Tak vedle sebe pak žili pachatelé i oběti.
Uranové, cínové a wolframové rudy z obou měst - připočíst k nim je nutné blízký Jáchymov – z nich udělaly na začátku padesátých let předpolí obřích lágrů a ubytovny nejdřív pro jejich dozorce, pak pro většinou doživotní brigádníky, jichž doly spolykaly obrovské množství. Nejeden z těch, kteří tu žili a pracovali, byl bývalý mukl, který věděl, že jinde už práci a bydlení nesežene. Pak přijížděli další, často existence nezakotvené a vykořeněné. Tak vedle sebe pak žili pachatelé i oběti, spojeni v jedno zoufalé lidské objetí. Jejich děti, pokud tam zůstaly, již ale možná ani nevěděly, z jaké strany pocházejí. Všichni měli žít ve městech, v nichž na troskách a kostech starého vyroste nový sluneční svět. Člověk skoro žasne, že to ta města vůbec přežila.
Představte si, že by se zbourala polovina Slavonic nebo Telče.
Totožné mají také to, že se tam díky revolučním procesům začátkem padesátých let dostavila sorela, jež tam zanechala jeden ze svých ukázkových produktů. Sorela čili socialistický realismus měl v obou městech nahradit a vytěsnit předchozí úpadkové styly jako renesanci a baroko, jež se tam proto nechaly revolučně zpustnout. Lépe v tom směru dopadnul Ostrov, který byl asi příliš blízko u Karlových Varů, takže bylo na něj více vidět.
To na kraji málo dostupného a vojskem zabraného Slavkovského lesa (Kaiserwaldu) ležící Horní Slavkov byl zničen důkladně.
To na kraji málo dostupného a vojskem zabraného Slavkovského lesa (Kaiserwaldu) ležící Horní Slavkov byl zničen téměř důkladně, asi ze dvou třetin. Takže když tam dnes přijedete, zíráte na oprýskanou a orvanou kulisu kdysi skvostného města, z nějž někdo vyrvával celé kusy a nechával po svém pustošivém počínání plevelem zarostlé díry a nebo – což bylo ještě horší – postavil na to místo obludné plechovo-cementové krabice, které tam stojí jako připomínka našeho barbarství po celé jedné straně kdysi nádherné ulice.
Ta by za jiných okolností – a asi v jiné zemi – byla chloubou celého regionu, neboť tak nedotčené kompaktní celky pozdní gotiky a renesance se v polovině 20. století ve střední Evropě, zachovaly jen výjimečně. Starý Slavkov přežil víceméně všechny války počínaje tou třicetiletou a konče druhou světovou, skoro nepřežil druhou, tedy mírovou polovinu, minulého století.
Celkem v Horním Slavkově bylo od 50. do 80. let zbořeno čtyři sta objektů, většinou renesančních. Představte si, že by se zbourala polovina Slavonic nebo Telče... Nejkrásnější slavkovskou stavbu, honosnou renesanční radnici ze 40. let 16. století, tam zdemolovali na konci 70. let, takže vlastně nedávno, pachatelé nejspíš ještě žijí. Ale třeba je to už promlčeno a zapomenuto, však co...
Celkem v Horním Slavkově bylo v minulých padesáti letech zbořeno čtyři sta objektů.
Když to jde, jezdím přes Horní Slavkov při svých cestách do Kraslic (viz kraslické díly) a zpět a pokud je to možné, zastavím se tam a chvíli se po té hornické atlantidě procházím. Můj otec, inženýr J.P., tu pár roků v sedmdesátých letech byl ředitelem jakési poboční fabriky, v níž pracovali hlavně vězni z místního kriminálu; kriminál je ostatně další věc, kterou má Slavkov a Ostrov společnou.
Co tam vlastně otec dělal, kromě toho, že byl ředitelem, nevím. Ani nevím, co ten závod vyráběl, předpokládám, že se tam montovaly pražce na koleje nebo nějaká podobná hrubá práce. Můj otec musel být tedy svědkem, možná přímo účastníkem, byť pasivním, zdejšího plundrování a ničení. Tehdy už s námi nežil a já jsem sem za nim ani nejezdil. Nevím vlastně ani kde bydlel, v těch historických domech určitě ne, spíš bych předpokládal, že v paneláku nahoře na sídlišti.
Tehdy bydleli v obyčejných bytech i ředitelé – pokud nešlo opravdu o velké šajby, což v případě mého otce nešlo, spíš bych řekl, že šéfovat Železničnímu stavitelství Horní Slavkov bylo pro něj trestem. Blbé je, že jsem se ho na to nikdy nezeptal a už deset let nemám ani příležitost. Co by mi k tomu řekl? Můj otec nebyl žádný barbar a tupý technokrat, spíš konformista, který možná tu likvidaci minulosti, ke které se navíc neměl kdo hlásit, bral jako historickou nutnost, nikoli ve smyslu dialektickém, ale prostě jako součást historického zániku, kterému nelze nijak vzdorovat. Nebo jen nepatrně. A on nejspíš nevzdoroval. Divil bych se však, kdyby mu to bylo jedno. Ale nevím.
Tentokrát jsme do Slavkova přijeli od Lokte, takže rovnou do jádra tragédie. Kdybych byl lépe připraven, začal bych komusi, kdo tam byl se mnou, přednášet o významu Schlaggenswaldu, jak se Slavkov jmenoval, pro české království a o tom, jak se tady v polovině 14. století, po nálezu stříbrné a cínové rudy, usazovali horníci z druhé strany Krušných hor, z Míšeňska, jak se Sasko tehdy jmenovalo.
Tito Sasové zkomolili jméno osady pojmenované po zakladateli Slávkovi z Rýzmburka (Slauko von Riesenburg, zemřel roku 1226) na onen Schlaggenswald. To ostatně též spojuje Horní Slavkov s Ostrovem, který se do roku 1945 jmenoval Schlackenwerd, v čemž též lze onoho Slávka, mocného velmože z doby Přemysla Otakara I., slyšet.
Kdybych byl lépe připraven, začal bych komusi, kdo tam byl se mnou, přednášet o významu Schlaggenswaldu.
To adjektivum Horní samozřejmě znamená nikoli že by byl nahoře, nýbrž, že šlo o město hornické. Starý Slavkov leží naopak dole, v údolí potoka nebo přesněji renesanční stoky či kanálu, který vede k Lokti do Ohře kolem nejstarší porcelánky v Čechách (založena byla roku 1792). Myslím, že ještě vyrábí. Takové těžké mísy na omáčky, měli jsme takové doma... V době největšího rozkvětu, tedy v 16. století, ve Slavkově – Schlaggenwaldu žilo čtyři tisíce obyvatel, takže to bylo město srovnatelné s Kutnou Horou nebo s Jáchymovem.
Od 17. století pak těžba soustavně klesá, ale to hlavní, ty krásné renesanční domy, byly už postaveny a právě proto, že se město už dál nerozvíjelo, zůstanou stát skoro až do našich časů. Po válce museli jejich obyvatelé odejít, domy začaly pustnout, po čase v nich nechtěl bydlet nikdo jiný než Romové, kterých se na to nikdo neptal a kteří sem byli sváženi ze Slovenska z chatrčí, takže to byl skutečný kulturní skok, maoista či surrealista by musel mít radost, pokud tu někdo takový byl. Z cenných a krásných domů se zanedlouho staly barabizny. Já se přitom, na ty cikány nezlobím, oni za to nemohli. Od nich, od Romů, nešlo očekávat, že si budou cenit toho, že žijí v domě s renesančním portálem. Od nich ne. Vlastně možná ani od Čechů.
Z cenných a krásných domů se zanedlouho staly barabizny.
Když jsme obešli zbylé domy, přičemž se kdosi, kdo tam byl se mnou, dostatečně vynadivil, byly dvě možnosti, do jakého kopce se vydat: zda ke kostelu sv. Jiří, nebo nahoru na sídliště, kam jsme chtěl jít přirozeně pěšky. Kdosi navrhl, že pojedeme automobilem, když ho tu máme. Ke kostelu se autem však pravděpodobně dopravit nedá, neboť cesta k němu zarostla křovím. Byl jsem tam naposledy loni v létě. Impozantní pozdně gotický kostel nad městem, takže mohl sloužit jako pevnost, je ve stavu ruinózním, ještě hůř je na tom barokní děkanství, které zarůstá hlohem, takže to vypadá jako u nějaký svatyně Mayů v pralese. Kostel v tomhle městě nikdo nepotřebuje, vegetace si ho tiše a solidárně bere sebou.
Impozantní pozdně gotický kostel nad městem, takže mohl sloužit jako pevnost.
Zdi kostela jsou obklopeny náhrobními kameny, pohřbeni tu jsou měšťané z nejslavnějších časů Slavkova, kdy sloužil jako jedno ze sídel Pluhům z Rabštejna, té staré západočeské šlechtě, která se v 16. století poluteránštila a tedy i poněmčila. Když se jeden z Pluhů zapojil v roce 1547 do neúspěšného stavovského odboje proti císaři Ferdinadovi I., musel ze země odejít a Slavkov připadl koruně, byl povýšen na Královské horní město, takže se mu to možná i vyplatilo. Nyní mu takový titul nejspíš k ničemu není. Po Pluzích však zůstal dole pod kostelem krásný renesanční dům, který patří k těm několika opraveným stavením ve městě. Je tam pobočka sokolovského muzea, které však bylo v pondělí, kdy jsme tam byli, zavřené.
Ještě hůř je na tom barokní děkanství.
Jelo se, tedy nikoli šlo, jak bych si představoval, do mírného a blízkého kopce, vlastně návrší, kde jsem sliboval atrakci jiného druhu. Chtěl jsem komusi ukázat pozoruhodnou sorelu, možná nejméně známou v téhle zemi. Jde o rodnou, byť menší, sestru proslulejší a ambicioznější sorely ostrovské, s níž ta slavkovská sdílela stejnou jáchymovskou matku. Ta města vytvářela od začátku padesátých let jeden uranový archipelag, který byl po přejití nejhorších let (tak do roku 1953) přece jen zlidštován jakýmsi stalinismem s lidskou tváří. Jeho architektonickým projevem byly tyhle palácovité stavby s věžičkami, vlysy, pilastry, volutami, sgrafity a jinými serepetičkami, které, když se na to dívá člověk po těch letech, mají dokonce i něco do sebe.
Ta města vytvářela od začátku padesátých let jeden uranový archipelag.
Architekt slavkovského, stejně jako ostrovského sídliště, kterému dominuje příkladně vyvedený kulturák, byl Jaroslav Krauz, kterému pomáhal jistý inženýr Sedláček. O obou jsem se snažil něco zjistit, ale marně. Snad jen to, že Jaroslav Krauz začínal ve Zlíně, kde se vyučil u Vladimíra Karfíka, toho hlavního baťovského stavitele. Snad jistou řemeslnost a základní vkus je v těch ideologických stavebnicích znát. Čtvercové náměstí, které připomíná římský tábor, bylo v ten deštivý zamračený den, okupováno několik stánky s cukrovou vatou a nafukovacími balóny. Ty rovněž zlidšťovaly ráz staveb, které byly koncipovány pro dvojnásobný počet obyvatel města. V době, kdy těžba uranové a wolframové rudy vrcholila, tedy v letech 1954 až 1956, tady žilo jedenáct tisíc obyvatel, dvakrát víc než nyní: s těžbou uranu se skončilo v roce 1961. Hornický dům se otevřel v září 1956, to už tedy bylo po XX. sjezdu, ale maďarský podzim se teprve chystal. Komunismus šel do jaksi stabilizované fáze.
Hornický dům se otevřel v září 1956, to už tedy bylo po XX. sjezdu.
Když jsme vešli dovnitř, vzpomínal jsem, jestli jsem tu někdy nebyl. Do Slavkova to je kousek ze Sokolova (viz díly), kde jsem chodil na gymnázium, někteří spolužáci a hlavně spolužačky byli odsud, mezi nimi i děti bachařů, vzpomínám si na jednu krásnou spolužačku, dcera dozorcovu... A můj otec byl de facto civilním ředitelem té věznice, dodal jsem. To jsem říkal u vlažného cappuccina komusi, snaže se vzbudit žárlivost či větší zájem, ale marně. Ten kdosi měl totiž též otce v zajímavé státní profesi, takže jsem jej tím nedojal.
Můj dojem, že jsem se tu jednou, kdysi v gymnaziálnmím mládí opil na jakési zábavě či snad plese zesílil, když jsme pak mohli vejít do tanečního sálu, který měl ještě původní dveře z leštěného dřeva. Muž, který nám udělal ty vlažné kávy, byl laskav a půjčil nám klíče. Vešli jsem dovnitř a pohlédli vzhůru na skleněné lampy, které svítily na zábavy dobyvatelů uranu, kteří možná vyzařovaly též jistou radioaktivitu, takže když se při tombole zhaslo, byli ti budovatelé atomového věku průhlední a svítili možná jemnou září.
Když jsme pak mohli vejít do tanečního sálu, který měl ještě původní dveře z leštěného dřeva.
Tuto představu jsem se snažil v tom sále vyvolat z paměti, avšak marně. Mírně tu však v soumraku listopadového dne zářil kdosi, kdo se nemohl nabažit té bizarní totalitní estetiky a žasnul nad její zachovalostí. V jednu chvíli proto zvedl ruce a začal tančit a zpívat: Zítra se bude tančit všude... Kdybych to uměl, asi bych se přidal.
Mírně tu však v soumraku listopadového dne zářil kdosi.
Příště ještě ta sorela v Ostrově
