Název města Kamenz (hornolužicky Kamjenc) ani nepředstírá, že by na jeho počátku stál někdo jiný než Vendové. Nejde však o Václavy, ani o africký kmen (skutečně takový existuje na hranicích mezi JAR a Zimbabwe), nýbrž o slovo, jímž bylo označováno slovanské etnikum, žijící kdysi zhruba tam, kde byla nedávno NDR. Počet Vendů (německy Wenden), kteří se na tomto prostoru usadili na konci stěhování národů, v průběhu dějin v absolutních i relativních číslech klesal, jednak vinou agresivních sklonů Teutonů a pak i prostě proto, že udržovat vlastní pěkný jazyk stálo čím dále větší námahu, což jim nelze vyčítat.
Horní ani Dolní Lužice se nenachází v jižních Čechách...
Ona je to poněkud komplikovaná látka. K překvapení některých zeměpisců se Horní ani Dolní Lužice nenachází v jižních Čechách v povodí Lužnice, nýbrž v Sasku (Horní) a v Braniborsku (Dolní). Jazyk, kterým původní obyvatelstvo kdysi mluvilo, se k překvapení některých amatérských linguistů jmenuje česky srbština, ale Srb z Bělehradu by se tam nedomluvil. Němčina odlišuje přitom slovo Serben (to jsou ti balkánští) a Sorben (to jsou ti zdejší), což čeština nedělá, přičemž rozdíly mezi nimi jsou zásadní – například ti zdejší nejsou pravoslavní a žijí docela poklidným životem, takže na první pohled srbského obyvatele Budyšína nerozlišíte od normálního Němce, jímž takový Lužický Srb většinou už stejně je. Český patriot pak má pocit, že to území k nám nějak patří, protože znak obou Lužic je na Staroměstké mostecké věži, čehož si ale málokdo všimne, kdyby někdo, tak Dolní Lužice má ve znaku červeného buvola či snad býka nebo prostě skota domácího, Horní Lužice se spokojí se žlutou zdí na modrém pozadí. Ve skutečnosti jsme jim „vládli“ jen v letech 1329 až 1635 a ještě to neplatí pro celou Lužici, která už byla v té době značně poněmčená. Vždy si navíc toto území zachovávalo značnou míru samostatnosti, panovník se tu neobjevoval (Vladislav II. a ani jeho syn Ludvík tu nebyli ani jednou, před nimi Jiří z Poděbrad tudy dvakrát projížděl). V čele stál zemský fojt (Vogt), což byla funkce dosazovaná panovníkem, ale i jeho správa byla často vykonávaná z Prahy a spíše jen formální. Navíc jsme se v tom čase zabývali jinými záležitostmi, třeba husitskými válkami. Jistá vazba k této pěkné zemi však zůstala i poté, co jsme ji vydali na konci třicetileté války Sasku. Té vazbě či patronátu svědčí Lužický seminář u Karlova mostu, kde se připravoval katolický kněžský dorost, když jim to ve vlasti zatrhla reformace. To už si také málokdo pamatuje. Skutečností je, že čas od času se vyskytly představy, že bychom mohli aspoň kus této krajiny anektovat, naposled to bylo po roce 1945, z čehož pak z nějakých důvodů sešlo. Možná, že nadšeno by nebylo ani místní obyvatelstvo.
Lužická srbština se stejně jako Lužice dělí na dolní a horní. Dolnolužičtina zachovala například starou slovanskou hlásku g tam, kde se v hornolužičtině – stejně jako v češtině nebo taky ukrajinštině - změnila na h. Takže v Kamenci, který leží, jak už tu padlo, v Horní Lužici, by se mělo třeba říkat hłowa, nikoli głowa, jak by se říkalo trochu severněji v Lužici dolní. V obou případech je však obtížné na někoho, kdo takto mluví, narazit. Kromě skutečného jádra, jež tvoří pár vesnic na západ od Budyšína a na východ právě od Kamence, zůstal tento jazyk spíš už jen na cedulích a úředních nápisech, byť určitě nelze říct, že by byl ze strany státu či Němců utlačován či potírán, naopak je podporován různými způsoby, ale unifikační tlak doby - či co to je - je silnější.
Dali nám písně, modlitby, zpívali jsme a modlisi se s nimi. (Olář svaté Anny v klášterním kostele svaté Anny v Kamenzi z let 1512 -1520)
Lužickosrbsky umí, myslím, Ludvík Vaculík, který před pár lety v Budyšíně navštěvoval jazykový kurz.
Teď jsem si našel v jeho knize Hodiny klavíru, že to bylo v roce 2004 a že tam píše: „Včera a dneska byli jsme na zájezdě: viděli jsme několik dolnolužických srbských vesnic, kde na nás mluvili srbsky jaksi na požádání. V Dešné jsme byli na mši: srbština je tam už jenom církevním jazykem. Dali nám písně, modlitby, zpívali jsme a modlili se s nimi. Mně se chtělo silně brečet; nikdo jiný to tak truchlivě nebral. Byli na nás připraveni velice pohostinně, jako by měli nějaké hody.“
To byl Vaculík coby frekventant kurzu v Dolní Lužici, tedy více na sever, kde srbština téměř vymizela. O trochu lepší je to směrem na jih v Lužici Horní: „Měli jsme skvělý výlet: Horní Lužice je optimističtější. Byli jsem na „kemši“ ve Wutrowě. Katolická obec, kostel plný, děti, mládež, stří. Moc jsem si přál, aby tu se mnou byla Madla. Sem by se na takovou mši dalo jezdit i z Prahy. Ke přijímaní šla většina našich kurzistů. Byl jsem také v pokušení, ale pravdivé vědomí mé hříšnosti, bez zpovědi, mě zadrželo.“
Výraz „kemši“ bude pravděpodobně značit jednoduše mši, „Madla“ je paní Vaculíková a pokud jde o tu hříšnost, nutné si přečíst celou knihu.
V Kamenci bylo naším úkolem obhlédnout klášterní kostel sv. Anny.
V Kamenci bylo našim úkolem obhlédnout klášterní kostel sv. Anny (ano, opět svaté Anny, stejně jako v Annaberku, viz minulý díl). Opět to souviselo s Jagellonci a za chvíli napíšu jak. Nejdříve ovšem pár údajů: městě žije tu 17 tisíc obyvatel, jejichž počet už řadu let klesá. V komunálních volbách tu v roce 2009 vyhráli se skoro třiceti procenty postkomunisté (Die Linke), druzí byli křesťanští demokraté (20 procent) a deset procent měli ultrapravičáci z NDP, což není myslím málo a určitě to je víc i než v saském průměru, kde to je v rámci Německa nejvíce. Jinak je to tu ale na první pohled hezké. Domy jsou opravené, na náměstí několik kaváren a pekařství, jejichž kvalitu Němcům závidím – nejraději mám ty jejich drobenkové nebo rebarborové nebo meruňkové koláče, nevím, co je nich tak obtížné, že je u nás nepečou.
Jinak je to tu ale na první pohled hezké.
Při rychlé procházce městem jsem stačil zaregistrovat zajímavou červenou radnici ve stylu florentské renesance. Nechci se vytahovat, ale hned jsem si řekl, že si ji nechali navrhnout od stejného architekta jako radnici v Žitavě, kterou jsem viděl před léty, a pak jsem si skutečně přečetl, že mám pravdu: jmenoval se Carl August Schramm (1807 – 1869) a byl ze Žitavy, kde stojí podobná.
Laokoon čili o hranicích malířství a poezie.
Vešel jsem dovnitř a v átriu spatřil - Láokoóna. Zmítal se tam se svými syny, jejichž údy byly propleteny s těly hrozivých dvou plazů, jež na trojici seslali bohové. Zajímavá výzdoba radnice, pomyslel by si leckdo, má domýšlivost však ještě zesílila, neboť jsme věděl, jaký smysl má tady ta sádrová kopie: originál je ve Vatikánských muzeích. Jest to totiž odkaz na nejslavnějšího zdejšího rodáka, klasika německého 18. století, Gottholda Ephraima Lessinga, jenž se tady, v malém Kamenci, nikoli však na radnici, 22. ledna 1729 narodil. Tento syn protestantského teologa, který působil v hlavním kamenckém kostele jako kazatel, byl co se významu týče předchůdce samotných Goetha a Schillera, asi nejzářivější osobností německého osvícenství, autor dosud na německých scénách uváděného komediálního dramatu Moudrý Nathan, která je možná jedním z prvních projevů úcty a obdivu k židovství v evropské literatuře vůbec. A tento muž, který tady v Kamenci chodil do latinské školy, byl rovněž filosofem a estetikem, jehož nejslavnějším dílem v této věci je pojednání - Laokoon čili o hranicích malířství a poezie. To rozlišení spoečívá mimo jiné ve dvou slovech: nacheinander a nebeneinander, po sobě, vedle sebe. Přemýšlejte o tom.
Sousoší Láokoóna bylo po svém vykopání na jedné římské vinici v roce 1508 dlouhá století považováno za nepřekonatelný vrchol umění, ještě v Lessingově době platilo jako něco, co tady zbylo z dob, kdy umění tvořili giganti, ke kterým se už nelze přiblížit. Originál Láokoóna jsem viděl dvakrát v Římě. Je to samozřejmě impozantní kus, ale mně se zas tak nelíbí. Tady už nejde o řeckou kompozici, o klid, jas a důstojnost těch nejkrásnějších soch klasického Řecka. Toto už je kopie helénistického výtvoru ze 2. století př. Kr., kdy se umění stává víc virtuózním než hlubokým, víc výstředním než soustředěným, víc efektním než opravdu zasahujícím. Ta socha byl ideální „kus“ pro zbohatlíky, pro lidi, kteří obdivovali naturalismus, šoky a bombastičnost. Muselo se jim líbit, jak ten stařec úpí a že ti jeho kluci budou za chvíli mrtví. Bylo to šité na vkus znuděné a po stále nové senzaci lačnící smetánce. Určitě se musela líbit Neronovi a jiným psychopatům. Otázka je, zda se jejich vkus za tu dobu spíš ještě nezhoršil. Vlastně to není žádná otázka.
Avšak zpět do Kamence. Kdysi to bylo město mnohem významnější než dnes, kdy je trochu zastrčené a hlavní dálniční trasa z Drážďan do Budyšína, Zhořelce a pak dál do Vratislavi čili Breslau dnes Wroclawi jej míjí, což může být výhoda. Ve středověku však leželo na důležité cestě Via regia ze západní Evropy do Slezska, Pobaltí a pak až kamsi na Rus. Bylo součástí tzv. Šestiměstí (Oberlausitzer Sechsstädtebund), kam patřil Budyšín (Bautzen), Zhořelec (Görlitz), Lobava (Löbau), Žitava (Zittau) a Lubáň (Lauben), která je od roku 45 v Polsku, neboť leží už na druhé straně Lužické Nisy. Tři z těchto měst mají ve svém znaku také dvouocasého lva, jenž je vzpomínkou na dávnou příslušnost k zemím Koruny české, byť opět nelze předpokládat, že by tu tato věc žila ještě nějakým jiným způsobem. Ono Šestiměstí vzniklo za panování Karla IV. a za jeho přízně, neboť zeměpanská města byla jeho spojencem proti šlechtě. Spolupráce mezi nimi fungovala na podobném principu jako na Baltu města hanzovní. Svůj zlatý věk zažívala právě na konci 15. století, kdy se už nemusela bát husitů, kteří je jednou začas přitáhli vyrabovat. Jejich bohatství vyrůstalo z textilní výroby, především z výrobu sukna a plátna, jež prostřednictvím obchodníků ve slezské Vratislavi nacházelo odbytiště až v Krakově a v Uhrách. Vlastní české země se tehdy stále ještě vzpamatovávaly z husitské revoluce.
S Jagellonci souvisí Kamenec především tím, že zde v roce 1493 iniciativou a nadáním krále Vladislava II. byl založený františkánský klášter.
Až se probudí, bude se divit, co se zatím s jeho milým Fratiškem přihodilo.
S těmi Jagellonci souvisí Kamenz především tím, že zde v roce 1493 iniciativou a nadáním krále Vladislava II. byl založen františkánský klášter. To nebyla malá věc pro takové malé město, které mělo nějakých dva a půl tisíce obyvatel. Vladislavova snaha umístit sem řád proslulý svou horlivostí a zbožností souvisel také s tím, že teprve před pár lety, v roce 1490, tedy po smrti Matyáše Korvína, připadla Horní Lužice (a Slezsko a Morava – a pak též Uhry) do jeho rukou, jež tu chtěly tímto zanechat stopu. Do nově založeného kláštera se odebrali bratři františkáni přísné řehole (observanti) z jihočeské Bechyně, kde byl teprve před dvěma lety, v roce 1491, obnoven klášter, který byl po husitských válkách pustý. Klášter v Kamenzi zůstal dceřiným kláštěra bechyňského až do reformace, která však již i tady klepala na dveře. Už v roce 1527, tedy deset let po Lutherově vystoupení ve Wittenbergu, působí v Kamenzi evangelický kazatel a v roce 1565 musí bratři františkáni klášter opustit – to ti naši bechynští v něm vydrží až do roku 1950, kde je vypudí a internuje nikoli reformace, ale StB.
V kamenckém klášteře však zůstanou nádherné pozdněgotické vyřezávané oltářní retábly, kterými je stačili vybavit katolickými donátoři většinou pocházející z Čech. Třeba nejvyšší kancléř království, Ladislav Konopišťký ze Šternberka (zemřel po roce 1521, pochován je právě v Bechyni) klášteru daroval retábl s výjevy ze života svatého Františka. V hlavní scéně je svatý František právě stigmatizován – šestikřídlý serafínský anděl, jenž jakýmsi laserem probodl Františkovy dlaně, nárty a dokonce i bok, se však do retáblu nevešel. Důležitější se tvůrci jevil ten bezděčný svědek, jenž ale nejdůležitější událost svého života zaspal. Zatímco František prožívá vrcholné chvíle svého mystického zasvěcení, v němž se skloubí bolest s rozkoší, jeho bratr si pokojně v jeskyni zdřímnul. A až se probudí, bude se divit, co se to zatím jeho milému Františkovi přihodilo. Poběží pro obvazy a kysličník, neboť mystika je jedna věc, ale hygiena a první pomoc druhá.
A tím bych s Kamencem protentokrát skončil.
A zatímco jsem toto psal, byl ve Vatikánu zvolen nový papež, pontifex maximus, který si zvolil jméno František.
Na té bráně před kostelem na začátku je Lutherův překlad verše z Žalmu č. 21, který ve formě, jak ho zná Kralická bible zní takto: "Hospodin ostříhati tě bude, když vycházeti i vcházeti budeš, od tohoto času až na věky."
