Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Milý Edvarde Beneši aneb Egerland, má vlast

Názory

  17:15
Pokud se mu nic nestalo, tak by doktor Dieter Kraus podle mých odhadů měl být už v Čechách, snad někde za Tachovem či před Plzní, a štrádovat si to směrem na Prahu.

1. Setkání ve Wiedenu. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Mobilní telefon si na cestu nevzal a na domácím čísle do Kemptenu v podhůří Alp, kde bydlí, to nikdo nebere. Doufám ale, že se ještě uvidíme.

2. Radnice ve Weidenu


Já jsem toho muže potkal jen díky zvláštní náhodě. Představte si, že přejedete vlakem hranice u Chebu, za půl hodiny vystoupíte v malém městě Marktredwitz. Zajdete si tam do muzea vyhnaných Chebanů čili Egerlanďanů, dvě hodiny si to tam prohlížíte, pak jedete dál do Weidenu, což je takových třicet kilometrů směrem na jihovýchod, pořád v Horní Falci. Vystoupíte tam, jdete se projít po náměstí a pořád na to myslíte: na ty vyhnané a na to, co se to stalo, jestli se to muselo stát, komu to prospělo a komu víc ublížilo, a vůbec, co my, současní Češi, s tím... A za chvíli vám ťuká na rameno starší muž s bílým plnovousem a prosí vás, jestli byste ho mohl vyfotit. Vy řeknete, aber sicher, beze všeho, a pak se na něj podíváte a uvidíte ceduli, kde má německy mimo jiné napsáno "Milý Edvarde, vrať mně moji 800 let starou vlast zpět."

3. Milá Edvarde...

Já jsem na něj hleděl a nejprve mě napadlo, že to je cvok, který tady chodí po Weidenu s cedulí, jako by se vynořil z časů před pětašedesáti léty. Zeptal jsem se ho nejdřív, jestli mluví česky. Leider nur wenig, pár slov. Já jsem Čech, víte, řekl jsem mu německy já. Muž se evidentně zaradoval. Da habe ich Glück, řekl a ukazoval na ceduli. Já si ji přečetl celou, pak i z druhé strany, kde to samé stálo česky, s drobnými chybami, třeba háček měl obráceně. A to tady chodíte s tou cedulí po Weidenu, zeptal jsem se konečně? Ne, řekl ten muž. Já jdu do Prahy, už mám za sebou skoro polovinu cesty, bydlím v Kemptenu, to je v Allgäu na jihu Bavorska. Každý den čtyřicet kilometrů. Jdu stejnou trasou, jako museli jít moji rodiče a já, to mi bylo deset let. My jsme byli vyhnaní z Tachova, můj otec byl lékař, já jsem taky doktor medicíny, říkal ten muž. Nikdy moji rodiče neměli nic společného s nacisty, můj otec a matka byli křesťané, pro ně byl Hitler ďábel a šílenec. Otec byl původně z Moravské Ostravy, kde jsem se narodil i já, pak dostal místo v Tachově... Byl to filantrop, pomáhal i Čechům, a stejně pak ho vyhnali jako psa a ještě mohl být rád, že nepřišel o život... Říkal mi ten muž, jako by mě musel o těchto věcech přesvědčovat... No, ale co si myslíte, že tím dosáhnete? zeptal jsem se ho a dodal: víte, v Čechách to je složité. Na jedné straně spousta lidí, netvrdím, že většina, ví, že vyhnání bylo špatné, ve větší míře nespravedlivé a že to Čechům nakonec nic dobrého nepřineslo. Ale zároveň se bojí to zcela otevřeně přiznat, protože co pak? Vyhnat zase Čechy z těch domů po Němcích, vždyť tam žije už třetí generace? A spousta těch domů už dávno neexistuje, víte, jak to vypadá v Sudetech, že? Nebo vám zaplatit? Kde by na to ten chudý stát vzal? Víte, kdyby bylo po mém, okamžitě bych vás vyzval k návratu. Ale nic byste nemohli chtít a očekávat. Ale to tady říkám – a píšu - jen za sebe. – Muž potěšen, že už ve Weidenu našel Čecha do diskuse, říkal. – Nein, ich will keine Revanche, kein Geld, keine Häuser, kein Eingentum... žádné peníze, domy, majetek. Jediné, co chci, aby Češi uznali, že to nebylo spravedlivé. – Ale vy musíte uznat, že to taky nebylo spravedlivé, co jste udělali v roce 1938, řekl jsem. A uznali jste to se vším všudy? To si myslím, že je nutný předpoklad všeho. Musíte uznat taky svoji vinu. – Ja, to byla strašná pitomost s tím Hitlerem. Idiocie. Sudetští Němci a Henlein udělali hroznou chybu. Ale ta odplata byla strašná. Sudetští Němci byli obětí války dvakrát: od Hitlera a od Čechů... řekl ten muž a hovor pak ještě nějakou dobu pokračoval, muž mi byl stále sympatičtější, i když mi bylo jasné, že se ve všem úplně neshodneme, stáli jsme na náměstí ve Weidenu asi hodinu, lidé chodili kolem, slunce hřálo tak napůl, z blízké radnice zněla dvakrát zvonkohra.

4. Zvonkohra

Ale musíte si dát pozor, ať vás v Čechách někdo neztluče. To víte, najdou se různí lidé, někomu to může připadat jako provokace. Ona to trochu je, že... řekl jsem. Mužovy jasně modré oči na mě skoro udiveně pohlédly: Ale prosím vás, já už jsem byl v Čechách víckrát, takhle sice poprvé, ale Čechy znám. A to jsou přece moc milí lidé, ti Češi. Es sind doch sehr nette Leute, řekl přesvědčivě. No, ne úplně všichni, namítl jsem opatrně a upozornil ho, ať se spíš vyhýbá laciným nálevnám, ať nechodí sám za tmy a taky na prvního máje ať si dává pozor, že to u nás slaví nacisti a komunisti a že ti právě asi nebudou k jeho výzvě naladěni vstřícně. Pak jsme si vyměnili adresy, telefonní čísla, domluvili jsem se, že se potkáme v Praze, kam on snad dorazí v příštích dnech. Řekl mi, že jeho konečná je Loretánské náměstí, ministerstvo zahraničních věcí. Já řekl, že jsem zvědavý, co na to asi pan ministr Schwarzenberg, který byl vlastně také de facto trochu vyhnancem, i když to byl přece jen zvláštní případ. Pak jsme si podali ruce a já mu popřál mnoho zdaru a štěstí. Muž se otočil, já uviděl ranec a na něm připevněné písmeno N. Jako v tom pětačtyřicátém.

5. Jako v roce 1945

Weiden in der Oberpfalz, jak se to město, jež by se mohlo přeložit jako Vrby nebo třeba Vrbany v Horní Falci, jmenuje, má necelých padesát tisíc obyvatal a je prvním větším městem za Rozvadovem, ale teď ho dálnice na Norimberk míjí. Ve středověku tomu bylo jinak a přes tohle náměstí vedla slavná Zlatá cesta, což byla hlavní obchodní trasa z Prahy na Západ, tedy do Norimberka. Zvláštní péči se těšila za Karla IV., pro nějž to byla hlavní promenádní linie, neboť Praha a Norimberk byla dvě města, v nichž pobýval až do svého stáří nejčastěji, načež poslední léta prožil v Braniborách, v Tangermünde, odkud odjel na poslední cestu do Francie, z níž pak už jel zemřít do Prahy. Podél oné trasy budoval Karel od padesátých let soustavu lenních držav, které byly podřízeny Koruně české. Historici této Karlově snaze vytvořit jakési zašumavské teritorium říkají Česká Falc nebo Neuböhmen, Nové Čechy. Historik Ferdinand Seibt píše v knize o Karlu IV., že ještě dnes lze v těchto městech pozorovat "jakési relikty zvláštního pocitu příslušnosti ke Koruně české: městské pečeti, nesoucí dodnes obraz českého lva." Lev, pravděpodobně český – ale může to být i lev falcký - je i na weidenském erbu, vedle wittelbašské šachovnice a oné vrby dole.

6. Na Zlaté cestě


Na náměstí podélného tvaru stojí uprostřed renesanční radnice s dírou uprostřed, kterou lze projít. Díra je zachovávána v dobrém pořádku, což platí i pro celou Horní Falc, stejně jako zbytek státu. Na radniční zdi je umístěna ona zvonkohra, krerá vyhrává rekordně dlouho. Před radnicí je italská kavárna, kde kupodivu neměli štrudl, který přitom měli na jídelním lístku. Skandál!

7. Vrbany v Horní Falci

Také se tudy ubíral do Kostnice Mistr Jan Hus. Až do Weidenu ho prý německý lid zdravil a přijímal se zájmem. Od Weidenu na něj hleděli jako na kacíře a neznaboha. Za husitských válek se tu sbírala křižácká hotovost, také ta, jež skončila roku 1427 neslavně bitvou u Tachova.

8. Brána ve Weidenu

Náměstí je z obou konců otevřeno a zase uzavřeno branami středověkého typu. Něco jako u nás třeba v Berouně. Barokní kostel je evangelický, neboť náboženské poměry tady, v Horní Falci, jsou jiné než ve vlastním katolickém Bavorsku. Také se tu nenosí dirndl a kožené kalhoty, což všechno nepřipraveného Čecha trochu mate, neboť si myslí, že Bavorsko je prostě Bavorsko, ale ono je to podobné jako Čechy s Moravou, s čímž si nevíme rady, jak je z toho nehezkého slova Česko patrno. Také lidé tady nemluví bavorsky, ale hornofalcky, což se pozná až při bedlivějším poslechu. Tolik Weiden.

9. Druhá brána

Zpátky do Marktredwitz, kde jsem svou krátkou cestu po blízkém světě za humny začal. Člověk se tam dostane velmi snadno vlakem z Chebu: jezdí to přes den každé dvě hodiny. Na české straně si lze za 150 Kč zakoupit Egronet-Ticket, jímž pak lze celý den jezdit po velkém kuse Bavor (Horní Falci a Horních Frank), kuse Sasku a kusu Durynska. Velmi to doporučuji. Na německé straně to stojí 16 euro, takže je patrné, že jde o pozitivní diskriminaci.

10. Radnice v Marktredwitz.

Trhová Ředvice, jak jsem také viděl napsáno, je zajímavá pro nás tím, že je hned u Chebu, a Cheb měl vůči ní po celý středověk jakási patronátní práva, což je zřejmé i z toho, že mají skoro totožný znak. V obou případech leze říšská orlice odněkud: v případě Chebu z nějaké brány, v Ředvicích z půlky kola. Cheb bylo zvláštní město v českém království, neboť to bylo město říšské a tedy v něčem výsadní. A navíc tam zapíchli Valdštejna, jak známo. Ona Ředvice patřila k Chebu a tudíž k habsburské monarchii a to až do začátku 19. století, kdy je František I. vyměnil s bavorskými Wittelsbachy za město Vils, které je teď v rakouských Alpách. Na radnici v Marktredwitz zůstal z dob chebské nadvlády tento trojznak s nápisem, který se mi nechce luštit.

11. Chebský a redwitzský znak.

Radnice je středověká, působí trochu jako tvrz. V informační centru mě muž mého věku ochotně zahrnul mapkami a letáky s tipy na vandr po okolí. To jsem oželel. Mohl jsem si u něj nechat batoh, selbstvertändlich.

11. Ještě radnice.

Radnici tam mají ale ještě jednu novější, kde "setrval" pět dní Goethe, takže tam má cedulku. V Chebu dvě goethovské cedule po válce z vlasteneckých důvodů odstranili, neboť by mohly dráždit. Teď je jedna v muzeu.

12. Hier weitte Gooothe.


Zajímavou část města tvoří jedna podélná ulice, která byla oním trhem (Markt). Možná že tyto obchody byly prvními na ráně, když se otevřela v Chebu železná opona. Co se tehdy nejvíc kupovalo? Pokud si vzpomínám, největším hitem byly fritovací hrnce, tak zvané friťaky. Doposud nevím, na co to přesně je a co se v nich vaří. Ale sotva se na těch obchodních ulicích, které jsou všude na Západě stejné a přece je pořád na co se dívat, objevím, hned mě ten dvacet let starý pocit přepadne a já myslím na friťáky, byť jsem nikdy žádný nekoupil a ani koupit nechtěl. Je to pro mě magický předmět dávných let, které stejně nejsou ještě pryč.

13. Obchodní ulice


Na konci oné dlouhé ulice je Chebské náměstí – Egerlandplatz a na něm dosti ošklivá, ale před takovými pětadvaceti lety jistě dojem modernosti vzbuzující, budova Egerlander-Kulturhaus. Protože se Cheb jmenuje německy stejně jako Ohře, tedy Eger, lze to přeložit buď jako Kulturní dům Poohří nebo Kulturní dům Chebska. Stojí tam od roku 1973, v roce 2000 k němu bylo přistaveno muzeum Egerlandska, tam jsem měl namířeno.

14. Chebský kulturák


Egerland čili Chebsko, egerlandsky Eghelanda, byl v užším smyslu kraj kolem Chebu, v širším ta část Sudet, která zahrnuje dnes celý Karlovarský kraj a kus Plzeňska. Na severu končí mezi Kadaní a Chomutovem, na jihu na začátku Šumavy u Horšovského Týna. Na východě jde až k Žatci a Postoloprtům, směrem k Plzni vedla hranice u Manětína. Ta mapa, která visí v muzeu, myslím odpovídá Sudetoněmecké župě Eger, zřízené v letech 1938 – 1945. Zas tak moc bych se s ní tam nechlubil.

15. Župa Chebsko

Jiná věc je, že ten kraj postihla po pětačtyřicátém roce těžká rána, z které se dosud nevzpamatoval. I ten Cheb, o Karlových Varech nemluvě, je dnes jen stínem toho pyšného města, kterým byl ještě před sto lety. To se stačí podívat na ty chebské domy... A lidé, kteří tam žili, a v celé Egerlandu to bylo 800 tisíc obyvatel, tvořili zvláštní kulturní entitu, jejíž vymizením z našeho prostoru přineslo krajině, městům, vesnicím těžko kdy nahraditelnou ztrátu.

16. Egerlanďan

V tom muzeu jsou popisky německé a české. Snad kromě té mapy tam už není nic iritujícího. Ve vitrínách jsou exponáty připomínající život v posledním století před zánikem: kroje, které by klidně mohli nosit Plzeňáci, i když ty bílé ponožky jsou až příliš bílé, a ty klobouky jaksi chodské, nebo že by kanadská jízdní policie?

17. Kroje ze Sudet

Kalhoty byly nošeny s padacími mosty a velkým knoflíkem, který egerlandsky nevyslovitelně jmenuje Huasnoantoutara a znamená to asi knoflík k přidržování gatí.

18. Knoflík od gatí

Sklo, porcelán, krajky, lázeňské oplatky, poháry na minerální vodu, rukavičky z Abertam, látky z Aše, trumpety z Kraslic a housle Lubů, kola z Chebu, zkamenělé růže z Karlových Varů... A dudy, které jsou základem i egerlandské muziky. Takové předměty, které tady zbyly v nějaké podobě po nich a my se někdy divíme, co ty Sudeťáky k těm věcem váže, proč na nich tak lpí? No protože je považují za své. A nedá se nic dělat: právem.

19. Vozík na cestu

A pak je tam prázdný skleněný kufr, v němž jsou nápisy Vzpomínky, naděje, Nářečí, Podnikavost, Vzdělání, Smysl pro rodinu, Zbožnost, Česká kuchyně, Láska k vlasti... Já vím, že to všechno je velmi sporné a na celé té tragédii měli právě oni svůj velký podíl. Ale stejně. Ta "odplata" byla až příliš tvrdá. A my, Češi z ní odvádíme dosud hořkou daň. I když si to třeba nechceme přiznat.

20. Co se do kufru nevejde

Jsem zvědavý, jakou zkušenost právě s tím zažívá můj přítel z Weidenu, dr. Dieter Kraus.

21. Na cestě do vlasti

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...