Mnichov je... ehm, krásné město, což Čechy moc netěší. My máme oprávněné důvody mu cosi důležitého vyčítat, byl jsem se ostatně podívat na ten dům, v němž skončila první republika, původně Führerbau, teď je tam Hudební a divadelní akademie, nehezká architektura vítězného nacismu, jenže za to ty žulové sloupy nemůžou.
Vešel jsem dovnitř, hledal jsem nějakou ceduli nebo něco takového, nic jsem tam nenašel, zato ve foyer je pomník deportovaným židovským žákům a profesorům v podobě těch měděných dlažebních kostek, Stolpesterstein, co se už i u nás objevují, tady v Mnichově se však postavila proti židovská obec, tak to mají jen v domě.
Byla neděle, ale dům byl živý, do zvuku klavíru se mísil operní zpěv, pak zase klarinet, nechápu, že je to navzájem nepletlo.
Tak po těhle schodech šli ti chytráci, co ukuli mír pro jejich dobu, a pak z toho povstala všeobecná katastrofa. Já už tam dál nešel. A vůbec, dost toho temného Mnichova.
Protože Mnichov, jak já jsem ho teď zažil, je město jasu, nádhery, modrého nebe, zlatě medového listí, sytě zelené trávy, po níž hopsají králíci a zajíci, a cestiček, po níž zase běhají občané, kteří budí dojem, že mají docela dobrou náladu a jsou tu docela spokojení, což se projevuje tak, že vás když ne přímo pozdraví, tak se navzájem kolemjdoucí na sebe mírně usmějí. Ne, myslím, že si to neidealizuju, byť moje germanofilské sklony jsou už asi mým několika čtenářům známé, ale to je shoda okolností, kdybychom měli hranice s Francií, byl bych nejspíš frankofil.
2668
Já jsem bydlel na Prinzregentenstrasse, což je zase ulice, která trochu informovanějšímu člověku asociuje cosi hnědého, ale tím tu nebudu obtěžovat. No ano, na jejím konci, na náměstí Prince regenta, měl soukromé apartmá jistý bastard, kvůli kterému nakonec byla půlka Mnichova vybombardována. Byl jsem se tam ze zvědavosti podívat, v tom domě je z rozumných důvodů policejní úřad, sice jsem ten barák vyfotil, ale nebudu to sem dávat.
Každé ráno jsem šel nejdřív do Anglické zahrady. Englischer Garten je Mnichovu tím, čím je Berlínu Tiergarten, New Yorku Central Park a Londýnu Hyde Park. Je prý ale ještě větší a není vyloučeno, že je i v lepším stavu.
Založena byla koncem 18. století, když měl Mnichov čtyřicet tisíc obyvatel a Bavorsko bylo malý státeček, spíš, ve srovnání německým severem, zaostalý a nevýznamný. Šťastné roky Bavorska však měly přijít zanedlouho, byť za cenu, že se dalo dohromady s německým nepřítelem číslo jedna Napoleonem, který jednak v roce 1806 Bavorsko povýšil na království s králem Maxmiliánem I., a za druhé ho asi čtyřikrát zvětšil (takže v Bavorsku se ocitly Franky a Švábsko, což doposud v Norimberku nebo v Augšpurku může vést k nedorozumění, neb oni nejsou žádní Bavoráci!).
Vedlejším projevem těchto politických dějů byla v roce 1810 poprvé slavená pivní orgie Oktoberfest, ale ta se koná kousek jinde, na Tereziině louce za nádražím, ale tam jsem ještě nebyl, i když moji kamarádi Pečenka a Bokštefl si to velmi oblíbili, jezdí tam pravidelně, předstírajíce, že jsou českými Bavory, což se jim dá i věřit.
Na té Anglické zahradě je ještě zajímavé, že původně byla míněna jako armádní cvičiště pro posádku, která tam měla zároveň a asi především pěstovat zeleninu a chovat drobné zvířectvo, což mělo výchovný a také ekonomický důvod. Přitom však měla zahrada sloužit veřejnosti, která se směla po ní volně a bez omezení producírovat.
Estetickou předlohou byly samozřejmě anglické parky, které v té době byly právě nesmírně módní a charakterizují ono období, tedy romantismus, asi jako dálnice a hypermarkety dobu naši. Nemá cenu psát, co je mi bližší.
Tenhle pohled na mnichovské panorama z kopečku je pořízen z oneho chrámku na předchozí fotografii, Monopteros zvaného. Takové stavby jsou v anglickém parku povinné, k tomu nějaká čínská pagoda, japonské čajové doupě nebo náznak jeskyně, u níž si dříve vydržovali opravdového poustevníka. Teď se tam baví v létě alternativní mládež a v létě nudisté, nyní však bylo na ty první moc brzo, na ty druhé moc zima.
Ještě bych mohl popsat ty věže: takže zleva ta kopule, to je Bavorské statní kancléřství, čili bavorská vláda, tradičně v rukou CSU, byť už to také není taková železná jistota jako dřív, především za časů Franze-Josefa Strausse zvláštní paměti.
Dále ta štíhlá, nazelenalá věžička, to je Alter Peter čili Starý Petr, nejstarší kostel v Mnichově, jenž docela mladý městem, poprvé zmíněný ve 12. století: dá se na něj vylézt, je tam však tak úzká chodba, že když jde někdo dolů proti vám, tak se musíte zase vrátit, následkem čehož tam lezete třeba půl dne.
Pak ta střapatá věžička, to je Nová radnice na Mariánském náměstí. Jest to stavba divoce novogotická s orlojem, v němž se za zvuků zvonkohry točí červení paňácové. Architektem toho působivého monstra byl jistý mnichovský profesor, kterého si Řád německých rytířů pozval na zušlechtění Bouzova, který podle toho vypadá, tedy jak si Němci představovali koncem 19. století středověk.
Ty dvě palice zakončené zelenou přilbicí, to jsou věže Frauenkirche čili chrámu Panny Marie, ochránkyně a patronky Bavor.
A tohle je pohled z jeho levé, o pár metrů nižší věže. By jsem odhodlaný vystoupat těch pár metrů pěšky, ale mají tam výtah, jímž jsem nepohrdnul. Výhled byl nádherný, nejdéle jsem hleděl směrem jižním na Alpy, které se zvedají jaksi bláznivě příkře, jako by začínaly z ničeho nic rovnou z placaté země.
Před třemi lety jsme se odtamtud vraceli s přáteli z vyčerpávající a životu nebezpečné výpravy, jejímž vůdcem byl Petr Placák, který jezdí do Alp v touze splynout s absolutnem, v čemž ho nikoli každý chce následovat. Ale přežil jsem to tehdy, takže nyní jsem hleděl na Alpy s touhou opět se tam jednou vrátit a své zas o trochu obnošenější tělo vynést na některý z oněch kopečků.
Ale odložil jsem to letos a vystačil si s Anglickou zahradou, na jejíž nádheře se pásly moje zraky. Jak bych mohl nepomyslet na štvavou vysílačku, ke které jsem léta večer co večer usedal a v jejím šumu a šramotu ukájel své podvratné a protistátní sklony. Tady samozřejmě sídlila stanice Svobodná Evropa, jenže já jsem nevěděl. Moje kamarádka Zuzana, toho času ředitelka Českého centra, mi slíbila, že mě tam zavede, ale nějak jsme to zamluvili nebo už na to nebyl čas, takže tuto pamětihodnost národního významu si nechávám na příště.
Moje okouzlení, způsobené možná tím fénem, však nabralo nejvyšší míry, když jsem vešel do Glyptothéky čili Sochárny, která jest méně nápadnou sestrou známější Pinakothéky čili Obrazárny. Zde by měl následovat dlouhý výklad o zvláštním vztahu řecké antiky a Mnichova a Bavorska vůbec, což je jedna z nejzajímavějších a nejdojemnějších epizod zdejších dějin. Koho to detailněji zajímá, nechť si přečte třeba bavorskou esej Martina C. Putny Zrození Bavorska z ducha filhelénství v jeho knize Řecké nebe nad námi (Academia 2006), ze které já bych tady jen opisoval.
Mimochodem, víte, že řecké národní barvy, tedy světle modrá a bílá, že to jsou barvy původně bavorské, tedy přesněji wittelbašské, jen se na vlajce šachovnice narovnala do pruhů a kříže... Dnešní moderní Athény byly v první polovině 19. století de facto založeny a rozvrženy mnichovskými architekty a inženýry jako jejich představa, jak by mělo ideální antické město moderních časů vypadat. A naopak Mnichov byl v té době koncipován, jako by se stavělo v ideálních Athénách.
Celá reprezentativní čtvrť, jejímž jádrem je Königsplatz (čili agora nebo římsky fórum) a na níž se nacházejí všechna ta slavná muzea, ale také univerzita, státní knihovna a Vítězný oblouk, to mělo být antické město, Athény na Isaře, zvláštní kombinace katolického bavorství se snivým sklonem k apollonsky ušlechtilému pohanství.
Samozřejmě, že láska takového druhu nemohla být jiná než nešťastná a ona bavorská touha pozvednout Řeky k jejich antické minulosti nemohla skončit jinak než nedoruzuměním: naštěstí bavorského Otu I. - který byl právě se od Turků osvobodivším, ale poněkud zdivočelým Řekům vyslán civilizovanou Evropou, a který se snažil, jak jen mohl, státi se Řekem - nezabili, jak by odpovídalo době a jejich temperamentu, pouze ho po čase vyhnali. Ale leccos zůstalo zachováno. A možná, že v současné německé snaze Řecko jakýmsi způsobem "napravit", což vede v Řecku zase k zuřivému odporu proti "Bauarokratii" (vládě Bavorů), tkví hodně z té dávné neopětované lásky. A opět je to nejspíš omyl.
Bavorům a Mnichovu však zůstaly ony stavby, především tato Glyptothéka, kterou nechal vybudovat král Ludvík I. v roce 1816 jako důstojné sídlo pro sbírky, které sháněl a nakupoval po celé Itálii, a samozřejmě hlavně v Římě, kde v roce 1813 koupil tzv. Barberiniho Fauna, pojmenované po barokním kardinálovi Maffeo Barberinim a pozdějším papeži Urbanovi VIII., který je asi nejslavnějším dílem galerie. Mladý urostlý playboy je tu rozvalen nejspíš po nějaké orgii a zcela bez ostychu vystavuje své pohlavní orgány na odiv. Dívky a slečny na něm studují anatomii a vytvářejí si představu, jak by taková věc měla asi vypadat. I v tom následuje Bavorsko antický příklad.
Také já se sem ještě vrátím.
