Pára šla od úst člověku sice neustále, takže se podobal koni, a nietzscheovský knír Ludvy Bednáře se proměnil ve dva nechutné rampouchy, ale nebylo to zdaleka tak hrozné, aby to naši cestu výrazněji poznamenalo.
Zimní slunce navíc přeci jen občas vyslalo cosi jako diskrétní pozdrav, byť si od něj nebylo možné ještě nic slibovat. Únor teprve začínal.
Zimní slunce navíc přeci jen občas vyslalo cosi jako diskrétní pozdrav
Po tomto zdlouhavém úvodu to bude již opravdu rychlé a krátké. Vlakem jsme s přáteli dojeli do Nižbora. Z Prahy se tam jede do Berouna, pak se přestoupí směrem na Rakovník a za čtvrt hodiny jste tam.
Cestou jsme hleděli na Berounku, zda je zamrzlá. Ludva ji toužil přejít suchou nohou. Zamrzlá byla třeba u Černošic a v Srbsku, ale v Nižboru již ne. Tam by se ovšem Berounka mohla klidně jmenovat Mže, německy Mies, jak se jí ostatně říkalo až do 17. století, dokud si město Beroun nezaplatilo public relation a nenaučilo lid Mži říkat Berounka.
Dokladem toho, že jde o Mži je ostatně i jméno Nižbor, což neznamená nějaký nižší bor, nýbrž název se vyvinul od jména Miesenburg čili Hrad na Mži... Vesnici pod ním se ještě do 20. století říkalo Nová Huť. Takže, abych to shrnul: Mže byla zamrzlá jen zčásti a suchou nohou se přejít nedala.
V Nižboru si každý všimne onoho podélného hradu na ostrožně nad řekou – víme již, že se jmenuje Mže. Založil ho Přemysl Otakar II. a doložen je z roku 1265 „jako místo, kde bylo ujednáno založení Poličky“ – tak praví Vratislav Vaníček ve Velkých dějinách Koruny české, třetí díl.
Dále tam píše, že dispozice hradu náleží do vývojového typu Kamýk – Bezděz: podlouhlý pravidelný půdorys hradu je ukončen vystupující kaplí, dále je tam válcovitá věž a palác, přistavěný na silnější hradební stěnu. Na fotografii je možné se přesvědčit, zda tomu tak je.
Název se vyvinul od jména Miesenburg čili Hrad na Mži...
O hrad, z něhož to měl Přemysl Otakar II. kousek na svou hlavní dvorskou rezidenci v okolí Prahy, tedy na Křivoklát, bych se více zajímal, zcela jistě bych tam i vylez a hledal onu věž, ale byl jsem součástí skupiny, která měla jiné preference.
Sotva jsme vylezli z vlaku, šli jsme se ohřát do hospody Keltovny, jež byla vevnitř zařízena podle českých představ o Keltech: pytlovina, oštěpy, zatočené kníry a pivo. To většina z nás už ale nepije. Zvláště ne dopoledne a při teplotách mínus patnáct stupňů.
Záminku zdejšímu lidu k takto výraznému přihlášení se ku keltství poskytují blízké Stradonice, nad nimiž se rozkládalo keltské oppidum. Ani to však našim nebylo cílem.
Pytlovina, oštěpy, zatočené kníry a pivo
Nebyly jím ostatně ani sklárny Rückl, kde bychom si mohli sice zakoupit broušenou vázu, jež by se nám ale špatně nesla. Rovněž hacienda módního návrháře Osmany Laffiteho, která se tu nalézá – byl to překvapivě Zbyněk, který tvrdil, že ví, o jaký dům jde – nebyla našim cílem, byť samozřejmě doutník bychom s ním vykouřiti mohli.
A ani Tomáš Hanák, další významný obyvatel nižborského polesí, nás nečekal na zápraží své hájenky. Ne, Nižborem jsme jen tak prolétli, neboť nás čekal Děd.
Překvapivě Zbyněk, který tvrdil, že ví, o jaký dům jde
Já jsem se přeci jen trochu loudal s úmyslem dokumentovat, co by stálo ještě v Nižboru (nebo snad v Nižboře?) za pozornost. Zcela jistě putovní busta TGM. Přečetl jsem si, že ji odhalili 5. března 1939. Za deset dní jí už zase schovávali.
Okupaci přečkala u bratrů Stehlíků. Hned po válce ji vrátili na místo, ale v roce 1952 ji před komunisty schoval pan Janovský. V roce 1969 ji tam zase zkusili vrátit, ale v roce 1971 ji opět úřady sundaly a daly do depozitáře berounského muzea. Na místo ji opět občané dali 26. prosince 1989.
To už by snad mohlo vydržet. Jaké byly osudy pamětní desky z roku z roku 1826 na počest zřízení školy laskavostí knížat Fürstenberků, jsem se nikde nedočetl.
To už by snad mohlo vydržet
Vedle je pak pamětní deska Antonína Hasala-Nižborského. Viz vyfotografovaná cedule.
Vedle je pak pamětní deska Antonína Hasala-Nižborského
Šli jsme pak podél potoka zvaného Habrový. Místní název V Hamburku nám přišel poněkud přehnaný.
Místní název V Hamburku nám přišel poněkud přehnaný
Některé domy se nám ale velmi líbily a divili jsme se, že zůstaly stát.
Některé domy se nám ale velmi líbily
Některé cedule se nám pak zdály jaksi lascivní.
Některé cedule se nám pak zdály jaksi lascivní
Tribuna Sportovního klubu Nižbor se nám jevila poněkud elitářská, ale tak akorát.
Tribuna Sportovního klubu Nižbor se nám jevila poněkud elitářská
Ludva se konečně dočkal a přešel vodní tok suchou nohou.
Ludva se konečně dočkal
Když jsme obešli masiv, na němž si Keltové zřídili ono oppidum (oni tomu tak jistě neříkali), počali jsme stoupat vzhůru lesní cestou na kopec Děd. Jeho jméno nás již delší dobu lákalo a vyvolávalo v nás sympatie, které se zcela jistě s přibývajícím věkem budou stupňovat.
Je to kopec dosažitelný i v pokročilém věku (492 metrů), nenáročný a přívětivý. A je na něm pěkná rozhledna ve tvaru šachové figurky – věže. Ještě tam však nejsme.
Je to kopec dosažitelný i v pokročilém věku
V půli cesty na Děd, když vystoupáte lesní cestou na Lísek, což je pár stavení a stájí, otevře se krajina směrem západním a člověk spatří buližníkovou skálu a pod ní Hudlice, rodiště našeho milého Josefa Jungmanna přezdívaného vlastenci jménem Mladoň: Der Tscheche soll tschechisch sprechen, připomněli jsme si s mládenci heslo národního obrození.
V Hudlicích je roubená chaloupka, ke které by měl aspoň jednou za život přijít každý Čech, ať již je tím Čechem rád, či nikoli. V jistém smyslu by se dalo říci, že tady to nějak vzalo svůj počátek.
Člověk spatří buližníkovou skálu a pod ní Hudlice
A tady někde bydlel Otto Wagner, řekl Zbyněk, když jsme pokračovali v cestě. No, bydlel, pokračoval i on, on obýval takový srub nebo snad chatku. Vyprávěl mu o něm Tomáš Pěkný, který za ní byl snad několikrát koncem 60. let, když psal do Studenta – Tomáš je náš starší kamarád a autorita v mnoha ohledech.
Zažil tedy hrdinu druhé světové války Ottu Wagnera několik let před smrtí v roce 1974, od poloviny padesátých let, kdy ho po dvou letech věznění pustili, ovšem už jako společenského outsidera, do armády už se nikdy navrátil. Pracoval pak jako nádeník a žil jako svérázný osamělec na samotě za Berounem, bez vody, kterou si nosil do kopce, bez elektřiny, bez lidí.
Tomáš mu prý jednou chtěl umýt hrneček od kávy, který nesl známky značného upotřebení, jenže Otto Wagner, nositel snad všech francouzských vojenských vyznamenání (Levantské medaile, Koloniální medaile, Válečného kříž 1939 se dvěma palmami, Medaile za zranění, Řádu osvobození, Kříže dobrovolníků a nakonec řádu Čestné legie), mávnul rukou a zabručel: to nech být, to je práce pro pucfleka a toho mi zastřelili v roce 1942.
Žil jako svérázný osamělec na samotě za Berounem
Pomníček nebo pamětní deska tu pokud vím, žádná není a urna s jeho popelem byla na jeho přání odvezena do Francie a tam uložena v Památníku Cizinecké legie v Puylobier v Provence. Tak aspoň tady nechť stojí, že Otto Wagner byl důstojník čsl. armády, ve 30. letech absolvent vojenské akademie v Saint-Cyru.
Po březnu 1939 odešel přes Polsko do Francie, kde bojoval v sestavě 2. čsl. pluku na Marně a Loiře, po kapitulaci Francie odešel do Anglie, kde se dostal do sporu s vedením čs. armády v zahraničí. Na jaře 1941, po výzvě generála de Gaulla, vstoupil do řad Svobodných Franciouzů – FFL.
Byl přidělen do Cizinecké legie, kde velel 2. motorizovanému praporu 13. polobrigády. Bojoval v obranné bittvě u B´ir Hakeimu, kde se mu podařilo probít se z obklíčení Rommelova Afrikakorpsu. Povýšil na zástupce velitele 3. praporu 13. polobrigády a spolu s Brity bojoval u Al Alameinu, kde byl těžce zraněn.
Po vyléčení se vrátil do Anglie, kde prošel školením pro partyzánskou válku a v lednu 1945 byl nasezen do bojů v severní Francii. Vrátil se do pak do osvobozené vlasti jako plukovník. V roce 1951 se mu vlast odměnila degradací a dvěmi lety vězení. Dožil tady někde v chatce nad Berounkou.
V roce 1969 ještě Naše vojsko stihlo vydat knihu Otto Wagner: S Cizineckou legií proti Rommelovi složenou z jeho deníků. Tu vzal Zbyněk sebou na naši výpravu a já z ní tady čerpám.
Otto Wagner
Došli jsme konečně na vrchol Dědu. No, vrchol... Takový vyvýšenina na ní šachová věž. Na ní železná cedule „Zbudováno roku 1893 odborem Klubu Českých Turistů a Spolkem okrašlovacím Berouně přispěním Klubu Českých Turistů v Praze a četných příznivců. Výška 504 metrů nad mořem.“
Píšu to sem pro případ, že ceduli někdo v příštích letech sejme a odevzdá do sběrných surovin. Též vnitřní schodiště je z pěkné litiny. Výstup na vrchol nebyl již příliš obtížný. Výhled byl ze dvou třetin překrytý stromy, které mezitím povyrostly. I tak byl pěkný.
Cesta do Berouna byla již nenáročná. Po několika málo kilometrech nám město leželo u nohou. Sestup byl pokojný a obešel se bez ztrát.
Nám město leželo u nohou
O berounských medvědech bych si dovolil napsat někdy příště.
