Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Výlet s paní Vaculíkovou aneb Břeťa v Budějicích

Evropa

  17:28
Dostat koncem roku pražského divadelního recenzenta do Českých Budějovic je složitý úkol i pro Břetislava Rychlíka, který jinak zvládá hromadné svozy a odvozy na cokoli.

neboť se tam dává skutečně podařený kus foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Přitom důvod pro cestu na jih by si divadelní kritika měla nalézt, neboť se tam dává skutečně podařený kus právě od onoho Rychlíka, o němž já ale psát nemohu za prvé proto, že divadelním kritikem nejsem a za druhé proto, že Břetislav je můj lety ověřený kamarád a já o něm a o tom, čím opět obohatil národní kulturu tedy můžu psát jedině takto, tedy neoficiálně.

já o něm můžu psát jen neoficiálně

Takto tedy mohu neoficiálně napsat, že mě do Českých Budějovic vezli Vaculíkovi, respektive řídil Jan Vaculík syn, kterému občas mluvil do řízení otec Ludvík, zatímco paní Vaculíková seděla vzadu s vnukem Františkem. K nim jsem tedy na Smíchově přistoupil já, přičemž nejdřív se otevřely přední dveře a Ludvík Vaculík se zeptal, jestli chci sedět vepředu, což mě zmátlo, zda tím míní, že si sednu k němu na klín. Seděl jsem tedy vedle paní Vaculíkové, se kterou je vždy příjemný hovor na jakékoli téma. Zatímco pan Ludvík si většinou sám pro sebe pobrukuje, paní Vaculíková se živě zajímá o vše možné. Byl jsem až překvapen například tím, jak dobrý přehled má o tom, kdo co k nám do novin napsal a proč asi.

Připomínala mi přitom nějaké mé články, o nichž už ani nevím, že jsem je napsal a jak jsem je myslel. Říkala, že je členkou poroty Ceny Ferdinanda Peroutky a že tam navrhovala jednoho mého kolegu,  a já si pomyslel, jak by asi koukal, kdyby se to dozvěděl... Jenže návrh neprošel, tak mu to neřeknu (nebo řeknu, pouze ale v případě, že se mě na to zeptá, čímž otestuji, zda tento útvar čte). Někdy mezi Příbramí a Pískem přešla řeč na Evropskou unii, jíž jsou starší Vaculíkové, zdá se mi, spíše odpůrci, byť z důvodů spíše citových než politických, pan Ludvík to formuloval nejednou literárně, paní Vaculíkové to je myslím poněkud cizí, protože má pocit, že je to proti přirozenosti, přičemž myslím, že v tom hraje nějakou roli i to, že paní Vaculíkové, jak mi kdysi řekla, vždy seděl Václav Klaus, což je asi jediná věc, která mi na ní nesedí. Ale ani náhodou jsem se nedomníval, že bych na tom mohl během cesty něco změnit, natož abych se o to pokoušel. Já jsem se pro sjednocenou Evropu snažil agitovat politicky, ale rovněž to znělo asi spíše citově.

Naštěstí jsme se blížili k Písku, kde jsme mohli přejít na jiné téma. Shodli jsem se s paní Vaculíkovou, že Písek je „fajn“ město, pro což jsme měli oba vážné důvody. Paní Vaculíková říkala, že když byla kdysi vychovatelkou, tak se hned snažila dostat pod sebe mládež z Písku a z Klatov; to, říkala, se hned poznalo, když byl někdo z těch dvou měst, ti hned měli kulturu a úroveň. Já s ní souhlasil. Za Pískem se nám už zdála cesta dosti dlouhou. Pan Ludvík sledoval oblohu, na níž se tvořily zvláštní výjevy, které by odpovídaly spíše poměrům na konci března. Pak jsme po pravé straně spatřili táhlý kopec, který jediný on byl schopen správně pojmenovat: Kleť. A pak dodal: tady odsud, z hvězdárny, mám planetku. Číslo tisíc osm set něco.

A pak dodal tady odsud, z hvězdárny, mám planetku. Číslo tisíc osm set něco

Řeč se potom přirozeně stočila na mimozemské civilizace, k níž měl každý nějaký poznatek. Paní Vaculíková říkala, že kdyby nějaká rozumná civilizace někde ve vesmíru existovala, pak by asi stejně nebylo možné se s ní domluvit. Já přidal informaci, že minulý týden byla objevena planeta, kde by se snad dalo bydlet. Ale ta je vzdálená šest set světelných let, řekl pan Ludvík, to vůbec nepřichází v úvahu. Ale víte, co si nedovedu představit, řekl: že něco může být rychlejší než světlo. A prý je. Na to jsme nikdo nevěděli, co říci. Možná jen vnuk František, ale ten si skoro celou cestu četl Stephena Kinga.

V Budějovicích jsme rovnou jeli k Žížalům

V Budějovicích jsme rovnou jeli k Žížalům. Paní profesorka Žížalová je šarmantní a literárně vzdělaná žena, která učí s velkým úspěchem češtinu a němčinu na gymnáziu Jan Valeriána Jirsíka, vlasteneckého kněze budějovického. Její muž je architekt a velký sympaťák. S panem Ludvíkem se paní Hana poznala nejdříve čtenářsky, pak korespondenčně, potom kavárensky a posléze se začaly navštěvovat obě rodiny skoro příbuzensky. Aspoň tak se mi to z vřelého přijetí jevilo. Já se s Žížalovými ovšem seznámil až nyní. Záhy jsme však zjistili, že máme společné známé, třeba Jaromíra Slomka, o němž jsme každý věděli nějakou historku. Zcela vynikající byl segedínský guláž, kterým nás paní profesorka pohostila. Říkal jsem, že jsem, netušil, že v Českých Budějovicích nejlepší segedín mého života a vůbec jsem nepřeháněl. Též pan Ludvík se mnou souhlasil a ptal se na recept. Pak si šel lehnout.

Aspoň tak se mi to z vřelého přijetí jevilo.

To se již ozýval hlomoz, neboť přicházel Břetislav Rychlík se svými studenty režie z brněnské JAMU. Hned jich byl celý byt. Mládež si sedla v pokoji na koberec a začal seminář. Forma Břetislavovy výuky se mi zdála progresivní a pro život užitečná: vyprávěl jim historky ze svého bohatého uměleckého života a sem tam doporučil nějakou četbu. Třeba Pirandelliho Obry z hor, což je geniální podobenství o tom, k čemu je ve společnosti kultura a jak je možné o ni přijít. Já právě jedl ten segedín, ale v tomto doporučení jsem s Břeťou souhlasil. Z tématu pak se pak plynule přešlo na nového ministra kultury, přičemž jsem každý přidali svou verzi o tom, jak to bylo s Ivo Mathém a s doporučením, aby se ministrem kultury stal on. Do toho volal kolega Vladimír Křivka od nás z redakce, jemuž jsme to ještě jednou vylíčil, takže to dnes (14.12.) vyšlo v novinách.

Mládež si sedla v pokoji na koberec a začal seminář

Představení začínalo od sedmi a já se chtěl aspoň na půl hodin projít po náměstí v Budějovicích, kam se dostávám jen zřídka (viz fotoblog...). Na náměstí Přemysla Otakara II. byl vánoční trh, jenž se mi jevil bohatý hlavně pokud jde o uzeniny a jiná masa. Bylo tam možné však koupit i pečené kaštany, různé druhy punče, klobásy, smaženou kukuřici, opečenou kotletu, trdelník - toho všude se rozmohlého parazita našich trhů - a mnoho vánočních suvenýrů jako jsou svíčky, éterické a aromatické oleje, tygří mast, kadidlo, purpuru, prskavky, rachejtle, sníh ve spreji a další takové vánoční věci. Kapři se tam zatím neprodávali, což je rozumné, když je to až za čtrnáct dní.

Já si koupil Kalocsa környéki örölt paprika a Eredeti gulyáskrém

Já si v budce s uherskými salámy koupil Kalocsa környéki örölt paprika a Eredeti gulyáskrém, což zřejmě nějak podvědomě souviselo s tím segedínem u Žížalů. Mladé prodavačce jsem řekl, že jsem kdysi byl ve městě Kalocsa, kde jsou obrovské mlýny na papriku a že to město je celé zahalené takovým oranžovým popraškem a vše tam voní paprikově. Děvče říkalo, že to musí být pěkné a že ona se také cítí prodchnuta tou vůní, ale spíš je to od klobás než papriky.

Do toho zněly koledy, kupodivu slovenské

Pak jsem se byl ještě podívat na dvůr radnice, kde u sochy českobudějovického podnikatele Zátky, postávají vyřezávaní panďuláci tvořící dohromady betlém. Do toho zněly koledy, kupodivu slovenské. To mi ale nijak nevadilo.

Ale jinak to tam je pěkné

Byl již čas odebrati se k divadlu. Jedna z nejstarších českých divadel mimo Prahu (hraje se tam snad od roku 1820, česky od roku 1839 a v dubnu 1856 tam poslední roli na divadle sehrál Josef Kajetán Tyl) uvnitř vypadá jako když se rokoko srazilo s kubismem, který tam dodal architekt Vávra (otec šumného Davida) v podobě brutálně se vylamujících balkónů do prostředí spíše intimního. a já být místním obyvatelstvam, chodím tam na všechno.

Teď si ale uvědomuju, že jsem dosud nenapsal, na co jsme to vlastně přijeli... Tak tedy na Rok na vsi bratří Mrštíků (on to napsal Alois, Vilém byl na Maryšu, podepisovali se společně, asi jako Lennon a McCartney), který tu režíroval právě Břetislav Rychlík.

Tak tedy na Rok na vsi bratří Mrštíků

Břetislava jako divadelního režiséra by měl konečně někdo pořádně popsat. Já to ale nebudu. Já mohu jen napsat, že pro něj ta sto deset let stará klasika (Rok na vsi vycházel v letech 1903 – 1904) není žádnou zaprášenou školní látkou a že tak ani v podobě, kterou pro ni tady v Budějovicích našel, nevypadá. Rok na vsi je jeho látkou životní, protože je s ní spojen mnoha cévami a žilami. Jednak se to samozřejmě odehrává v kraji, odkud Břeťa pochází, sice ne úplně na Horňácku, ale ta Mrštíkova slovácká Habrůvka je hned kousek, nejspíš za kopcem. A Břeťa tam všechny zná do několik pokolení, aspoň se mi to tak jevilo, když jsem tam byl. A nejenže je zná, ale taky je jedním z nich, byť tedy metamorfózovaný do brněnsko-pražského herce, dokumentaristy a angažujícího se občana, který se ale nejlépe cítí, když může na tyhle všechny „funkce“ zapomenout a být jen pro sebe uprostřed svých. S Břeťou bývá, to mi věřte, obrovská legrace, a i když je to už s ním kvůli té jeho obsedantní aktivitě k nevydržení, vždy jaksi stojí za to ho sledovat, neboť to, co dělá má svůj smysl, váhu a pořádek.

Tak tedy Rok na vsi v Jihočeském divadle, premiéra byla 4.  listopadu 2011, režie Břetislav Rychlík. Hraje se na scéně, která vypadá rustikálně, ale zmizely z ní pestré barvy. Hlavní je šedá či stříbrná. S folklorem se šetří, sem tam nějaký náznak. Hudba je originální a živá na scéně. Choreografie při hromadných scénách složitá a promyšlená, což je div, když je tam snad i třicet lidí na place. Herci jsou dobří, ba výborní, já jsem byl hlavně zvědavý na Vrbčenu, což je snad největší femme fatale českého románu (aspoň tedy vesnického), a je skutečně Danielpi bambasovou představena pikantně a živočišně, jak to má být. Též nešťastný Cyril Rybář (Roman Nevěcný) pojal svou roli pudy vláčeného erotomana šťastně a přesvědčivě. Výborný se mi zdál Starosta, kterého hrál střídmě, ale přesně ředitel divadla Jiří Šesták. Vůbec se mi herci zdáli dobří...

Základní vjem pak je to, jak během těch tří hodin a skrz dvě desítky aktérů, projde osud. Jak se mu vše nakonec musí poddat a jak je lidské konání a chtění před ním nepatrné, což ale v žádném případě neznamená, že by tento Osud nejednal nakonec spravedlivě.
  
Já jsem seděl za panem Vaculíkem a paní Vaculíkovou. Ta seděla celou dobu soustředěně a přitom pokojně. Pan Ludvík se občas, zdálo se mi ošíval, ale já ho už viděl v divadle několikrát, dělá to vždycky, bez ohledu, zda se mu to líbí či ne. Já myslím, že se mu to líbilo, neboť pak šel za Břetislavem a říkal, že to bylo výborné a zvláště ocenil, že to nepřeháněl s folklórem.

Ta seděla celou dobu soustředěně, nicméně pokojně

Cestou zpátky jsme ještě dlouho mluvili o tom, co jsme viděli. Jan Vaculík říkal, že na tom bylo poznat, že Břetislav vyšel z Ha-divadla a z brněnské alternativy. Paní Vaculíková říkala, že se jí v první půli zdálo, že je to příliš hlučné, takže špatně rozuměla. Pan Ludvík mlčel a pak řekl, že mu jen vrtá hlavou, jak to bylo s tou jeptiškou, která chtěla vystoupit z kláštera a vzít si toho staršího muže Kunze. Na to jsem už měl na jazyku něco, co jsem pak raději neřekl. Cesta nocí pěkně ubíhala. Když jsem přijeli do Prahy, bylo půl jedné. Popřáli jsem si pěkné Vánoce. Vaculíkovi budou na Štědrý den doma, ve Veletržní, do Dobřichovic pojedou až pak. Paní Vaculíková říkala, ani nevíte, pane Peňási, jak jsem ráda, že nikam nepudem a budem sami. Já ty papíry a krámy tak nesnáším... Shodli jsme se, že je lepší dárky nezabalovat. Tak pěkné Vánoce!

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha