PEŇÁS: Zápisky šviháka festivalového

Zasažen překvapivou průtrží mračen, běžel jsem se tam schovat, načež jsem vrazil do Ondřeje a jeho ženy Jany, kteří dělali totéž. I husté listoví platanu bylo po chvíli zcela propustné, takže náš lázeňský out-fit byl za chvíli velmi nereprezantativní. Stačili jsme si však předat základní sdělení, že například otvírák na čtvrtek (už je na stáncích) napíše ještě on, pak ale že už má volno a jede do Mnichova ukazovat Pouta na přehlídku českého filmu. 

To jsem věděl stejně. Pak mi ještě doporučil pár filmů a řekl mi, že lístky je vhodné objednávat brzy ráno, tak kolem sedmé (pokladny otvírají ale až v osm). Já jim, při pohledu vzhůru, doporučil návštěvu bazénu v hotelu Thermal, což jim ve stavu absolutní vlhkosti kolem, přišlo zbytečné. Jana si pak sundala boty a šli se s Ondřejem, který měl sandále (viz jeho zápisky z Varů), takže to bylo jedno, převléct zase do suchého out-fitu.

Ale jinak je v Karlových Varech pěkně. Horní nádraží, kam jsem v poledne přijel (i do Varů se dá jezdit vlakem) je stále asi nejhnusnější nádraží ve Střední Evropě, ale to nikomu nevadí, protože vlakem do Varů jezdí jiní lidé, než ty, na jejichž dojmu záleží. Lidí je tu podstaně víc než obvykle, což mohu objektivně posoudit, protože Karlovy Vary znám dobře i v obyčejných dnech, neboť mi stojí v cestě do Kraslic, kde žila moje máma.

Takže mám k tomuto městu jaksi normální poměr – to znamená, že mi neasociují Barťáka a paní Zaoralovou a propařené noci a golf a nezavislé "filmečky" a fakt "nudu, kterou musíš", ale město napůl špinavé a ošklivé a napůl dekorativně načančané, město, které si přivlastnili bohatí Rusové a bohatí Arabové, jejichž ženy, z jejichž sutan kouká jen škvíra na oči, si chudery ani nemůžou strčit ten kelímek s odpornou vodou, kterou si načepovaly na kolonádě, kam by potřebovaly.

Ale samozřejmě, že Vary, to pořád zní dobře a přitažlivě a tu krásnou přírodní scenérii kolem jim nikdo nesebere a zadní kolonáda, tam směrem k Puppu, má novou dlažbu a fasády v lázeňské časti jsou skutečně jak z cukrárny. A jistě je tu pořád příjemné a vlastně, ehm, luxusní…

Takže v Karlových Varech se ocitám tak pětkrát do roka, ale na festivalu jsem byl naposledy ještě v jiném tisíciletí. Myslím, že v roce 1998. Mezitím proběhla jednak technologická revoluce a – jak jsem tak včera při bloumání kolem půlnoci zjistil – vyměnila se i generace. Člověk samozřejmě sem tam někoho známého potká, ale je to jak když natrefíte na pedagický dozor. Nedá se nic dělat, s partou po čtyřícítce už do Varů na festival nejedete.

Další významné zjištění je, že se mimořádně rozšířily stravovací a konzumovací možnosti. Thermál je obležen stany s vývařovnami a výčepy: v obrovských kotlích tam kopistem převalují metráky haluškové hmoty a čínských nudlí, na roštech se tam v oleji smaží kusy slaniny, steaků a drůbeže, takže celé prostranství je zahaleno do takového gastroteroristického oparu, jemuž jsem se rozhodl raději vyhýbat. Skutečně nic pro nás, potenciální vegany. Ale kdo se chce najíst a napít, netrpí. To myslím, že v minulém tisíciletí nebylo, nebo si na to nepamatuju. Ne, spíš to nebylo.

Ale co bylo, je to neklidné těkání a neustálé organizování času a energie, věnované tomu, co si vybrat, na co jít, čemu ten drahý čas věnovat, co pominout. To je základní úkol každého, kdo sem přece jen přijede kvůli filmům. A jistě takových lidí bude stále většina.
Tak také už jsme do toho vplul. Včera jsem viděl první dva filmy, trochu se o nich rozepíšu do článku v pátečním vydání LN. A za chvíli poběžím do Lázní III., nikoli však na proceduru, nybrž na film Samuela Fullera The Steel Helmet z roku 1951.

Ten Fuller mě totiž zajímá: kousek tady odsud, v Sokolově (tehdy Falkenau) natočil své první filmové záběry: byly na nich hromady mrtvol v zajeteckém táboře n kraji města. Nebýt tohoto zážitku, vypadal by (po)válečný americký film nejspíš jinak. Víc se o tom rozepíšu příště. Teď snad ještě stihnu snídani.