Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Lucemburk aneb Srdce slepého krále

Názory

  6:00
Když přijedete do Lucemburku v noci autobusovou linkou z Prahy, nejdřív uvidíte osvětlenou kostelní věž, která je ve skutečnosti nádražím. Ve tři hodiny ráno je staniční budova zavřená, takže zaplašíte myšlenku na kávu a hned si vezmete taxíka do laciného hotelu, kde jste si objednali lůžko na prožití zbytku noci.

Mosty vedou přes ona údolí, či spíše rokle a strže. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Nejdřív uvidíte osvětlenou kostelní věž, která je ve skutečnosti nádražím.

PEŇÁS: Louka v Boči aneb Iniciace l. p. 1981

Taxikář byl tak mrňavý, že sotva dosáhl na palubní desku. Když dvakrát otočil klíčkem a mercedes jen tak kníknul, pronesl něco jako „merda“ a zalomcoval dveřmi. Ty se nedaly otevřít, neboť byly kvůli vybité baterce zablokované. Mužík znovu pronesl merda a snad dodal fuck. Stáhl okénko, to naštěstí šlo ručně, celý se vyklonil a z venku rval klíčky do zámku. Konečně se mu podařilo otevřít dveře a vyběhl ven. Nevracel se asi deset minut. Já dostal záchvat smíchu. Přivedl si na pomoc kolegu, který zapojil baterii, a vůz se rozjel. Po cestě spustil mezinárodní angličtinou, že je původně letecký instruktor, ale že v Portugalsku, odkud je, nebyla práce, tak šel sem dělat taxikáře, a že je zde spokojený, ovšem problém je s těmi novými auty, kde je všechno na elektroniku, takže se nedá nic lehce opravit, jako dřív, kdy stačilo mít kladivo, klíč a hasák. Cesta utekla rychle, vjeli jsme do tunelu a za chvíli byli na místě. Chlapík si naúčtoval dvakrát vyšší cenu, než jak jsem pak zjistil, bylo obvyklé. Hostel byl mládežnický, ale prášek na spaní mi pomohl usnout.

Ty tvoří hlavní krajinou domininatu tohoto pozoruhodného města, nad kterým, snad k zesílení efektu, stále přelétavají v nízké poloze obří letadla.

Ráno jsem se probudil do mlhy, z níž vystupovaly jen pilíře jakéhosi viaduktu. Zjistil jsem tedy, že jsem v rokli, což nějak nehrálo s mou vzpomínkou na noční jízdu tunelem. To, co jsem zatím viděl bylo několik venkovských stavení a upravené křoviny selského typu. Myslel jsem si proto, že jsem na předměstí. Když pak mlha ustoupila, zjistil jsem, že jsem vlastně skoro uprostřed města. Lze-li mluvit v Lucemburku o nějakém centru, pak jimi jsou nejspíš mosty. Nikoli však přes řeku, ta tam sice jakási je, jmenuje se Alzette (německy Alzig a lucembursky Uelzecht, jejímž oslovením začíná lucemburská hymna: „Kde Uelzecht teče mezi luky...“), ale je to takový širší Botič v Nuslích. Mosty vedou přes ona údolí, či spíše rokle a strže. Ty tvoří hlavní krajinnou domininatu tohoto pozoruhodného města, nad kterým, snad k zesílení efektu, stále přelétavají v nízké poloze obří letadla.

Ty procházejí městem jako jakési podélné hřbety či páteře, takže z výšky může město přípomínat třeba valchu nebo struhadlo.

Vedle oněch údolí, které připomínají menší Nusle, kdyby se v nich ovšem uklidilo, jsou dalším lucemburským úkazem skály.

PEŇÁS: Čím více se stydím za národ, tím více jsem

Ty procházejí městem jako jakési podélné hřbety či páteře, takže z výšky může město přípomínat třeba valchu nebo struhadlo. Vůbec je to tu krajinně velmi zajímavé, chvílemi jsme měl představu, že jsem v nějakém přírodním parku a k večeru či v noci, když byla pískovcová skaliska pěkně nasvícena, působilo to tu velmi romanticky a jaksi až anticky, třeba jako ty akropolské skály v Athénách.

Naopak většina pochází z novověku, kdy se město a hrad proměnily v mohutnou vojenskou pevnost, v „Gibraltar severu“.

Na jednom takovém skalním hřebeni byl vystavěn hrad Lucilinburhuc čili dalo by se říct: Světlov... Poprvé byl zmíněn roku 963, kdy byl připsán hraběti Siegriedovi I., který je považován za zakladatele lucemburské dynastie. Její složitou genealogií tu nebudu zdržovat, jen bych připomněl, že mýtickou pramátí rodu byla víla Meluzína, která měla ten problém, že se jednou týdně, vždy v sobotu, proměňovala v hada. To bohužel její nedůvěřivý manžel, který se s ní kdysi seznámil v lese a spokojeně s ní léta žil, nechtěl tolerovat, takže chudák víla musela odejít od svého hojného potomstva, které aspoň vybavila nějakou zvláštností, tu kančím zubem, tu jedním okem, tu nadměrečným údem. Vracela se pak vždy, když bylo nejhůř nebo když se někdo z rodu chystal na onen svět. To se objevila na rodovém hradě, chvíli se procházela po jeho komnatách a všem bylo jasné, oč jde. Tím rodovým hradem byl ovšem Lusignan v západní Francii, odkud se různé její děti teprvé vydaly do Evropy zakládat dynastie.

PEŇÁS: Džihád u Kadaně aneb Kyselka Řezáč

Kdyby bloudila po tom současném hradě lucemburském, měla by asi poněkud problém, neboť z hradu zbylo jen pár věží, zato několik kilometrů mohutných obvodových hradeb, které jsou tak rozsáhlé, že se do nich vejde skoro celé město. Ne všechny jsou středověké, naopak většina pochází z novověku, kdy se město a hrad proměnily v mohutnou vojenskou pevnost, v „Gibraltar severu“, jak se Lucemburku říkalo, vlastně v několik pevností, které postupně stavěli Burgundi takže asi Francouzi, pak Španělé, Rakušané a samozřejmě Prusové čili Němci, takže Luxembourgh je kombinací hradu, hradeb, pevností, kasemat, strážních věží, bastionů a revelinů, zákopů a výkopů. A nějakých domů a kostelů. To vše je hezky rozloženo, nikoli nahuštěno, po těch stržích, roklích, údolích, skaliscích a náhorních plošinách a všechno to spojují ty viadukty a mosty, z nichž ten největší je pojmenován po velkovévodkyni Charlottě, ale protože je natřený na červeno, lid mu logicky říká Rout Bréck, což je nejspíš lucembursky.

V roce 1990 na něj instalovali bariéru z plexiskla, což nejspíš zkomplikovalo sebevražednost, ale zhoršilo výhled.

Charlottin nebo tedy Červený most spojuje vlastní město s protějším kopcem Kirchbergem, což se tady vyslovuje kiršberg, a jezdí po něm ve větší míře eurobyrokrati, protože onen Kirchberg je euročtvrtí. Most je velmi podobný našemu Nuseláku a stejně jako on přitahoval sebevrahy, neboť pád z něj do poklidné čtvrti jménem Pfaffenthal, rozkládající se pod ním, měl zcela jistě smrtelný efekt. V roce 1990 na něj instalovali bariéru z plexiskla, což nejspíš zkomplikovalo sebevražednost, ale zhoršilo výhled.

Jeho otec byl Francouz z Lotrinska, matka byla Lucemburčanka, která ovšem uváděla jako národnost německou.

PEŇÁS: Migranti v Evropě? Před touhle povodní nelze zavírat oči

Na začátku toho mostu z městské strany je pomník ve tvaru jakéhosi železného pařátu nebo snad tupé vidličky či čeho. Je to moderní vyjádření úcty k Robertu Schumanovi, zřejmě nejvýznamnějšímu Lucemburčanovi moderní doby, otci Evropy, jak ho tady titulují. Narodil se v roce 1886 tady v takovém solidním zahradním domečku ve čtvrti Clausen, která leží rovněž v údolíčku: šel jsme kolem něj, když jsem scházel lesními serpentýnami z Kirchbergu. Jeho otec byl Francouz z Lotrinska, matka byla Lucemburčanka, která ovšem uváděla jako národnost německou, doma se mluvilo lucembursky, on samozřejmě mluvil německy a francouzsky. Úředně byl Němec, občansky Francouz, duchovně katolík, přesvědčením Evropan. Za německé okupace byl vězněn, pak byl v letech 1948 až 1953 francouzským ministrem zahraničí a v této funkci předložil tzv. Schumanův plán (9. 5. 1950), ten startovací bod vedoucí k Evropské unii.

Jádrem a srdcem toho procesu mělo být Lucembursko, jehož kapkovitý tvar opravdu trochu to srdce připomíná, ten orgán, který je vložený mezi dva obří svaly Francii a Německo, jež se v dějinách mohutně mezi sebou třely a způsobovaly tak Evropě sérii infarktů, z kterých se pak těžko vzpamatovávala. Ovšem ta idea, kterou prosazoval Schuman, to nebyla žádná odsobněná technikálie, žádná chladná byrokratická konstrukce, ale proces, který spojuje jednotlivé národy tmelem vzájemné solidarity, výhodnosti a postupně budovaného porozumění. Schuman tomu zasvětil život i osobně, nikdy se neoženil, jeho jedinou vášní byla politika - a Evropa. Zemřel v roce 1965.

Mir welle bleiwe wat mir sin, což lehce přeložíme jako Chceme zůstat tím, čím jsme.

PEŇÁS: Migranti v Evropě? Před touhle povodní nelze zavírat oči

To, že u zrodu toho procesu, který byl dlouhá desetiletí jednoznačně úspěchem (než jsme do něj vlezli my a další z východu, chce se mi napsat), byl Lucemburčan a Lucemburk byl vybrán jako první sídlo (Evropského společenství uhlí a oceli), to nebyla samozřejmě náhoda. Jednak Lucembursko nikomu nevadilo a nebylo s nikým ve sporu: ve vztahu k poraženému Německu se jistě cítilo – a právem – být obětí, vždyť bylo dvakrát okupováno, respektive bylo schramstnuto, přičemž odpor lucemburského trpaslíka (to není míněno hanlivě) byl na jeho možnosti statečný: ve věznicích se ocitly tisíce Lucemburčanů a též zpravodajský odboj nebyl zanedbatelný.

Lucemburčané byli vlastenci a cítili lucembursky: jejich neoficiální heslo je Mir welle bleiwe wat mir sin, což lehce přeložíme jako Chceme zůstat tím, čím jsme, ale zároveň byli zvyklí na více identit, na život v jakémsi rozmezí či rozhraní: mezi Francii, ke které mají kulturně nejblíž, mezi Německo, kam patří původně etnicky a jazykově (lucemburština byla ještě nedávno považována za německý dialekt, jako rovnoprávný, to jest literární jazyk se prosazuje až takových dvacet třicet let). Blízcí jsou jim Belgičané jako katolíci, dynasticky a historicky jsou spřízněni s Holanďany (jejích král Vilém II. z dynastie Oranje-Nassau zdraví Lucambuřčany z bronzového koně na hlavním staroměstském náměstí – Place Guillame II.) a tak dále. Běžný Lucemburčan je běžně bilingvní, ale často i trilingvní: mluví lucembursky, francouzsky a většinou i německy, a mladí samozřejmě anglicky. Lucemburk je spíše frankofonní, lucemburština je slyšet více na venkově, připomínala mi šišlavou němčinu. V knihkupectvích ve středu města mají knížky tak půl napůl francouzské a německé: v lucemburštině komiksy, knížky pro děti a něco, co by se asi dalo nazvat regionální literatura. Rozhlas a televize ovšem vysílá lucembursky. Platí pro ně asi totéž, co pro Holanďany, že oni rozumí všem (myslí se tím okolním Evropanům, včetně Angličanům), ale jim nerozumí nikdo. To mají skvělé.

A to bez ohledu, že tam člověk z Čech stále cítí jakousi dávnou dějinnou spřízněnost.

Je snad tedy patrné, že se mi tam líbilo. A to bez ohledu, nebo tím spíš, že tam člověk z Čech stále cítí jakousi dávnou dějinnou spřízněnost, byť ta je věcí náhody, jako ten dvouocasý lev, který nijak s tím českým nesouvisí, prostě heraldický znak. A náhoda, i když ne zas až taková, vlastně bylo i to, že v tom zmateném roce 1309 dostal někdo (byli to cisterciáčtí mniši ze Zbraslavi, dobří diplomati) nápad nabídnout královskou dceru Elišku mladému synkovi nově zvoleného římského krále Jindřicha VII., prvního Lucemburčana, který se vyšvih tak vysoko. A je známo, že když opat Konrád a Petr Žitavský, protože oni byli ti dohazovači, přijeli za Lucemburčanem, který se měl stát dědečkem nejvýznamnějšího panovníka narozeného v Praze, čehož se ovšem již nedočkal, neb zemřel v srpnu 1313 při své italské cestě, nedosáhnuv toho, co se pak podařilo tomu vnukovi, totiž císařské koruny, tak tento Heinrich VII. vu Lëtzebuerg, jak mu říkají doma, nejdřív váhal a vůbec se mu sotva čtrnáctiletého hocha do té divoké země kdesi na východě, kde zabíjejí krále a kde se právě jiného (Jindřicha Korutanského) chtějí zradou zbavit, dáti nechtělo.

Nabízel prý svého mladšího bratra Walrama, který měl však špatnou pověst jako zhýralec. I sama jednadvacetiletá Eliška dala prý přednost, ne snad z důvodů tělesné náklonnosti, nýbrž kvůli prestiži, čtrnáctiletému královskému děcku, než méně urozenému playboyovi. A tak se konala ve dnech 31. srpna a 1. září 1310 slavná královská svatba v říšském městě Špýru, při níž otec, Jindřich VII., který přitom nikdy v Čechách nebyl, udělil svému synovi „jménem a vůlí Svaté říše“ České království v léno. To si však musel mladík nejdřív vybojovat, což však nebylo zas tak těžké. Korutanec zkazil na co sáhnul a když se přidali pražští řezníci, kteří Janovi pomohli a rozsekali bránu, mohlo hlavní město království mladého Lucemburčana nadšeně přivítat...

Sarkofág je pozdně renesanční ze 17. století, Janovy kosti do něj doputovaly přes různé peripetie.

PEŇÁS: Do Chomútova aneb Zápěstí v kamenci

Samozřejmě jsem se byl podívat do krypty národní katedrály Notre-Dame, kde je uloženo, to co z krále, kterému tu říkají Jang de Blannen čili Johannes der Blinde čili Jan slepý, zůstalo po sedmi stech letech zachováno. Sarkofág je pozdně renesanční ze 17. století, Janovy kosti do něj doputovaly přes různé perpetie. Koncem 80. let minulého století byly jeho pozůstatky převezeny do Prahy, kde je zkoumal profesor Emanuel Vlček, což byla jedna z mála zajímavých věcí, kterou režim tehdy připustil – hrála v tom roli i prominence profesora Vlčka. Pamatuju si, jak tehdy vycházely výsledky jeho bádání v novinách a zase to byla jedna z mála zajímavých věcí, které se tam daly číst. Možná jediná. V roce 1980 se pak opět ostatky vrátily a při té příležitosti vyšly nějaké reportáže z Lucemburska a protože to nešlo nijak ideologicky zneužít, snad jedině tak, že se komunistický bezduchý režim hlásil k něčemu, na co neměl právo, zaujalo mě to tehdy snad natolik, že jsem si řekl, že se tam musím jet jednou podívat.

To se tedy stalo po pětatřiceti letech. Do té krypty jsem přišel v pondělí v pravé poledne, takže nade mnou začaly bít právě zvony a já si představoval, že srdce jednoho z nich patří tomu Janovi slepému, který k Čechám přišel jak slepý k houslím, ale když už se to stalo, tak se se světem loučil aspoň jako český král, který sliboval, že toho bohdá nebude, aby z boje utíkal.

Toho bohdá nebude, aby z boje utíkal.

Do Lucemburska se ještě jednou vrátím, musím popsat ořechový jarmark pod hradem Viandem a snad ještě ty kasematy a některé kulturní zajímavosti. Výpravu z Poohří dokončím do Vánoc, žádný spěch.

Mapu se všemi blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!