Pátek 19. dubna 2024, svátek má Rostislav
130 let

Lidovky.cz

Peňásův jarní pozdrav českým debilům: Ukliďte si po sobě PET lahve

Názory

  12:00
Začátek jara je čas pro můj výroční měšťácko-utopistický sloupek. Předloni jsem v něm vyzval k pěstování květin za okny, loni jsem nabádal k umytí, či dokonce natření domovních dveří. V masovějším měřítku to výsledek valný nemělo, ale s tím jsem počítal, neboť vlastností Čechů je, že si nenechají do svého bordelu mluvit.

"Moje bezmocná, někdy až maniakální zlost však není zaměřena proti tomu plastu, ten je nevinný." (ilustrační foto) foto: Shutterstock

Letos bych chtěl přidat radu, že by bylo vhodné při případném mytí oken též utřít mokrým hadrem parapet, to je takový ten plech pod okny. Všimněte si, že se to u nás skoro nedělá. Nevím, jestli by to však vydalo na celý sloupek, asi spíš nikoli. Napíšu proto o věci ještě důležitější. O těch PET lahvích a igelitových pytlících, což je takový evergreen.

Dobře si toho lze všimnout při cestě vlakem. Státy se mimo jiné dělí na ty, kde se PET lahve a igelity odhazují podél kolejí a kde nikoli. U nás je zvlášť po zimě cesta vlakem cestou smetištěm. Přejedete-li hranice směrem do zemí poražených ve druhé světové válce, PET lahví a jiných sajrajtů okamžitě ubude. Neříkám, že tam nejsou, však také kolejová doprava je mezinárodní. Ale je jich tam podstatně méně, což nebude jen tím, že tam mají více peněz na uklízení. Méně těch PET lahví je i v příkopech podél cest, a když se dá člověk v těch kdysi poražených zemích pěšky nebo na kole do přírody, musí se hodně snažit nějaký igelit škodolibě najít. Je pravda, že mnohý Čech na to reaguje podrážděně a začne těm zemím vytýkat sterilitu. Rozmísťováním igelitu se jí lze jistě úspěšně bránit.

U nás je výskyt PET lahví a igelitů normou, jsou všude tam, kde je k tomu jen trochu příležitost: nejen podél náspů u tratí, kam se mrsknou z vlaku, ale i v parcích, na polích, v lukách, v roklích i na pasekách, jsou rozvěšeny po křovích a haluzích, válejí se podél potoků a řek, kolik se jich jen houpe v každé vodě... V lese je výjimka, když po půl hodině nenasbíráte pět lahví. Mí známí vám potvrdí, že s nějakou se vždycky z lesa vracím. Trhá mi to nervy, je tam nechat.

Moje bezmocná, někdy až maniakální zlost však není zaměřena proti tomu plastu, ten je nevinný. Mě udivuje a k úžasu uvádí ten zvláštní lidský druh, jenž ho roznáší a zanechává po sobě. Zřejmě vypadá obyčejně, ničím zvláštním se na první pohled nevyznačuje, vede normální život, dívá se na televizi, sedí na Facebooku. Od jiných se liší tím, že rozmisťuje po zemi plastový hnus a necítí při tom nic zvláštního, žádné trnutí hrůzy, žádné skrupule, žádný soucit a solidaritu se Zemí, která si s tou chemií neví rady. Ne, jemu to zřejmě přijde normální, je to součást jeho konzumu, jeho požírání planety, kterou nemůže strávit celou, tak se jí mstí takto.

Ale to mu toho asi přisuzuju příliš mnoho. Spíš je to debil, kterému nikdo neřekl, že se to nedělá. Jenomže pak by to v téhle zemi byl samý debil...