (Dürer uprostřed norimberských umělců.)
Nepředpokládaně jsem si rozložil cestu za Dürerem na dvě části: nejprve ve váničnatém prosinci jen do Norimberku, pak v teplém lednu ještě jednou do Frankfurtu, tentokrát nočním autobusem ráno tam a večer zase zpátky. V Norimberku jsme uvízli a nebyli s to pokračovat dál. Jednu chvíli nebylo vidět na více než pár metrů. Ale zůstat právě tady mělo svou logiku: Norimberk je Dürerovo město, Dürer se tady narodil i zemřel, dokonce tady jeho rod jím zanikl, neb Dürer zemřel bezdětný. Dürer je "znamením" tohoto města, Němci říkají Kennzeichen, je jeho "logem", jež by obyvatelé jistě rádi vysunuli před novodobé norimberské symboly jako jsou norimberské zákony, norimberské stranické sjezdy a norimberský soudní tribunál (viz Norimberské trosky aneb Samec na můstku).
Dürer se sem nastěhoval v roce 1509, to dům už stál skoro sto let.
Centrem norimberského uctívání největšího rodáka (v Norimberku se ovšem narodili také Václav IV. a Zikmund Lucemburský: náš "Otec vlasti" důvěřoval zřejmě zdejším porodníkům) je Albrecht-Dürer-Haus, dům okázale historický, dole kamenný, od druhého patra hrázděný čili Fachwerk. Dürer se sem nastěhoval v roce 1509, to dům už stál skoro sto let, byl však právě po důkladné přestavbě, takže asi nóbl a dostatečně reprezentativní pro úspěšného umělce a obchodníka. Dům stojí na výborné adrese, hned pod říšským hradem, čili na místě obzvláště důstojném, na kraji Starého města, kde je chodec za pár minut. Osmatřicetiletý umělec dům koupil za docela vysokou cenu 275 guldenů, splatil jej až roku 1526, dva roky před smrtí. Nastěhoval se sem s manželkou Agnes, před kterou měl sklony prchat (spekuluje se o jeho homosexualitě) a se svou dílnou, do níž docházeli jeho tři nejbližší pomocníci a spolupracovníci, tři Honzové, die drei Hänse: Hans Schäufelin, Hans Baldung zvaný Zelený a Hans Süß von Kulmbach, každému z nich patří jeden odstavec v dějinách umění, jejich Mistrovi ovšem celá kapitola.
Dva roky na to se tak stalo, to se též odhalovala Dürerova socha na prostranství před domem.
Dům jako zázrakem přežil ke konci války několik vln bombardování Norimberku, jehož jedinečné historické centrum bylo zničeno téměř kompletně. Vše to staré, na co v Norimberku padne oko, je nově z trosek postavené. Ale dům ze čtrnáctého století těsně pod hradbami norimberského hradu zůstal ušetřen. Po manželově smrti 6. dubna 1528 tu bezdětná Agnes žila do roku 1539, kdy smrt přišla i pro ni. Pak se tu střídali různí nájemci, v roce 1826 dům převzalo město již s úmyslem zřídit tady památník. Dva roky na to se tak stalo, to se též odhalovala Dürerova socha na prostranství před domem. Nechal ji zaplatit bavorský král Ludvík I., tehdy ještě korunní princ, který se později po celé Evropě proslaví aférou s irsko-španělskou tanečnicí, což ho přivede až k abdikaci. Jedním z dvou autorů sochy (druhým byl slavný Christian Daniel Rauch, autor jezdecké sochy Fridricha II. na berlínské třídě Pod lipami) byl místní sochař Jacob Daniel Burgschmiet, což je ten, od nějž si pražská univerzita nechala vyhotovit sochu Karla IV. k výročí založení univerzity. Socha stojí na staroměstské straně Karlova mostu. Myslím, že norimberský Dürer ho trochu připomíná. V ruce drží, pokud jsem to správně poznal, bodlák, s nímž se vymaloval na portrétu, který je v madridském Pradu. Ještě se o něm zmíním.
Pár kopií, mezi nimi toho asi nejslavnějšího Dürerova obrazu vůbec.
V domě toho vlastně moc není, pár kopií, mezi nimi toho asi nejslavnějšího Dürerova obrazu vůbec, Podobizny s kožešinou z mnichovské Pinakotheky, tady vypadá spíš trochu jako nějaký vyvrhel a či bandita. Potom samozřejmě nábytek odpovídající představě, jak mohla bytová renesance na severu vypadat, dřevěná táflování, dřevěné stoly na bytelných podstavcích, lustr z paroží, obrázek maminky... Krucifix, byť jsem někde četl, že Dürer se na sklonku života přiklonil k reformaci a zemřel jako protestant. Norimberk je ostatně protestantské město, katolíci jsou v menšině – to bude také tím, že to tady není žádné Bavorsko, nýbrž Franky...
Pak je tam síň, která může připomínat grafickou dílnu.
Pak je tam síň, která může připomínat grafickou dílnu, kde mistr multiplikoval své výtvory, jejichž prodej tvořil značnou část jeho příjmů. Visí tu různé reprodukce ve výtečné kvalitě, které si za slušnou cenu můžete koupit. Kdybych měl na rozhazování, pořídím si za dvě stě Euro pěknou reprodukci akvarelové studie zajíce, což je po Altamiře asi nejdokonalejší zpodobnění zvířete v dějinách umění. Nechal bych si ho zarámovat a hleděl bych na jeho rozkošnou jemnost vždy, když bych byl unavený a nic už by se mi nechtělo psát. Tím pohledem bych se občerstvoval.
Tím pohledem bych se občerstvoval.
Do Frankfurtu jsem dorazil o měsíc později. Vystoupil z autobusu v šest hodin ráno, bylo mrazivo, slunce vylezlo za pár hodin. Prochodil jsem celý den tím rozmanitým a zajímavým městem, vylezl na věž frankfurtského dómu, opět po letech zašel do Goetheova rodného domu a pak chvíli seděl v sále Pauluskirche, kam poslal svou řeč Palacký a Havel (viz Frankfurtský párek aneb radová, on žije!). Odpoledne jsem došel po nábřeží Mohanu ke Städelu. Fronta byla spořádaná a asi na půl hodiny. Pozdě večer jsem sedl na autobus a odjel zpět do Prahy. Pár dní na to vyšel v tištěných LN článek, který tady vychází trochu delší. Tak kdyby to někoho zajímalo.
Do Frankfurtu jsem dorazil o měsíc později.
Německý mistr pokoušený ďáblem
Albrecht Dürer je skutečně "německý mistr" (Deutscher Meister), jak zní titul frankurtské výstavy, po Vídni (2003) a rodném Norimberku (2012), třetí velké dürerovské výstavy konané v německém jazykovém prostoru v tomto tisíciletí. Neboť větší mistr, větší šampion, v něm nebyl.
Frankfurtské Städel Muzeum, které patří ke špičkovým evropským institucím svého druhu (v Německu hned za mnichovskou Pinakothekou, dráždanským Zwingerem a berlínskou Gamäldegalerie) svým "Dürerem" pokračuje v sérii výstav, mapujících evropský pozdní středověk a počátky novověku. Tak byl nově představen Lucas Cranach starší, poté vlámská škola a Rogier von der Weyden, před třemi lety si tu troufli na Botticeliho: ve zdejších sbírkách se nachází jeden z jeho nejkrásnějších portrétů věčné "Venuše" Simonety Vespucciové, Portrét mladé ženy (cca 1480), kolem kterého vystavěli pořadatelé umělecký obraz kvetoucí Florencie i jejího úpadku, jehož byl Botticelli svědkek i účastníkem.
Základem skvěle a do hloubky koncipovaných výstav, vždy spojených s výzkumem (pro vědce) a řadou doprovodných akcí (pro publikum), jsou solidní sbírky zdejšího oddělení "starých mistrů", k nimž připutují zápůjčky ze světových galerií. Nemusí jít vždy o ty největší "fetiše", takže v tomto případě se návštěvník nedočká asi těch nejslavnějších "Dürerů", tedy onoho fascinujícího "kristovského" autoportrétu z mnichovské Pinakothéky, ani toho mladého muže s bodlákem coby symbolem mužnosti a sebevědomí v prstech z madridského Prada. Samozřejmě "naše" Růžencová slavnost, ten asi nejluxusnější Dürer, kterým se chtěl při svém druhém pobytu v Benátkách předvést jako "německý mistr" a za kterou vděčíme Rudolfovi II., který ji mermomocí toužil mít u sebe, zůstala také v Praze.
Frankfurtské Städel Muzeum, které patří ke špičkovým evropským institucím svého druhu.
Mistr ve své době
Vynahrazují to dostatečně dvě stovky děl samotného Dürera, grafiky, akvarely, dvacet deskových obrazů, mezi nimi kompletní tzv. Hellerův oltář, vyhotovený Dürerem pro frankfurtského bohatého měšťana Jakoba Hellera v letech 1507 – 11., jenž jej věnoval dominikánskému klášteru. Střední obraz je bohužel kopie ze 17. století, z Dürerových rukou pochází postranní obrazy, jejichž zadní část vytvořil jiný mistr a současník, tajemný Matthias Grünewald. Když Dürer podnikal v roce 1520 svou poslední velkou cestu po Evropě (vydal se po Mohanu a Rýnu s úmyslem zúčastnit se v Cáchach korunovace nového císaře, Karla V., aby mu potvrdil rentu, kterou mu před pár lety přislíbil jeho velký obdivovatel, císař Maximilián), zastavil se ve Frankfurtu, kde se šel pravděpobně podívat na dílo své mladé zralosti. Frankfurt byl tehdy obchodním i mocenským centrem Německa (konaly se tu císařské volby a posléze korunovace) a Dürer, a umění obecně, se tu těšil velké úctě. To platí myslím doposud.
Něžný vztah měl jistě i k matce, kterou několikrát s láskou vymaloval.
Dürer se narodil 21. května 1471 v Norimberku, v rodině řekněme, velmi perspektivní: otec Albrecht byl zlatník, což je profese na pomezí řemesla a umění – a také vědy, chemie a alchymie; matka Barbora byla dcerou Hieronyma Holpera, zlatnického kolegy, v té době již norimberského patricia. Nejspíš to byli výborní rodiče: otec brzy poznal, jaký talent se v synovi probouzí a s vlídností ho zasvěcoval do řemesla, ale když poznal, že ze všeho nejlépe mu jde malování a kreslení, nechal ho jít tímto směrem. Něžný vztah měl jistě i k matce, kterou několikrát s láskou vymaloval: nejdojemnější je ona kresba staré scvrklé a stařenky (tehdy bylo Dürerově matce šedesát čtyři let), do jejíž bezzubé tváře tehdy již slavný syn vtělil obrovskou dávku citu a pokory.
Norimberk oněch časů byl obzvláště vhodným místem k narození talentovaného dítěte, v němž vše pracovalo ke genialitě. Bylo to město kvetoucí uměním a náročnými řemesly, německá Florencie nebo Antverpy: centrum zlatnictví, kovotepectví, řezbařství, výroby keramiky, barevného skla, mincí a emajlů a mnoha dalších jemných a sofistikovaných výrob. A také perníkářství. To poslední se udrželo dodneška a pod německým jménem Lebkuchen se před vánoci prodává v desítkách stánků v nejrůznějších lepkavých provedeních.
Zcela výjimečným oborem, v němž Norimberk tehdy vynikal, byl knihtisk, což byla vysoce progresivní specializace, neboť od Gutenbergova objevu uplynulo jen nepatrně času. V patnácti letech nastoupil Dürer jako učeň do nejlepší grafické dílny možná v celé Evropě, k slavnému ilustrátorovi Michaelu Wohlgemutovi. Jeho zajisté vysoce inteligentní otec svého syna už od dětství zaučoval v oboru, kde ho nechával kreslit stříbrnou tužkou návrhy na zlatnické předměty. To, že hoch se projevoval jako genius, což lze poznat z autortrétu, v němž se vymaloval ve třinácti letech jako křehký a trochu zádumčivý puberťák s našpulenou pusou a zkoumavým pohledem.
Dürerova díla vystavená ve Städelu doplňuje na osmdesát děl jeho současníků, těch, na něž navázal, i těch, kteří navázali na něj (Hans Baldung, Hans on Kulmbach aj.). Ze vzorů tu jmenujme rytce Martina Schongauera, který tu je zastoupen grafikami, bez nichž by ty Dürerovy asi vypadaly jinak. Právě za ním do Colmaru se vydal mladý Dürer v roce 1490 – byla to jeho první tovaryšská cesta. Během ní se chtěl vyučit právě u tohoto mistra dřevorytu, který ovšem půl roku před mladíkovým doputováním do Alsaska zemřel. Dürer, který pak pokračoval do Basileje a Štrasburku, musel hledat jiné učitele, které ovšem sám brzy překonal: už v roce 1498, v svých šestadvaceti letech, tiskne, opět už doma ve svém Norimberku, cyklus dřevorytů s výjevy z Apokalypsy, dílo, které ho - a jeho autogram AD - rázem proslavilo, právě i proto, že bylo reprodukovatelné, a na které člověk stále hledí se zatajeným dechem, přestože už si dávno na apokalyptické výjevy zvykl. Duch doby, kterou v nich mladý Dürer zachytil, tedy tušení čehosi konečného a hrozivého, se ostatně lidstva drží stále, i když s takovou imaginací je už nikdo zhmotnit neumí.
Opomenuty nemohou být ani vazby na Itálii, která se právě s Dürerem a jeho výpravami na jih (1494 – 95 a 1505 – 07) stala pro umělce z Předalpí povinnou: podle některých kunsthistoriků jeho příjezdem do Benátek v říjnu 1494 začíná v severní Evropě renesance. A možná i laik pozná z těch postav, které se již tak goticky nekroutí a nechvějí, že se něco změnilo v jeho pojetí těla, které si troufne zobrazovat i nahé a to v anatomické věrnosti (vytvoří první německý akt v životní velikosti – Adama a Evu – originál v Pradu, tady kopie jeho žáka Hanse Baldunga). Ostatně anatomii se věnuje celý život a to systematicky. Zajímavou součástí výstavy je oddíl věnovaný lidskému tělu a jeho mechanice, kterou zkoumal i teoreticky – Dürerovy vědecké traktáty v něčemu připomínají bádání druhého německého mistra, frankfurtskéhjo rodáka J. W. Goetheho.
Představen je tedy v rámci možností Dürer "celý", jako člověk ve svém životaběhu, jehož stopy se promítly do jeho děl, i jako tvůrce, který s vervou, a přitom jaksi samozřejmě a plynule, přebírá nejdůležitější podněty své doby: mistrovsky je uchopí, dosáhne v nich dokonalosti a sám je zdokonalí, ba dovede je k vrcholu a de facto k nepřekonatelnosti. Neboť si asi nelze představit nic dokonalejšího, než onu trojici měditiryn (Rytíř, smrt a ďabel, sv. Jeroným a Melancholie), vytvořených kolem roku 1514, v té době čtyřicetiletým umělcem, který dosáhl snad všeho, čeho si přál, slávy, uznání, kterému se daří vše, na co sáhne, ale přece se nemůže ubránit pocitům smutku z plynutí času a marnosti všeho pozemského snažení.
Ty malé (25 x 19 cm) "obrázky", u nichž musí návštěvník počkat, neboť je kolem nich permanentně plno, jsou asi nejreprodukovanějšími grafikami v historii, v případě Melancholie pak jde o grafiku nejintepretovanější. Detailně si je lze prohlédnout vlastně mnohem lépe v jakémkoli přehledu dějin umění a k němu si přečíst moře vykladů. Nicméně tady člověk hledí na tisky, kterých se možná dotkly ruce samotného tvůrce, jenž na ně shlédl zrakem, v němž se odrážela atmosféra doby. Tedy čas přerodu Západu, který právě poznává, že svět je mnohem větší, než si dosud představoval, že duchovní jistoty jsou křehčí, než jimi dosud žil, a možnosti tvořit a také ničit, stokrát větší, než si dosud představoval. Přelom 15. a 16. století patří k nejbarvitějším a událostmi nejnabytějším evropskym časům. Kolumbova plavba do západní Indie a úžas z toho, co se tam odkrývá, vrcholící renesance v Itálii, rozkvět Florencie za medicejských a pád do Savanarolovy diktatury, rozmach Benátek, papežský Řím a Leonardo da Vinci, který byl Dürerovi v něčem podobný – Dürer byl však větší realista a systematik. Z exotických zemí proudí předměty (první indiánské šperky) a zvířata, které nikdo před tím v Evropě neviděl: třeba nosorožec. Dürerův dřevoryt z roku 1415 je prvním zobrazením tohoto zvířete, z něhož však viděl nejspíš jen roh, neboť jde v jeho podání přece jen o poněkud fantaskní stvoření pokryté pancířem, se šupinatýma nohama a s jakýmsi jednorožcovým výrostkem na krku – ale nosorožce v něm i tak každý pozná.
Dürerův dřevoryt z roku 1415 je prvním zobrazením tohoto zvířete.
A samozřejmě je to čas permantních konfliktů a nepřehledných válek, kdy jeden bojuje s druhým a politický cynismus má už i svou teorii: Machiavelli píše Vladaře kolem roku 1513. Dnes se také říká, že tehdy nastává první mediální věk: Guttenbergův (další "německý mistr") vynález se pomalu uvádí do chodu, vznikají první tiskoviny, první sériově vydávané knihy a oběžníky: stará a vysoce sofistikovaná kultura knižních iluminací zaniká, přičemž ne každý je jen nadšen – je to čas pro první melancholii... Čas, který s takovou básnickou hloubkou popsal Johan Huizinga ve svém Podzimu středověku, zasáhne samozřejmě i Dürera. Člověka – génia, který v sobě ještě má citovou naivitu středověku s jeho jistotou a důvěřivostí v Boha, ale už po světě kráčí s novověkou vírou, že stvořitelem věcí je on, člověk, mistr, německý mistr, nad mistry. Lidskost jeho titánské dokonalosti dodává právě ta melancholie, s níž putuje jako rytíř skalnatou krajinou provázen a pokoušen smrtí a ďablem, kteří však na něj nemají, neboť tím mistrem je on.
Dürer. Deutcher Meister.
Städel Museum. Frankfurt nad Mohanem. 23. 10. – 2. 2. 2014.
Kompletní fotoblogy na interativní mapě jsou na
http://www.jiripenas.cz/fotoblog/
Putuje jako rytíř skalnatou krajinou provázen a pokoušen smrtí a ďablem...
