PEŇÁS: Můj kamarád Halil aneb Frankfurtská spojka

V roce 1994 jsem potkal Halila poprvé.

První, koho jsem na peronu frankfurtského nádraží potkal, byl Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou, oni se vraceli do Prahy, já právě vystoupil z ranního vlakem z Norimberka, kam jsem přijel nočním vlakem z Prahy. To bylo ještě v době, kdy cestování nočním Německem ve mně vyvolávalo jakési temné a zároveň romantické představy, kterých jsem se už dávno zbavil. Josef Škvorecký měl na hlavě stetson, na krku takovou tu kovbojskou šňůrku a ze Zdenou působili jaksi bezradně a ztraceně. Měli sebou několik kufrů na kolečkách, které vypadaly velmi americky a solidně. Protože jsem pár dnů před tím dělal s mým milovaným spisovatelem rozhovor, tak jsem se k nim hnal a Škvorecký mě poznal a hned říkal, jestli bych jim mohl pomoc s těmi kufry do vlaku, a přitom bylo vidět, jak z té cesty nemá vůbec radost, protože říkal takovým tím svým měkkým hlasem, víte, já na ty evropský vlaky nejsem zvyklej, já když jezdím v Americe, tak tam mají kupé vlastní toaletu a já mám problémy s prostatou a musím chodit na záchod, takže bych potřeboval sedět co nejblíž k záchodům, abych nemusel chodit přes celej vagon... Tak jsem hledal pro Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou místo, které by jim trochu vyhovovalo, odkud by to měli blízko na toaletu a na kterém by snesli cestu ranním Německem a dojeli do tehdy se nadějně poevropšťujících Čech. 

Mně se ale ta postmoderní tužka v obalu z art deco líbí víc.

Nebyl jsem tehdy ve Frankfurtu poprvé, ale poprvé jsem si tehdy asi všiml toho skyline, který tehdy ještě nebyl kompletní a k němuž během dvaceti let přibyla další polovina mrakodrapů, které obejít znamená projít půlku Frankfurtu, i když z odstupu vypadají, jako by rostly z jednoho hnízda. V tom roce 1994 už stála - ovšem jen tři roky - ta věž ve tvaru tužky (Bleistift), podle které je jednoduché trefit k Messe, k veletrhu. Několik let to se svými 256 metry byla nejvyšší stavba v Evropě, než ji koncem devadesátých let přeskočil o čtyři metry a jedno poschodí (55 a 56) jiný frankfurtský věžák, Commerzbank Tower, od asi největší stavitelské celebrity současnosti, Normana Fostera. Mně se ale ta postmoderní tužka v obalu z art deco líbí víc.

Než přeskočil jiný frankfurtský věžák, Commerzbank Tower, od asi největší stavitelské celebrity současnosti, Normana Fostera

Tehdy, před těmi dvaceti lety, jsem došel na veletrh, vlastně s matnou představou, co vlastně tam hodlám dělat a o čem psát, ale jistě jsem do novin něco poslal. Tematickou zemí byla tehdy Brazílie (to mě moc nezajímalo), takže tam byla výzdoba ve styli tropicana a zněla tam ve větší míře brazilská popmusic, a Mírovou cenu německých knihkupců dostával toho roku španělský spisovatel Jorge Semprún (1923 – 2011), Frankův odpůrce a vězeň koncentračního tábora Buchenwald, zprvu stalinista, ale pak velký kritik totalit, včetně té sovětské: vzpomínám si, jak jsem tam louskal laudatio z Frankfurter Algemeine, abych dal dohromady nějaký článek, který tehdy, v té době předmailové, když se napsal, musel se přepsat do čitelné podoby a poslal se do redakce faxem, což samo o sobě byl výkon.

České oddělení, kam jsem dorazil, šlo poznat počichu. Linula se od něj zřetelné vůně piva a ještě něčeho, cibule pravděpodobně, taková ta česká vůně ležérnosti, což se myslím zas tak nezměnilo. Nakladatelé byli na veletrhu už druhý či třetí den a patřilo tehdy, a divil bych se, kdyby se to příliš změnilo, že bez piva, případně nějaké té kořalky, se to prostě přečkat nedá. Myslím, že to v jiných národních sekcích takové nebylo...

On je to Albánec, jo, já mám albánskýho bratrance...

Ale k Halilovi. Pár dní před tím, než jsem do Frankfurtu jel, mluvil jsem o cestě s Jáchymem Topolem, který mi řekl: hele, mám ve Frankfurtu bratrance, když bude nejhůř, myslím, že tě ubytuje, má takový humánní sklony. Jmenuje se Halil Alite, určitě se s ním seznam, zajímavej chlápek... – Když jsem se udiveně ptal, co je to za jméno, Jáchym, u něhož se člověk nesmí moc věcem divit, řekl, on je to Albánec, jo, já mám albánskýho bratrance... A opravdu má.

Je to dosti kyselé až trpké a musí po tom být strašná kocovina.

Před pár dny jsme se s Halilem po letech zase v Frankfurtu viděli. Ha, ty ses vůbec nezměnil, zvolal, když jsme se potkali, já řekl to samé. Vídáme se tak jednou za pět let, občas přijede Halil do Prahy, pak zase já mám cestu do Frankfurtu, naposledy jsme strávili dlouhý večer v červnu 2009 v Berlíně, kdy německá strana organizovala akce k výročí pádu železné opony a Halil to nějak pomáhal organizovat, protože Halil je velký organizátor. Tentokrát jsme ovšem nic neorganizovali, ale jen šli na večeři, která se protáhla přes půlnoc, já když jsem někde v cizích městech, mám touhu jít do nejobyčejnějším místních lokálů, kde se vaří místní věci, tak mě Halil zavedl do hospody, s místní kuchyní, taková knajpa, která se moc neliší od našich hospod, s tím rozdílem, že se tu nekouří, takže silný kuřák Halil, chodil co chvíli ven, a lidi si dávají ne pivo, ale apfelwein čili jabčák, který se zásadně pije z geripptes, obyčejných skleniček s rýhovaným povrchem, aby to neklouzalo. Je to dosti kyselé až trpké a musí po tom být strašná kocovina, to toho ale musíte vypít hodně, tak dva džbány, v nichž se to víno, lze-li tak tomu říct, nosí na stůl. Vypil jsem dvě sklenice a trochu znát to bylo, pak jsem radši pil nějaké víno normální, třeba řecké.

Halil je jeden z nejpříjemnějších lidí, které znám. Tehdy, před těmi dvaceti lety, se motal kolem českého stánku na veletrhu a já si ho všiml a hned na něj zůstal zírat, neboť jsem okamžitě věděl, že to nemůže být nikdo jiný, než on, protože jako by Jáchymovi z oka vypadl. Já čekal tmavého Albánce a přede mnou stál růžovolící chlapík s charakteristickými schulzovskými pytly pod očima a s typicky živým topolovským pohledem světle modrých zornic, který vyzařují směs veselosti a divokosti, jak to znám a mám rád u Jáchyma. A jak vím Halil, nejprve nebyl nijak nadšený, když jsem mu naznačil, že bych u něj mohl dvě noci spát, dokonce se zprvu vymlouval, že snad u nich malují nebo něco takového, ale pak, to už uběhlo několik hodin a asi jsem se nejevil jako úplný idiot, nebo možná právě jevil a bylo mu mě líto, prostě řekl, tak jo, budeš spát u mě, ale musíš se chovat slušně. Tak jsem prožil tehdy ne dvě, ale nakonec tři noci v Halilově domě kdesi ve Westendu, té bohémsko-alternativní čtvrti, kde se odehrávalo začátkem sedmdesátých let dění, které se do dějin města i Spolkové republiky vepsalo jako Frankfurter Häuserkampf čili „frankfurtské boje o domy“, jejichž jedním z výdobytků byl i dům, vlastně vila, ve které pak bydlel Halil se svou Eli, skvělou ženou, kterou jsem pak měl možnost poznat a která se nijak nedivila, když mě tehdy dotáhl v noci domů.  ˇ

Frankfurt byl spolu se západním Berlínem asi nejdivočejším, ale také nejsvobodnějším městem v Německu.

Tak i na to jsme vzpomínali, ovšem Halil už v tom domě, v němž zažil bouřlivé roky sedmdesáté, kdy Frankfurt byl spolu se západním Berlínem asi nejdivočejším, ale také nejsvobodnějším městem v Německu, bůhví, jestli v celé západní Evropě, nebydlí. Já jsem se tam tehdy, na tom začátku 90. let snad ještě mírně dotknul zbytků té atmosféry konce šedesátých let a začátku sedmdesátých, do kterého Halil tehdy po srpnové okupaci spadl jako šestnáctiletý kluk z Československa a ve které pak vyrostl. Jáchym pak v rámci své fabulace říkal, že Halil dělal spojku teroristům z RAF, ale tomu se Halil jen smál, že to jsou pitomosti, i když myslím, že trochu ho to bavilo, že nějací Češi si to můžou myslet. Ale je fakt, že Frankfurt byl, dalo by se říct, tím nejneklidnějším městem v BRD, tady už v dubnu 1968 hořely první obchodní domy, na Zeilu, což je hlavní nákupní třída (tohle má Frankfurt společné s Brnem, kde je taky Cejl), zapálili Andreas Baader a Gudrun Ensslinová dva obchoďáky, při nichž ještě nebyli žádní mrtví, ti měli přijít později. Byl to vlastně prolog té dlouhé a tragické kapitoly německých poválečných dějin, té nějakým divným a zvrhlým způsobem přitažlivé hry na spravedlnost, hry na boj za práva slabších a týraných (Ensslinová samozřejmě zdůvodňovala požár jako protest proti válce ve Vietnamu), hry na boj, při němž brzy umírali také zcela nevinní, hry, která byla provázena fanatismem a ryzím kreténismem, který přitom produkovali lidé zároveň nějakým způsobem inteligentní a zajímaví (Ulrike Meinhofová), ale do jednoho vnitřně nemocní a pokřivení.

Tak u toho Halil nebyl. Ale byl jako mladík u toho, když ve Frankfurtu vznikala APO tedy Außerparlamentarische Opposition, tedy mimoparlamentní opozice, která pak se Sponti, věřícími na „spontánní aktivitu mas“, což ve směsici idealismu, naivismu, ale i intenzivně k věci jdoucího kriticismu, vytvořilo podhoubí, z níž se pak vyvinuli Zelení, ke kterým měl Halil nejblíž a jejichž různé otce a matky-zakladatelky poznal, i když o nich mluví s legrační směsicí respektu a ironie a o některých jednoduše říká, že to byli magoři. Frankfurt, to bylo město Joschky Fischera, který tady s motoristickou přilbou na hlavě házel Molotovovy koktejly na policisty, ale po letech, v roce 1983, tady v Hesensku poprvé s ním Zelení vstoupili do zemské vlády. Ve Frankfurtu žije Daniel Cohn-Bendit, jehož židovští rodiče uprchli z Berlína před nacisty do Paříže, kterou jejich syn převrátil na jaře 1968 vzhůru nohama. Tady, ve Frankfurtu, kde bydlí (ve Westendu), byl v devadesátých letech místostarostou a teď je prominentním občanem, za nímž se nedávno, když slavil symbolické 68. narozeniny, sjely hvězdy z celého světa na party, byl tam prý i Bob Dylan, asi aby mu zahrál, ale možná jen tak. Halil ale říkal, že on tam nebyl a smál se, když jsem se ho ptal...

Frankfurt, to bylo město Joschky Fischera, který tady s motoristickou přilbou na hlavě házel Molotovovy koktejly na policisty

Halil, což je totéž jako arabský Khalil (خليل) , a znamená to přítel, ke svému albánskému (nebo tureckému) jménu přišel přes svého albánského tatínka, kterého viděl až v dospělosti a to jen dvakrát, když se v devadesátých letech setkali v Paříži a pak jednou v Tiraně, to už otec umíral. Ta historie by vydala na film, však se jeden v Německu chystal, pak z toho nějak sešlo, prostě se nesehnaly peníze. Jeho maminka, slečna Schulzová, tedy dcera katolického spisovatele Karla Schulze (1899 – 1943) a sestra Jiřiny, maminky Jáchyma a Filipa Topolových, se začátkem padesátých let zamilovala do albánského studenta Halila Aliteho, který v Praze studoval chemii. Musel to impozantní mladík, však také už stačil bojovat u partyzánů proti Italům i Němcům, přátelil se s Enverem Hodžou, hrdinou odboje a pak dosti strašným diktátorem, se kterým se později dostal do konfliktu, takže si odseděl roky v albánském kriminále – a přesto, jak mi říkal Halil, zůstal přesvědčeným komunistou až do smrti. Že to musela být skutečná láska, dokládá, že u Schulzů věru nijakými sympatiemi ke komunistům neplýtvali, ostatně i slečna Schulzová se ještě před tím stačila dostat do vězení, když se chystal nějaký monstrporces s údajnými záškodníky a špiony – naštěstí na ni toho moc nenašli, tak ji po pár měsících propustili. A když se narodil v roce 1952 Halil, byla jeho maminka ochotna následovat svého albánského muže do divoké Tirany, kam se on musel jednoho dne okamžitě vrátit, neboť Albánie stáhla všechny studenty ze zahraničí. Po nepředstavitelně složitých procedurách, k nimž patřilo i rozprodání všeho majetku, se Halilově matce podařilo získat povolení k odstěhování se do Albánie za svým mužem a Halilovým otcem. Už měli všechno sbaleno, když přišel z albánské strany stručný příkaz, že cesta, stejně jako jakékoli kontakty s Albánií se zakazují. To bylo ještě před rokem 1956, kdy pak definitivně padla klec a zatáhla opona. Albánie zmizela z obzoru světa, jakýkoli kontakt přestal existovat, nebylo možné tam telefonovat, psát, nic... Milovaný muž zmizel a jeho přítomnost zůstala jen v podobě malého Halila, přičemž jeho matka nikdy neuvažovala o tom, že by ho případně úředně přejmenovala a počeštila, naopak vždy mu kladla na srdce, že jeho tatínek žije v Albánii a že se s ním jednou třeba setká. Tak tady v Praze, městě skoro bez cizinců, vyrůstal malý Albánec Halil, který vypadal jak dědeček Schulz a který se od batolecího věku musel podobat Jáchymovi, když jsem ho hned napoprvé v tom roce 1994 poznal.

Halil, což je totéž jako arabský Khalil (خليل) , a znamená to přítel, ke svému albánskému (nebo tureckému) jménu přišel přes svého albánského tatínka.

Do Německa se Halil dostal s rodiči na podzim 1968, to už maminka žila se svým novým mužem, Čechem, který se o Halila staral jako o vlastního a Halil ho má rád jako svého otce: oba žijí ve Frankfurtu, kde našli práci a nový domov. Jeho otčím byl zase pro změnu antikomunista, vězeň padesátých letech, takže když v srpnu 68 přijeli Rusové, neváhali, jak dlouho zůstanou hranice otevřená a co nejdříve z té divné a nebezpečné části Evropy pláchli. Dostali se do Frankfurtu, Halil, který neuměl nejdřív ani slovo německy, tady chodil střední školu, pak se přihlásil na germanistiku, jak mi říkal, ne ani tak, že by ho to zajímalo, ale potřeboval se doučit německy. Vystudoval zdejší Goetheho univerzitu, které se v těch letech přezdívalo Univerzita Karla Marxe a kde učily kapacity jako Jürgen Habermas a Herbert Marcuse, ale jak Halil říkal, stálo to za hovno, protože za jeho studií se vůbec neučilo, třeba se řeklo, že se jde ven a kecalo se o všem možným, takže všechno se musel doučit dodatečně. Něco se přece jen z těch časů naučil, myslím, že aspoň to, že věci se mají dělat vážně, ale nemají se tak vážně brát. Myslím, že je na něm poznat, že prožil skoro celý život ve svobodném světě, takže i jeho čeština je občas legrační a než se rozkecá, občas zajímavě hledá a komolí slova, ale zároveň v sobě má taky tu slovanskou melancholii, doplněnou albánskou divokostí, i když v zemi svého otce byl všeho všudy dvakrát a nejvíc ho zaujaly ty bunkry, kde by se daly pěstovat žampiony. Koncem 80. let, když už železná opona přece jen rezivěla, založil s příteli nadaci Palais Jalta, která se snažila zprostředkovat informace o středo a východoevropských záležitostech, většinou kulturních, na Západ. Začátkem 90. let Palais Jalta vyvíjela dosti bohatou činnost, do Frankfurtu jezdili východoevropští, hlavně tedy polští a čeští spisovatelé etc. na čtení a semináře. Pak samozřejmě došly peníze a také už to nebyla taková senzace, že padla ta opona. Za to už ale Halil nemohl. Kdo ho poznal, měl většinou přítele na celý život a já jsme velmi šťastný, že patřím mezi ně.

Pak samozřejmě došly peníze a také už to nebyla taková senzace, že padla ta opona.

Ale aby to nevypadal, že jsem si do Frankfurt zajel jen tak poklábosit se starým přítelem, umístím sem jeden plod mého jarního hesenského tažení, které se uskutečnilo za laskavého přispění Deutsche Zentrale für Tourismus a Eurolines, v jeho autobusech jsem prožil dvě noční cesty. Vřele doporučuji.

2. května 2014